Zlaté hejno

Kdysi byla moje sestra s mamkou na výstavě a byla z vystavených obrazů otrávená. Všechno jí připadalo bez nápadu, zároveň ale i postrádala položku "věrné zachycení reality". V jednom z obrazů našla přesah v jeho názvu, jmenovalo se to Liška v lese, stromy, křoviska, mech, to všechno na obraze bylo, ale nebyla tam ta liška. Výstava získala novou perspektivu, hledat na obrazech to, co vše by na nich být mohlo a pro co nechali tvůrci divákům prostor pro tvořivou sílu jejich vlastní fantasie. Podobně je to tady s tím zlatým hejnem. Vidíme jednu rybu. Několikrát, ale jen jednu. Že zbytek hejna nevidíme my, nás ani nepřekvapuje, nevidí ho ani kníže, který je zjevně slepý, ač není nevidomý, ale jak jinak si vysvětlit, že nevidí, že se mu dcera cicmá se synem porybného, když ti dva se se svými intimitami ani nesnaží někam schovávat? Kníže je krom slepoty ještě stižen snadnou manipulovatelností, přikyvuje tomu, kdo s ním mluvil naposledy. Mít takového člověka ve svém okolí se pro mnoho situací jeví ideální, ale mějte na paměti to "mluvil poslední", pokud by si dotyčný měl podržet váš názor a neměnit ho, museli byste ho pravděpodobně zabít. A jako s touto vlastností je to i s touto pohádkou. Mohla by být dobrá, ale není. (05.09.2018)

Při pohádce jsem neustále myslel na změnu názvu na Zlaté lejno. Ono je totiž těžké myslet na něco smysluplného. Studiové pohádky nejsou špatné vždycky, ale většinou. Tahle není vyloženě špatná, je však silně podprůměrná. Herecké obsazení patří k tomu nejlepšímu, co tvůrci nabízí. Celý děj je však docela nudný a konec mi připadá trochu odfláknutý. Studiové interiéry navíc vypadají příšerně. Když podobnou příšernost vidím, sám sebe se ptám, zda si i tvůrci položili nějakou otázku. Kupříkladu tu, zda to opravdu točí pro děti. Protože si neumím představit dítě v roce 1994, tedy sebe, že by mě něco takového zaujalo, natož dneska. (10.09.2018)

Ještě že se to nejmenuje Zlaté lejno. Dát pohádce takový název, jaký nese, to bylo vskutku originální. Jinak pohádka nijak originální není, ale také to není žádný propadák, příjemné postavy provázejí vcelku prostý děj o podvodnících, poctivcích a lidské lásce, které jako tradičně v pohádce, nejdříve není přáno, aby pak vše dobře dopadlo. (30.09.2013)

V první chvíli jsem v programu četl Zlaté lejno, a poněkud mne to vyděsilo, dnes je možné všechno. Po novém přečtení názvu jsem si oddechl, začal s nadějí pohádku sledovat, a nestačil jsem zírat, jak hloupé to je. Porybný s manželkou mají jasno, že jejich syn, který se kdovíproč mění v ptáka (není myslím vysvětleno a jestli, tak na půl huby), si vezme ausgerechnet princeznu. Král má bratránka s velkým nosem a taky má rybník plný zlatých rybek, které plní přání (kdoví, kde k nim přišel). A zatímco si král přeje sklenici portského, bratránek chce být neviditelný - celou dobu jsem čekal, že se s tímhle prvkem bude nějak hrát dál, ale ne, prostě bratránek celou dobu není a pak se najednou objeví, když dva pobertové, co přišli krást, si přejí, aby všechny zlaté ryky z rybníku zmizely. Jeden z pobertů má dokonce spadeno na princeznu, takže se tu šije rybářská síť přes noc, abychom zjistili, že vlastně všechno to jednání a podvodnictví mělo ušlechtilý (!) charakter a že hlavní poberta jen chtěl, aby si mladík s princeznou svého vztahu víc vážili, když si jej tak nějak museli vybojovat (!) - WTF?! Proč ze mne tvůrci dělají pitomce náhlou změnou charakteru? A to je tak vše, o nic tam vlastně nejde, zápletka vlastně nulová, herci nemají co hrát (a Geprtové je mi docela líto, že do toho dává své herecké kvality, té jediné se ustaraná matka dá věřit), ale celkově, kdybych měl říct, o čem to bylo, tak vskutku netuším. Co se celkové logiky týče - máte zlaté rybky, které plní přání, a když máte přání být zvěčněn v knize, tak si neřeknete rybě, ale dáte podvodníkovi dceru za ženu? Ale no tak! (08.09.2018)

Na Zlatém hejnu je krásné jedině tak ten malovaný obraz staročeské vesnice, která dělá hercům zákoutí u uměle vyrobeného rybníka. Ani Postránecký s Jirákem to nezachrání, když hlavní role ztvární největší slizoun českého filmu posledního půlstoletí, Jan Přeučil a toho, co mu jde na ruku, mu hraje neméně slizký Vladimír Marek. [118. hodnocení, 8. komentář, 48%] (15.11.2020)