Zdrojový kód

Duncan Jones mě vyslyšel a po MOON přeřadil na čistě sci-fi thrillerový model (neretardovaný dramatem) navíc obohacený akcí a válcuje jak podobný ÚHEL POHLEDU, tak i ostatní z letošní minivlny chytrých sci-fi thrillerů (SPRÁVCI OSUDU, VŠEMOCNÝ). KÓD, tažený silným námětem, úvodem, závěrem, celkovou dynamikou a v neposlední řadě tradičně zářícím Gyllenhaalem, velmi dobře zaměstná mozek i zabaví, ale v době monumentálních Nolanových hříček je prostě jen za snaživého chudého příbuzného, kterého ale máte o to radši. (25.04.2011)

"Každej voják, kterýho znám, by řekl, že jedna smrt stačí." Ale alternativou může bejt smrt každejch osm minut. To je ale dilema. Co si tak mám vybrat? Mně dělají menší problémy i parabolický výpočty kvantový mechaniky, takže úplně přesně nevím, v jaký realitě se právě nacházím, ale jedno vím určitě - až budu mrtvej, tak zachráním svět. Už teď tuším, že si to užiju minimálně tak, jako jsem si užil Zdrojovej kód. A jelikož jsem netknutej teorií o časovým přeskupení, tak můžu odborně prohlásit, že to bylo svižný, zábavný a tajemný, což je moje miska chipsů (kafe nepiju). (09.11.2021)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)

V současném filmu a zvlášť v žánru sci-fi se dnes už jen těžko dokáže natočit ryze originální počin, často se stává, že výsledné dílo je směsicí stylů, přístupů a nápadů známých z děl jiných, jde tedy víceméně jen o to, jak zajímavá a nápaditá směs z toho vzejde. Zdrojový kód je typickým příkladem tohoto trendu posledních let, nutno podotknout, že nadprůměrným. Máme tu dva fikční světy, z nichž jeden (zdrojoý kód) má (alespoň zpočátku) jasně předepsaná pravidla (1 relace dlouhá vždy 8 minut, odehrává se na stejném místě, ději se přibližně ty stejné věci, nicméně jednání hlavní postavy ovlivnitelné není), ten druhý skutečný (nicméně s dvojí realitou - jedna pro hlavní postavu, druhá pro všechny ostatní postavy) je nejdříve zahalen tajemstvím (vnímáno hlavní postavou, které jsou postupně dávkovány potřebné informace k pochopení souvislostí), aby byl posléze skrze fikční svět zdrojového kódu přímo konfrontován (jednak v rámci samotné funkce projektu, ale také při vytvoření paralelní reality). (21.04.2011)

Po stránce režie, práce s postavami a napětím šlape film jako hodinky. Všechny tři hlavní postavy jsou napsané, obsazené a zahrané tak, aby vyvolaly pocit maximálního divákova ztotožnění a vyvolání sympatií. Snímek má kvalitní vizuál, kameru a atmosféru, výčet předností ale rázem ustane, pokud se zamyslíte nad scénářem. Opouští totiž pole vědecké fantastiky, která si hraje ve stylu co by se stalo, kdyby, nicméně drží se logického výkladu světa, zatímco v případě Zdrojového kódu si logika evidentně vzala dovolenou. Tady je příběh založený na logickém zkratu, nesmyslné premise, která filmařům prochází jen proto, že nemalá část diváků si zvykla s prvními filmovými záběry vypínat mozek a radovat se z filmových efektů a akce. Další problém představuje tradiční hollywoodský happyend. Tenhle kousek by byl mnohem působivější, kdyby skončil obětováním se hlavního hrdiny a jeho dobrovolným skonem ve schránce v laboratoři. Celkový dojem: 60 %. (14.10.2013)