Všichni říkají: Miluji tě

„A co Carol? Jak se jmenovala dál?“ – „Carol byla básnířkou a členkou Mensy.“ – „Byla závislá na heroinu.“ – „Jo, ale já si myslel, že to byl insulin!“ Woody a muzikál? Můj oblíbenec to samozřejmě pojal velmi po svém, nutno však dodat, že k mé celkové spokojenosti. Hudba byla moc fajn, vyloženě civilní zpěv všech zúčastněných bych viděl spíš jako plus a často hodně úsměvná muzikálová čísla (která přicházela vcelku nečekaně) byla parádní. Od zpívajícího žebráka či arabského taxikáře přes vymazlenou choreografii v klenotnictví (stepování přes švihadlo!), nemocnici, pohřebním ústavu (pravděpodobně nejoriginálnější část filmu, k tomu s nejchytlavější písničkou) až po taneční číslo na nábřeží. Woody a spol. (opravdu příjemné herecké obsazení, navíc krom vrchního neurotika také Edward a Natálka) vzdávají hold, parodují („levitování“, falešný step, zpívá a tancuje každý) a navrch si dělají srandu z filmu samotného (přičemž upozorňují i na svoji uvědomělost). Jediné, co považuju na Allenově počinu za slabší, je menší frekvence opravdu kvalitních hlášek či scén k záchvatům smíchu (ala sledování rentgenových snímků či Woodyho foukání mezi lopatky). Po většinu času se sice člověk baví, ale spíš se jen tak lehce usmívá, než že by se zrovna za břicho popadal. Nicméně, téhle příjemné záležitosti ty solidní 4* rád dám a kvituju, že si Allen troufl i na žánr, ve kterém si ho normálně člověk jen těžko umí představit. „Neviděl jsi signály? Musela přece něco dávat najevo.“ – „Myslíš, že jsem idiot? Jaký signály? Jeho fotka v jejím prádelníku? Nebo vyslovení jeho jména, když měla zrovna vyvrcholení?“ – „Tohle nemyslím.“ – „No, tohle se ale právě stalo. Jen jsem si to nějak nedal dohromady.“ (22.03.2015)

Páni, tohle chci určitě vidět znovu. Je vidět, že ještě 18 let zpátky Woody Allen točil filmy s nápadem. Nikdy bych nevěřil, že od něj uslyším tak uzpívanej film plnej muzikálovejch čísel, včetně stepu, tanečního představení duchů a německý služebný hrající hokej v domě na podlaze. Film je hezky vyváženej, hudební čísla střídaj vtipný dialogy (ten děda je super!) nebo zajímavý vypravěčský styl... Tohle je film, kterej mě v podstatě měl pořád čím překvapit. :-) I na konci, ten Woodyho a Goldin "antigravitační" tanec, byl hrozně fajn, netradiční a zpracováním nečekanej. (07.08.2014)

Beru to tak, že jsem měl lehce mezeru, kterou jsem zaplnil. Nicméně (a bohužel) jsem o nic moc nepřišel. Tenhle Allen je sice trochu jiný, protože jeho postavy hodnotí své osudy i tancem a zpěvem. Jinak tu máme opět New York, opět vztahy a problémy s láskou. Týkají se jedné velké rodiny, kde zejména dcery zkoumají, jak si najít toho správného partnera. Vše sleduje bývalý manžel a autor brakové literatury Woody Allen, který žije v Paříži, aby mohl mít ten svůj New York ještě raději. Opět je to hořké, znovu skeptické, cynické a odlehčené. Je to trochu žánrový chaos s velmi dobrými herci, který ovšem úplně nemyslí na tempo. Ano, těch 100 minut mi zdaleka neuteklo tak svižně, jako jiné mistrovy kousky. To se ale někdy prostě stává. (03.01.2017)

Edward Nolan je sedmadvacetiletý ucho, který chodí v obrovským intoušským saku a vůbec nevypadá jako někdo, kdo by byl schopnej rozšlápnout někomu hlavu po tom, co ho donutí zakounout se do obrubníku (Kult hákového kříže /American History X/). Natalie Portman je patnáctiletá žába, která vedle Julie Roberts nepůsobí jako možná erotická alternativa (Na dotek /Closer/). Rok před Allenovým sňatkem s Soon-Yi Previn tady máme multikulturní film plný afroamerických komparzistů a komparzistů původem z Asie. Doporučuju všimnout si kolik ze znalostí psychologie Allen ve filmech (krom explicitních vyjádření v dialozích) jako by mimochodem využívá, např. freudovský chybný úkon: ve scéně kdy se Joe baví se Steffi o jejich společném milování, upustí Steffi doutník. Osobní poznámka: podívat se na pár filmů se zřetelem k těmto věcem. Jo a syn manželů Dandridgeových, Scott, je miláček, možná nejsympatičtější allenovská postava: "Welfare nefunguje. Je to stejný liberální svět fantazie, který nedovoluje kázání ve škole a hýčká zločince. Silná Amerika. Právo nosit zbraň." Zajímavé jsou také drobnosti, které Allen přejímá ze scénáře filmu Dont´t drink the water, jenž zfiloval o dva roky dříve (mladá dívka, z rodiny kterou sledujeme, ruší na poslední chvíli svou svatbu, kdykoliv je se svým nastávajícím dusí se budoucí nevěsta nějakou věcí [nebo se "dusí" myšlenkou na svatbu?] atp.). Formu muzikálu si Allen částečně vyzkoušel v Mocné Afrodité /Mighty Aphrodite/ na sboru zpěváků z klasického řeckého divadla, chóru. (17.02.2010)

Zpívající film a Woody Allen, to je něco, co jsem si nedokázal představit a musím říct, že výsledek je velmi dobrý a krásně propracovaný, trochu bláznivý a spojení Woodyho Allena a Julie Roberts je neskutečné a dojemné, je mezi nimi neuvěřitelná chemie a zamilovanost jim opravdu věříte, nevím, čím to je, ale každý herec v režii Woodyho Allena hraje trošku jinak, než jak jsme zvyklí, což je na výsledku hodně znát a pomáhá to uvěřitelnosti příběhu i postav. V jedné chvíli mi přišlo, že je film o ročních obdobích v New Yorku, Paříži a Benátkách a ne o osudech postav v příběhu, nakonec nám může každé roční období připomenout lidský úděl, který má svá léta, své jaro, svůj podzim a svou zasněženou zimu, která vše uzavírá a na jejímž konci přichází silvestrovský happy end. (08.06.2013)