Před necelými třemi lety spadla do českých kin bomba. Do té doby zcela neznámá dvojice tvůrců Eric Toledano a Olivier Nakache napsala a natočila drama Nedotknutelní, které české diváky, jakkoli k francouzskému smyslu pro humor obecně otevřené, zaskočila nepřipravené. Po tklivém příběhu podle skutečných událostí zůstaly pozitivní dojmy, pocit nejpřekvapivější události roku, hodně lidí s čelistí dole. Snímek se v různých databázích dodnes drží v daném roce na předních příčkách. Toledano s Nakachem se teď vrací s takřka nemožným úkolem veleoblíbenou podívanou překonat.
Příběhově se zdánlivě pouští na podobně tenký led jako minule. Černošský mladík Samba, který se snaží životem jakkoli protlouct, potkává řízením osudu někoho, kdo je starší, zkušenější, avšak osud k němu v těžkých chvílích nebyl nejlaskavější. Tentokrát se jedná o ženu. Tou ženou je Alice, která se snaží prosadit v sociálních službách, kde se učí pracovat s imigranty, kteří se právě zabývají složitější životní situací. Díky nešťastné shodě náhod Samba právě jedním takovým je.
Člověk musí tvůrčí dvojku obdivovat za to, s jak totožnými zbraněmi do ringu vstupuje. Hlavní tíhu má na svých bedrech znovu osvědčený komik Omar Sy, který díky charismatu a smrtícímu komediálnímu timingu střílí jednu hlášku za druhou a zároveň bravurně ustojí jakoukoli dramatičtější chvíli. Vydatně mu pomáhá představitelka Alice, Charlotte Gainsbourg, známá díky spolupráci s Larsem von Trierem, která umí dodat jak dramatický um, tak potřebnou ironii pro postavu, která si prožila svoje, ale chce si jakoukoli pozitivní chvíli užít tak moc, jak jen to jde. Stejně tak sociálně mířený dramatický nápad znovu přistává na úrodné půdě, přestože je Samba v přímém porovnání s Nedotknutelnými serióznější a díky tématu vlastních chyb a výčitek i paradoxně realističtější.
V důsledku toho je jasné, že Sambu nečekají extatická hodnocení, obří úspěchy, nebo nejvyšší příčky žebříčků. Je zkrátka moc vážný, málo bezhlavě blbnoucí a spíše pohodový než vyloženě komediální. Ale právě tím je mi celý počin neskutečně sympatický. Nenápadným pokusem o jakousi výchovu společnosti na pozadí problému, který je v reálných francouzských konturách palčivě aktuální? S tím se ve filmovém světě dají dělat velké věci!
Z pohledu člověka, který se poslední roky v sociální sféře profesně pohybuje proto zírám, s jakou lehkostí dokážou scenáristé a režiséři v jedné osobě podobné příběhy vyprávět. To, co by se v tuzemských podmínkách proměnilo buď v upachtěné drama nebo křečovitou taškařici, je v západoevropských rukách podané lehce, samozřejmě a bravurně. Onen občasný sebeshazovačný nádech pak dává zapomenout i na to, že je celý příběh přece jen poněkud nadsazený, a že některá pouta se zkrátka v podobných pracovních podmínkách netvoří takhle rychle (pohledem prudce realistickým pak téměř vůbec).
Ale možná právě díky takovýmto idealistickým pokusům o lepší svět ve filmovém prostředí bude o něco lépe i ve světě reálném. A možná ne. Ale díky pocitům při odchodu z kina chci věřit v první možnost.
