Režie:
Jiří LehovecScénář:
František Vlček st.Kamera:
Josef StřechaHudba:
František ŠkvorHrají:
Oldřich Lukeš, Oldřich Vykypěl, Antonie Hegerlíková, Jana Dítětová, František Kreuzmann st., Jaroslav Seník, František Holar, Felix le Breux, Bedřich Vrbský, František Vnouček, J. O. Martin (více)Obsahy(1)
Alois Urban byl v roce 1938 nespravedlivě odsouzen k 10 letům těžkého žaláře, přežil okupaci v nacistické trestnici a ve strachu před dalším vězněním se ukrývá v pohraničí pod cizím jménem. Když je náhodně odhalen, přiznává se spolupracovníkům... (oficiální text distributora)
Recenze (20)
Čekala jsem další prostoduchou agitku, viděla jsme průměrný film, místy se zajímavými záběry. Pobavil mě závěr: "Nám teď nejde o papíry, ale skutečně o nového člověka." Toto bodré sdělení na závěr filmu má být onou pomyslnou třešinkou na dortu, revolučním sloganem, pomyslným podtržítkem, jako že od teď se nám bude dařit dobře, protože nám to soudruzi zařídí. Inu každá nová idea má své průkopníky, své mučedníky i své příživníky. Těch posledních jsme zažili v minulosti docela dost ... neboť jak se praví ve vtipné definici komunitsy: "Komunista vždy rád a odhodlaně položí váš život za své ideály." Bylo Přiznání agitka? I bať, byla a jaká! ()
velice obratně a děsivě dojemně odvyprávěná cesta k soudružství a novému člověku ()
Samotný příběh se sociálním podtónem není nic moc, ale na svou dobu jsou použity velmi zajímavé filmové postupy. Zmínila bych zakomponování flashbacků a především značně unikátní rozpor mezi skutečností a jejím obrazem v následném vyprávění. Lehovec nejdříve diváka nechá nahlédnout na rozhovor Urbana s advokátem, když ho potom Urban reprodukuje svým kolegům, v mnoha detailech se liší. Filmová ukázka nedokonalosti lidské paměti je zřejmě ojedinělá. ()
Jeden z mála dobrých filmov zmeneného režimu po 1948. Napriek tomu, že samozrejme obeťou je človek robotník, ktorého deptal továrnik. Ale inak silná dráma človeka s neľahkým osudom. ()
Vyborna retrospektiva a odvypraveny pribeh cloveka, ktery mel vice smuly, nez je zdravo. Kvalitni scenar, ktery vas doslova pribije k obrazovce. Nechapu, proc je tento film tolik opomijeny. Velke prekvapeni, vyborny film! ()
Lukeš nebyl herec který by dokázal utáhnout hlavní roli.Alois Urban je vykreslován jako člověk který se stále a bezdůvodně směje a pak mu manželka vyčte že se tváří jako na pohřbu...a proto ho nemá ráda...ach jo... ()
Myslel som si, že to bude film poplatný dobe svojho vzniku, ale toto nie je žiadna agitka. Je to ojedinelý a dnes viem, že aj nadčasový snímok z československej kinematografie päťdesiatych rokov. A je to hádam jediný film, v ktorom si zahral hlavnú postavu sympatický, a dnes už žiaľ zabudnutý herec Oldřich Lukeš, ktorému typy bodrých a rovných chlapov sadli ako uliate. ()
Retrospektivni vypraveni cloveka s osudem, ktery mu nikdo nemuze zavidet... Zvlastni film. ()
Tento film som nepoznal. Dnes som ho videl po prvý krát , zaujal ma. Celkom dobrý scenár .. Filmu dávam 60%.. ()
30% — Ecce, homo, ecce, commilito. Agitka o zrodu nového soudruha a jeho přijetí mezi své, značně naivní, jak to bylo v té době zvykem. Samotný příběh Aloise Urbana byl celkem zajímavý, ale politika tomu ubírá na působivosti. Je ale zajímavé sledovat, jak si to soudruzi tenkrát představovali. Poměrně hezky to vyjadřují poslední věty filmu: „Co mám dělat já v osobním oddělení, když mám tady na papíře Václava Severu a najednou tu je nový člověk?“ — „Kuš s tvým papírem, nám teď nejde vo papír, ale skutečně vo novýho člověka!“ ()
