Zářijové noci

Směs vnímavě (byť krotce) snímané absurdity vojenské komunikace, známé ostatně již ze Švejka, vtipu i kouzla nechtěného (především postavou všudypřítomného plukovníka, spasitele všech utlačovaných vojenských duší), nejednou dost obtížně rozlišitelných mě odzbrojila víc než sám příběh, jemuž nelze upřít napínavou výstavbu i rafinované zasazení v čase s citlivou, či spíše opatrnou, revizí padesátých let. Armádní divadlo, na něž asi nemohla přijít smysluplnější odpověď než Bryndovy a Havlovy Mlýny. (22.04.2015)

V té šílené době jde, jak jinak, o poplatný film, nicméně, a o to nicméně jde jistě hlavně.Nicméně režisér i herci se snažili poukázat na nutnost existence lidského rozměru a fenoménu při realizaci nutně schematického příběhu v existujícím zrůdného systému.Do jaké míry to jde,šlo, či se podařilo ať posoudí divák, tedy přesněji ti, kteří posoudit a soudit mohou.Herecké výkony pánů Lohniského, Peška...atd. byly vynikající. (08.11.2010)

Závan politického uvolnění po dlouhých a neprostupných letech stalinské diktatury vyprovokoval řadu příslušníků nastupující mladé a střední generace k prvním, zatím spíše nesmělým kritickým krůčkům vůči stávajícímu režimu. Je zřejmé, že k této deziluzi postupně dospěl jeden z jeho čelných představitelů, oficiální trubadúr Pavel Kohout, jehož stejnojmenná divadelní hra, vetknutá s příslovečnou přesností mezi novodobé otroky řádu a discplíny, přináší otevřenou, byť z dnešního pohledu již velmi rezervovanou analýzu postupného rozkladu společnosti. Film Vojtěcha Jasného je nezbytné posuzovat očima minulosti, v kontextu doby, která zatím s opatrnými nadějemi vzhlížela do budoucna. (07.11.2010)

I já jsem viděl verzi s předmluvou Pavla Kohouta v Mánesu. Lecos mi to osvětlilo. Z dnešního pohledu bez širšího kontextu znalostí o té době, toho film nemá mnoho co říci. V pohledu roku 1957 to byl však jeden z prvních závanů krapet demokratičtějšího pohledu na svět a hlavně na člověka. Stalin tou dobou už čtyři roky prděl do hlíny a u nás se pár lidí odhodlalo dovolit si kritizovat poměry v ČSLA divadelní hrou, na jejímž základě vznikl tento film. To bylo skoro stejné jako kritizovat samotnou stranu. Kritizovat se lehce mohlo, dokonce se vyžadovalo avšak nejlépe formou autokritiky. Osobně mám z filmu stejně rozporuplné pocity jako z myšlenky generace mých rodičů, kterou pro většinu lidí té doby byla idea socialismu s lidskou tváří. Bohužel si to tátové a mamky neměli čas vyzkoušet, protože to všechno zamázly pásy ruských tanků a spřátelených armád v roce 1968.. Tenhle film je takovou první vlaštovkou mezi někdy skutečně pekelnými filmovými ideologickými brutkami z té doby. Jakési svěžesti hodně napomáhá i nástup mladé generace herců (dnes legend naší kinematografie) - Menšík, Sovák, Brodský, Řehoř, Bláha ad... Velmi mne překvapil pohled na Peška, který si to ve filmu štráduje po cvičišti v plukovnické uniformě a je rázným avšak spravedlivým otcem pluku... * * * (10.08.2012)

Proč je v armádě tolik blbců? To jsem se taky dávno chtěl zeptat, říká vojín Husa (Broďa). Komunisti se tu zase napráskali. Mělo to být propagandistické,  ale bylo to pravdivé. Armáda nemá deky a má poručíky (Remunda) co nejsou ve straně a ještě pindají a pak i zběhnou. Nezachrání to ani laskavý táta Sova (plukovník Pešek). Broďovi se rozeserou boty, má to vyřešit major Sovák, jenže jak je u Sováka zvykem, vysere se na to. No a největší komunista u roty Řehoř je pěkný práskač. Pro komunistu typické.  Vřele tento film doporučuji. (24.04.2022)