Tokijská sonáta

Hodně příjemný film, který sice není o veselých věcech a o radosti ze života, ale o to více vyniká vyznění celého příběhu, kdy rozhodně každý ze zúčastněných hrdinů má něco, co ho trápí, a co se mu těžko říká nahlas. Přiznám se, že nemám příliš rád japonskou a vůbec asijskou mentalitu, ale ve filmech jsem schopný a ochotný to tolerovat a v tomhle případě pokud bych měl filmu jako takovému něco vytknout, tak by to zřejmě byla velice dlouhá stopáž a fakt, že jsem měl kolikrát problém se zorientovat v tom, co se tam vlastně konkrétně v tu kterou chvíli děje. Ale naštěstí po většinu filmu jsem zíral se zájmem na televizní obrazovku a byl opravdu upřímně zvědavý na celé zakončení tohoto japonského dramatu. Celkový závěr celého příběhu pak byl nesmírně sympatický a dával snad tušit nějaké radostnější a optimističtější vyhlídky pro celou rodinu, což bych jim opravdu srdečně přál. Takže když to tak nějak shrnu, tak od filmu jsem toho příliš neočekával, jen jsem doufal v pokud možno zajímavé, atraktivní a kvalitní japonské drama, což se také potvrdilo a já tak mohu se spokojeností konstatovat, že tenhle film byl hodně příjemným zážitkem. Ale nebylo to tak zcela bez výtek, o čemž jsem se už v tomto komentáři zmínil, a vzhledem k těm výtkám nemohu dát maximální hodnocení, ale myslím, že i čtyři hvězdy jsou kvalitním a především tím správným hodnocením pro tento film. (13.06.2010)

Japonská herečka, Kjóko Koizumiová, je hádam tou najväčšou možnou vábničkou, prečo dať vôbec práve tejto rodinnej dráme, akú, takú šancu, pretože jej vari najživšia postava - Megumi Sasakiová, je zrejme tým najpozitívnejším článkom, inak dosť sentimentálneho počinu pod taktovkou Kijoša Kurosawu, ktorý si zrovna tentoraz, bohužiaľ, poriadne nepostrážil ani「strihovú skladbu」, kvôli čomu v podstate samotný film strácal na atraktivite ako celok... • Tento dojem pravdepodobne pochádza už z toho prostého hľadiska, že sa scenár chcel venovať ("zavďačiť") asi každému jednému členovi rodiny, pričom to ale nečinil svedomito, povedzme len útržkovito, až tým oveľa viacej『tlačil na pílu』, než je prípustné, a to ani nehovoriac o tom, akonáhle vstúpila na scénu postava v podaní Kódžiho Jakušoa, ktorá ako by normálne pochádzala z úplne iného filmu, čím snímka u mňa snáď definitívne stratila možnosť na vyššie (z)hodnotenie, pritom samotný začiatok príbehu je vskutku ešte veľmi sľubným, prezentujúcim zaujímavú konšteláciu ústrednej postavy Ryuheia Sasakiho v podaní Terujukiho Kagawu, ktorý síce nebol na prvý pohľad extra sympatickým, no i napriek tomu sa celé「filmové dianie」začalo priamo od neho odvíjať. Skrátka, čochvíľa tento protagonista prichádza o svoje dobre platené zamestnanie, čím ako sa zvyčajne zvykne hovorievať, „doterajší nadštandardný spôsob života sa začne otriasať v samých základoch”, keďže túto skutočnosť pred rodinou neustále tají, tak sa väčšinou správa presne tak, ako by sa ani nechumelilo. Jednoducho povedané, žene, ani dvom synom o tejto krutej realite necekne ani jedno slovo, tým by jeho osobnosť utrpela veľkú porážku, a preto sa každé ráno vždy vytráca s tým, že chodí stále do práce... • Ďalšou devízou tohto filmu sú ďalšie tajomstvá našich postáv, a do toho sa tiež ešte primiešajú i sociálne pomery Japoncov a politika, čím sa divákovi snáď automaticky predsúvajú zmätočné ukazovatele, a tak sa nedokáže kvalitnejšie sústrediť ani na jeden z nich, i keď podotýkam, že Sasakiovci sú trvalo neoddeliteľnou časťou celej Tokijskej sonáty, no miestami sami pôsobia chaotickejšie, ako by sa mohlo zdať. • Neviem, či by som si ich mohol dovoliť označiť, ako dynsfunkčnú famíliu, alebo nejakým iným smerom rozvrátenú, no svoju recenziu vzápätí podtrhujem aj tým dodatkom, že vzťahy medzi nimi boli zvyčajne naštrbené, keď ani nie medzi matkou a jej synmi, ako najskôr medzi autoritatívnym otcom a následne potom sa to vzťahuje i na jeho synátorov v podobách Kendžiho & Takašiho, ktorí majú so svojim otcom - mimoriadne komplikovanú zviazanosť. • Finále je takou podivuhodnou bodkou za celým predchádzajúcim dianím, za ktorým by som mohol kľudne pridať i sám výkričník? (27.05.2023)

Konečně zase rodinné drama bez slz, moralizování a tragikomických vsuvek, nic zde není zbytečné vše má svůj důvod a jasné (někdy až příliš jasné) sdělení, takže by se některé scény asi neměly brát tak doslovně (viz třeba závěrečná, která sice je působivá, ale že bych jí věřil, to se říct nedá). Přišlo mi opravdu zajímavé, jak se tento film s každou další minutou vyvíjel do trochu jiné podoby, přesto si ale udržel celistvou formu, dvě hodiny mi utekly opravdu rychle. Jestliže jeden z předchozích filmů Kiyoshi Kurosawi, Charisma, byl o hledání smyslu života, Tôkyô sonata je o jeho nalezení. Ještě bych rád vyzdvihl hudbu Kazumasa Hashimota, ideálnější OST, které na sebe nestrhává pozornost, ale jen dokresluje pocity, si film asi nemohl přát. (18.06.2009)

Našlápnuto to má dobře - hodně depresivní, ale citlivě podané trable s hledáním práce a související ztráta sebedůvěry. Dvacetiletému může znít jako z jiné planety, po třicítce nad tím člověk začne přemýšlet a část pětačtyřicátníků se v tom najde. V druhé půli už mi to ale přišlo hodně mimo a osudy rodiny mě víceméně přestaly zajímat. Hudba zvolená velmi dobře ať už ústřední melodie nebo finální Clair de Lune. (28.11.2010)

Precizní vystižení rozpadu jedné obyčejné japonské rodiny a jejího následného "nového počátku". Obecně u mě sice v poslední době vedou spíše komedie než dramata, avšak tohle mě dokázalo svou atmosférou a nevšední kamerou přikovat na místě. Se zájmem jsem sledovala tu komunikační propast mezi jednotlivými členy rodiny a uvědomila si, že to zároveň poměrně ostře poukazuje na problémy v dnešní japonské společnosti - a nemám na mysli jen ty, co se týkají komunikace a generačních rozdílů, ale i jiné (například problémy týkající se zaměstanání a hledání práce). Jednalo se o skutečně zajímavý náhled do japonského života a jeho těžkostí. ~(4,5★)~ (01.03.2012)