Ľalie poľné

Mne tento film až tak lyrický a poetický nepripadal, paradoxne som sa sústredil na jeho realističnosť. Myslím, že Havetta vystihol skvele obraz slovenskej dediny a dedinskej nátury daného povojnového obdobia (ono sa toho časom vlastne už od nepamäti až tak veľa nemení), niektoré "jakubiskovské" obrazy a hudba sú skôr takým doplnkom alebo ozvláštnením a záverečná scéna iba výstrelkom. Aj tak je to skôr pocitový film ako klasický filmový zážitok, kde by sme sledovali príbeh od A po Z, takže rozdielne hodnotenia plne chápem a považujem film za percentuálne nehodnotiteľný. Za najväčší jeho klad považujem kontrast obrazovej krásy a vnútorného smútku a samoty. Nezabúdajme ale, že sliepka sa na svoj osud nikomu nesťažuje tak, ako človek, takže by sme mali život brať taký, aký je. Film, ktorý treba vidieť na plné pochopenie a hlavne precítenie minimálne dvakrát. (13.06.2013)

Havetta bol skutočne akýsi James Dean slovenskej kinematografie, a hoci nie som úplne stopercentne naladený na jeho vlnu (na to sú jeho filmy na mňa priveľmi ukričané, urehotané, nespútané), cítim k nemu nepopísateľný rešpekt - k jeho bohatému vnútornému svetu, jeho energii, jeho úprimnej láske k ľuďom, vrátane žobrákov, bláznov a ľudí inak neprispievajúcich ružovým socialistickým zajtrajškom, čo z neho samozrejme robilo umelca nebezpečného, nežiadúceho. Spoločnosť šťastná, divoká, bláznivá a najmä slobodná, taká sa ovláda najťažšie, žejo. (13.02.2019)

„Jdou světem, polní lilie,/ s nevinnou duší apoštolů./ Žne každý, třeba nesije,/ k plnému časem sednou stolu,/ (…)“ Karel Toman, Tuláci. Nepracovat ale jíst je v komunistické společnosti jedním z nejtěžších hříchů. A na venkově, kde si lidé vše, co mají, museli poctivě odpracovat, panuje ke všem polním liliím, k tulákům, vandrákům a žebrákům nedůvěra, i když nějaká ta almužna se vždycky najde. Snad proto, že tulák je zároveň opředen jakýmsi romantickým kouzlem, má svatozář svobody a může si jít kdy chce a kam chce, což je snem mnoha lidí. Almužna je zároveň malou záplatou na špatném svědomí, kvůli válečným veteránům, ze kterých jsme udělali podvratné živly. Na venkově je to naštěstí jen nedůvěra končící nějakou tou modřinou. Pokud se o vás začne zajímat stát, skončíte ve vězení za vlastizradu nebo kontrarevoluční činnost. To mě tak napadá na okraj tohoto příběhu. (14.10.2007)

Situované do podobného dejinného rozpätia ako Varúj!, avšak miesto melodramatických pohnútok prezentovaných baladickou prózou "prvého" slovenského hraného filmu, tu sa Havetta sústreďuje na odosobnenú sondáž vyslúžilcov vojny (necítiť ich vnútorný chlad), ktorí ale prezentujú ich akútne potreby skrze expresívne a netlmene. Akosi sa ich charaktery aj ako rovný s rovným premietli do poetickej rozpínavosti nevzdelaného a chudobou poznačeného vidieka do jedného uceleného úpätia. Ľalie poľné je ale najmä o odvážnych formálnych postupoch a tematicky neprívetivou kolážou do post-vlnistickej epochy československého filmu. Havettu výrazne poznačil, žiaľ, i to je slabé konštatovanie. Určite ma ale nenapĺňa dokonale prekreslenými reprodukciami malomeštiackeho života v akýchsi zafarbených odleskoch presvedčivých spojitostí obrazu a ľudovej slovesnosti. Napriek tomu, že je "škaredý" a aj ním chcel byť, čo v útrobách základného mienenia má za cieľ vyznieť v umeleckej oblasti ako niečo "krásne", prílišnou expresívnosťou a necivilnosťou sa mu to nepodarilo. To by museli byť fantaskné a poetické schopnosti na inom leveli. (09.06.2017)

Obrazy starého světa. Lyrický pohled do minulosti. Vybavili se mi Jakubisko, Hanák, Pasolini... Nádherná černobílá kamera snímá krajinu protkanou pavučinami slunečních paprsků, osamělých stromů, polí a stohů. Lidé jakoby vystoupili ze starých fotografií ( nevědět, že je film z roku 1972, dával bych ho do 1.pol.60.let), zvláštní typy, možná na první pohled odpudivé, na druhý zajímavé, na třetí zvláštně krásné. Občasné barevné záblesky ( červená - vášeň, žlutá - kázání....) se v závěru mění na celobarevné střípky. Překvapilo mne, na jak vynikající barevný materiál jsou natočeny. Úžasná hudba neuvěřitelně souznící s obrazem, kdopak by mohl být autorem? Ale jistě! Geniální skladatel Zdeněk Liška! Tím se vše vysvětluje...Chvíli hravý, chvíli vážný, usměvavý, zadumaný, ztřeštěný, smuténkový příběh. Prostě Elo Havetta. Ukázněnější, než ve vynikající Slavnosti v botanické zahradě (1969), a přesto svůj, originální. (12.08.2010)