Perfektně a originálně vystavěný příběh, s příjemným hlasem vypravěče, který svými vstupy nijak neruší. Skvělý nápad: na začátku u advokáta a na konci u advokáta: jedna a ta samá scéna jen lehce doplněná použita dvakrát. Námětem je samozřejmě sociální tematika a boj dělníků proti továrníkovi. Ale takový odlehčený, žádné násilí a někdy je to dokonce velice komické. To když továrník zapomene na svých sto kilo, promění se v atleta a s padesáti rozlícenými dělníky se přetahuje o vagón a s nádražákem o výhybku. Odhalený hlavní hrdina vystupující pod falešným jménem musí před závodní radou s pravdou ven. Poté co tam vystojí důlek, je odměněn nadšeným aplausem a okamžitě přijat mezi soudruhy. V roli jeho kamaráda sympaťák Oldřich Vykypěl. Sice prý rudý socialista, dokonce komunista, ale spíše takový umírněný předák dělníků. Divné je, že nejhezčí holka ve městě čeká doma, jaké podnájemníky jí matinka přivede. Poté se provdá za toho, kterého nechce a myslí na jiného. Nedivím se, že svatební fotka šla dolu. Ženich se na ní tváří jak u zubaře. Symboly: skrytá ruka (známý symbolář Lipský a předseda soudu Deyl st.) Rouhání se: „Pán Bůh tehdá do Klivic neviděl, protože jsou za kopcem.“ Galaťanům 6:7 Nepodvádějte sami sebe! Bohu se nelze vysmívat, neboť cokoli člověk zaseje, to také sklidí. ()
Jiří Lehovec, ač se zabýval zejména dokumentárními filmy, natočil i několik celovečerních snímků a Přiznání se může směle zařadit mezi nejpovedenější. Na tomto dramatu nejvíce zaujmou moderní filmografické postupy, výborně vymyšlená retrospektiva s neobyčejně poutavým příběhem. V Přiznání vystupují až na výjimky zapomenutí českoslovenští herci, avšak já osobně se skláním před jejich umem. Hlavní postavu, dobráka s tragickým osudem, jemuž pouze změna jména snad přinesla trochu štěstí a klid, si zahrál O. Lukeš. Z ostatních herců bych připomenul snad oba advokáty F. Vnoučka a hlavně F. le Breux, jako vždy proradného F. Kreuzmanna a také výkon J. Dítětové patřil k tomu nejlepšímu. Za zaznamenání stojí také scéna u JUDr. Nettika (M. Homola), zprvu z pohledu vypravěče a poté očima hlavního hrdiny Urbana/Severy. Co se týče roku vzniku díla, domnívám se, že snímek, až na malé náznaky, nebyl pokřiven ideologickými bláboly a jedná se o čisté drama nešťastného muže, pozvednuté do vyšší roviny vskutku nevšedním a povedeným pojetím filmu. ()
Zajímavý příběh člověka, jenž po válce žije řízením osudu pod cizí identitou, která je ale náhodně odhalena a tak vše spěje ke katarzi, samozřejmě hlavně díky novým spravedlivějším společenským poměrům. Film tak má zřetelné ideologické zabarvení poplatné době, na druhé straně ale nastoluje zajímavé téma, které je potřebné k lepšímu pochopení doby, v níž se odehrává. A v tom je i cenný. ()
Celkem neznámý film jen málo známého režiséra nenadchne, ale ani nenudí. Obecně mě mrzí, že naše kinematografie padesátých let je dost přehlížena, zjevně z politických důvodů. Nespravedlivě, neboť spousta tehdejších snímků ty současné hravě strčí do kapsy. "Přiznání" je dnes cenné asi hlavně proto, že zde vystupují mladíčci - později legendy - jako Sovák, Lukavský či Lipský. ()
Hlúpa agitka, nech si v tom kto chce hľadá nejaký "hlbší" zmysel. Zlý továrnik, dobrý komouš, to je hlavná pointa. Ostatné je len vata. ()
Téměř všechny filmy z tohoto období jedou podle stejného mustru a z něj se nevymyká ani tento, ten rozdíl oproti jednohvězdičkovým nebo Odpadovým je snad jen v kvalitě režie, technických záležitostí a scénáře. Ty se tady docela povedly, ale jinak nečekejte nějaký průlom - zlí továrníci, zlý předválečný soud, hodní a snaživí soudruzi dělníci. Tady je to tak na lepší dvě **. ()
Jiří Lehovec byla velmi zajímavá postava, málo známá dnes. Škoda, že tady neobsadil do hlavní role někoho charizmatičtějšího (i když je riziko, že by to moc přehrával), Oldřich LUkeš je až moc nevárazný. Ano, jeho postava je takový skromný nevýrazný typ, asi proto si ho vybral. Jinak všechna čest s minimem dobové agitace. ()
