Mlhy na blatech

Hrušínký tu typově předznamenává postavy romantických mladíků o dekádu později představovaných Eduardem Cupákem a Luďkem Munzarem, z hereckých představitelů se mi tu nejvíce líbil Jaroslav Průcha v roli zdeptaného sedláka léčícího svůj bol v alkolu (zdá se mi, že jeho nejzajímavější filmová role). Dobově ukotvený je scénář, kdy český patriotismus (založený na sepětí s českým venkovem) pod nacistickými otěžemi bojoval i takto filmově (a kdy destruktivní rebel poznal svou společenskou roli). Čápův senzualismus (třebaže se skvělou Pečenkovou kamerou) na Kršku nemá, ale i tak dobré a dnes stěží realizovatelné. (07.06.2010)

Rebel Hrušínský pobíhá po blatech a buduje kariéru místního Krále Krysy, a to za zády svého pantáty a pod nosem vrchnosti. Jediným minusem dramatu (které dle titulků „natočil František Čáp podle jihočeských vyprávění“ a jméno Klostermann se tu vůbec neobjeví) je překotně idylický konec. Ten se dal možná čekat – na rozdíl od vynikající kamery, rámující kravky jdoucí na pastvu, venkovskou práci zaniklých dob a krajinu vůbec – úvodní scéna, kdy se skrz průsvity v korunách stromů dostáváme k jako socha nehybnému Vojtovi zasazenému po pás do vody, s nahým trupem a s trojzubcem v jedné a loučí v druhé ruce, zatímco po blatech se valí mlhy, je překvapivá a skoro mýtická. Druhá věc je erotické dusno jak před bouřkou. Jinak živelný Vojta se snaží ovládnout, ale Apolenka mu to rozhodně neulehčuje, když za ním přijde do sena nebo se povaluje v trávě a pozoruje šnečí páření. No a scéna „Vykasej si sukni, ať si ji nenamočíš“… (02.03.2020)

"Pozdní láska", "Mlhy na blatech" a torzo "Ze světa lesních samot" jsou jedinné filmové přepisy spisovatele, kdysi tak populárního, a aktuálně tak ignorovaného. Jeho knížky se dnes vyhazují z domácích knihovniček, aby bylo místo na cetky a rodinné suvenýry. Česká filmařina se po druhé světové válce rozhodla na Klostermanna zapomenout jako na autora, který nemá k dnešku už co podotknout. A nejspíš je to i pravda. Kázání o hrdosti v pokoře už sotva koho zajímá. Úleva pociťovaná, když tvrdé srdce (Dylan: You know their hearts are hard as leather) měkne, se už nepociťuje... Ale nakonec buďme rádi, že základní Klostermannova díla jsou filmem nedotčena. Kdoví, jak by to dopadlo, a kdo by dneska zahál takového hříbka jako mladý Rudolf Hrušínský. Zapomeňme na Zbudovská Blata. Pozn. 1: Myslím, že jsem nedostaečně popsal rozdíl mezi klostrmannovským a (dejme tomu) babišovským paradigmatem. Za Klostermanna měli lidé (zde mluvím převážně o sedlácích) své jednoznačné názory a vize, uměli je zdůvodnit, formulovat a podle toho žít. Babišovská doba je naproti tomu zcela oportunistická, lidé jsou bez názory, formulovat neumějí (a nechtějí) nic a žijí nahodile podle marketingové matice SWOT (slabé stránky, silné stránky, příležitosti, hrozby), kterou neustále automaticky (bez přispění Já) zpracovává, přepočítává a vyhodnucuje jejich mozek, a přitom se navíc domnívají, že činí spontánní rozhodnutí. (10.02.2019)

Jeden z mých nejmilejších filmů! Dokonce mu odpouštím i to, že se nedrží věrně předlohy, na což jsem jinak dost citlivá! Ale chápu důvody, jistě jsou ovlivněny i dobou vzniku a autoři vyzdvihli, co bylo v tu dobu právě nejvíce zapotřebí! Představuji si, jaká to musela být radost a jaké osvěžení, povzbuzení, když jej lidé v době okupace viděli v kinech! - - - Že je selské prostředí uchovatelem čistoty, víry a tradičních hodnot, to je jedna z mála myšlenek našeho národního obrození, s nimiž se mohu jako katolička bez váhání ztotožnit! Na filmu jsem nenašla nic, co bych mu mohla vytknout! Scénář, herci - všechno bez vady a hany. A přesto bych ještě vyzdvihla nádhernou kameru! Obrazy, které si oko vychutnává a které duši lahodí, ať už přírody nebo reálií vesnického života. A tady bych se ještě zastavila: Když jsem viděla selskou vesnici nebo zápraží, sad či náves, připadala jsem si jako na našem jihočeském rodovém statku, který tolik miluju a kam se stále vracím! Jak mi ten film nemá být milý?! Film je t.č. k viděni zde: https://www.youtube.com/watch?v=MR8h5wsRYyM (13.02.2020)

Musím říct, že v takové roli jsem Rudolfa Hrušínského viděla úplně prvně a dost mě překvapil. Hrál takového drsného samorosta, který si dělal všechno, co chtěl a za práci taky uměl vzít, ale na venkově to jinak nešlo. Muselo se pracovat od božího rána až do večera. Tohle je přepis Klostermannova románu? Já znám Klostermanna jako básníka Šumavy. O tom, že by ve svých dílech zabrousil i do Jižních Čech jsem neměla ani ponětí. Ale pořád jsem si říkala, že mi na tom filmu příjde něco povědomého. Jen jsem nemohla přijít na to, co to bylo a on se z toho vyloupnul můj oblíbený spisovatel. Vlastně kvůli němu mám Šumavu vrytou pod kůží a miluju ji. (07.07.2011)