Tento snímek mě nejprve neuzaujal, postupem času jsem ovčem s hlavním hrdinou začal soucítit. Nelehký život si prožil a lecos musel vytrpět, ale nezvdal se a ve své cestě pokračoval dál. Je zde opět trochu cítít propaganda, ale v porovnání s tehdejšími filmy z této doby, to bylo ještě v únosné míře. O to líp, že ke konci je učiněno zadobře a lidé, co ho poslouchali se rozhodnout pomoc mu v jeho nelehké situaci a zakročit. ()
Proboha Urbane, proč jsi těm soudruhům v tý směšný partyzánštině pomáhal? Mohl jsi si spokojeně foukat u dráhy - c.k,, první republika, okupace, komouši - tam přežiješ v klídku všechno a s definitívou! Se nedivim, že na tebe Julča hodila bobek, ty tele. Dobře tě Kolátor přetáhnul. Jo a nejsi Lojza, ale Tonda, i když to je spíš pro distributora. ()
,,Nám teď jde o nového člověka!'' --- Tohle je docela zjímavý film. Jak už tu padlo v některých komentech, to místy retrospektivní vyprávění i závěrečná de-facto zopakovaná schůzka u advokáta byla na svoji dobu hodně zajímavým počinem. Příběh samotný možná někoho dojme, ale uvědomme si v jaké době to bylo točeno a proč. Tou dobou už řada takzvaných továrníků, inteligence, statečných lvů západního odboje, kněžích, statkářů a i těch co tvrdě dřeli (včetně mého dědy co měl pekárnu s jedním dělníkem) živořila po kriminálech, na uranu nebo čekala na špagát. Ti šťastnější na svobodě zažívali co je to skutečná bída. V roce 1950 měl už soudruh osudy lidí pevně v ruce a jelo se podle nejtvrdších metod zrůdy Stalina. A Kléma se nehodlal nějak žinýrovat. Byla to ta nejodpornější doba. Nezastírám, že za krize a před válkou se všem vedlo dobře. Leckdo jel podle metody, že když budu mít deset dětí, pět nejspíš umře a těch dalších pět mne možná zajistí na stará kolena. Uživit tedy takovou rodinu asi nebyla legrace. Navíc jak víme - sex je zábavou chudých. Zcela dostupnou, zdarma, avšak mnohdy s následky. A zcela jistě v té době byli i majitelé fabrik a továren co opravdu dělníky drali z kůže kvůli svým ziskům. každopádně továrny byly jejich a mohli si s nimi dělat co chtěli I s vyýrobky a stroji v nich... A když je krize, nevyrábíte, tak dovolit si živit jen tak dělníky měl možnost asi málokdo... --- Divná věc, dnes jsem se zůčastnil divoké diskuse na FB věnované sobotní demonstraci dezolátů na Václaváku z nichž část se pak vydala utrhnout z Národního muzea ukrajinskou vlajku. Vlajku, která tam visí jako morální podpora na instituci zastřešující vzdělání a rozum, zavěšenou mezi sloupy se zadělanými průstřely od ruSSáckých hord ze srpna 1968. Právě takových, které dnes vraždí, kradou a znásilňují na Ukrajině. A jedna ženština mi tam začala na FB vysvětlovat, že právo ji utrhnout lid (já říkám lůza) měl, protože Národní muzeum je naše! Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že není. Nejen budova, ale ani vlajka na ní visící. Že je to všechno něčí vlastnictví a i když se to davu nelíbí, nemůže to servat jen protože se budova jmenuje Národní. Vysvětloval jsem oné dezolátce, že jí nepatří ani divadlo - taktéž jména Národní a dokonce ani žezlo z korunovačních klenotů. A že když na cokoliv z toho sáhne, páchá přestupek a od určité hodnoty i trestný čin. Nepochopila. Stejně jako dělníci ve filmu tlačící tři vagony zpět do fabriky ač to není jejich majetek a továrník se rozhodl je poslat na Slovensko. Vzpomněl jsem si na to u tohoto filmu a na jednu stranu mi to přijde celkem zajímavé, jak může být někdo tak hloupý. Na stranu druhou až strašidelné, když vidíme kolik těch lidí tam takto zvířecky smýšlejících bylo... Mne film zaujal hezkým znázorněním své doby, hodně se točí kolem železnice a vláčky já rád. Docela zajímavá byla pouť. Člověk má zafixováno, že na ní byla střelnice, kolotoč a nějaký stan s kouzelníkem nebo ohýbačem podkov a kupodivu, oni už tehdá měli kolotoč lochnesku a dokonce autodrom ! Ve filmu se mihne i kupa tehdy velmi mladých herců jako pan Sovák, Lukavský atd... Dohromady dávám za tuhle agitku dva knoflíky. * * () (méně) (více)