Režie:
Jaroslav MachScénář:
Jiří KarásekKamera:
Václav HuňkaHudba:
Julius KalašHrají:
Oldřich Nový, Jiřina Steimarová, Jaromír Spal, Alena Kreuzmannová, Antonín Holzinger, Taťána Vavřincová, František Paul, Nelly Gaierová, Rudolf Deyl ml. (více)Obsahy(1)
Česká veselohra o veselých i vážných sporech mezi dnešními muži a ženami. Osou filmu je příběh novátora Zacha a elektromechaničky Jarmily Svátkové. Zach, zamilovaný do svých technických dat a zlepšovacích návrhů, nevěří, že ženy jsou schopny vyznat se v těchto problémech, zvláště když u Jarmily objeví zálibu pro poesii a hudbu, pro niž on sám prý nemá čas. Dochází proto mezi nimi k četným rozepřím; když se však skupině inženýrky Marie, v níž pracuje i Jarmila, podaří zkonstruovat úmyvač nadobí, je Zach vyléčen z pověry, že ženy nemají technický" mozek, a poněvadž se vlivem Jarmily změní i jeho odmítavý poměr k poesii a hudbě, nic již jim oběma nebrání ve vzájemném sblížení. (Filmový přehled)
(více)Recenze (32)
Takovým způsobem, jakým je udělána komedie Slovo dělá ženu, se má vyjadřovat optimistická a vitální agitka komunistického společenského uspořádání! Prvorepubliková filmová hvězda Oldřich Nový svým talentem a zkušeností vstoupil do služeb budovatelského nadšení. Z jaké části bylo toto spojení dobrovolné a z jaké části bylo vynucené, nehraje příliš velkou roli. Doba nebyla jednoduchá a sympaticky lze vnímat fakt, že filmem se nezastrašuje a neděsí, ale s upřímnou radostí se hledí na možnou velkolepost pohodlnější a spravedlivější budoucnosti. Kulisy jsou poplatné době svého vzniku, herectví i atmosféra zachovává to nejlepší z komediálních filmových her před zestátněním. Film dokáže svou radostnou náladou, rozvernou hravostí a dobíravými replikami stále bavit, byť někdy i neplánovaně. Hlavní postavou budovatelské veselohry je Ludvík Zach (příjemný Oldřich Nový), technický zlepšovatel, workoholik a ukázkový vzor nadšeného budovatele. Hlavní ženskou postavou je Jarmila Svátková (zajímavá Jiřina Steimarová), soustružnice, básnířka a emancipovaná žena. Komunismus znamená rovnost a zákonitě hlavní zápletkou je střet pohlaví v soutěživosti, předsudcích, stereotypech a ctižádosti. Nutno dodat, že s elegantním šarmem vnímání světa dle Oldřicha Nového. Z výraznějších postav se sluší zmínit Ludvíkova synovce, nadšeného pracanta a amatérského fotbalistu Jirku Zacha (sympatický Jaromír Spal) a Jarmilinu spolubydlící a věrnou kamarádku Boženku (půvabná Alena Kreuzmannová). Z dalších rolí: další kamarádka, vedoucí ženského vývojářského týmu, feministka a inženýrka Marie Vaňková (šarmantní Taťána Vavřincová), ochotný úderník a člen Zachova týmu Jakubec (příjemný František Paul), jeho žárlivá manželka (Nelly Gaierová), další Zachův úderník a naháněný hudebník Jonáš (zajímavý Rudolf Deyl ml.), prozíravý ředitel strojírenského závodu (Vladimír Leraus), s novým směrem těžce se srovnávající dělník Kalous (příjemný Antonín Holzinger), či názorně poučený Bertík Koudela (František Kreuzmann st.). Není to převratné dílo a jeho význam i funkce nejsou nedoceněny. Je to zajímavost doby, která stále dokáže pobavit a rozesmát svým temperamentem. ()
Předstírat nad tímto dílem nadšení po filmech jako KRISTIÁN či SVĚTÁCI by bylo krajně neprozřetelné. Z druhé strany - posuzováno z hlediska braku a kýče hraného filmu - není podívaná, která se nabízí, zcela k zahození, byť si o kvalitách PLAVECKÉHO MARIÁŠE nebo obou ANDĚLŮ, rovněž přeplněných pseudobudovatelským optimismem, může nechat dát zdát. Souboje s cenzurou, jejíž tupost tehdy vrcholila, byly nesnadné a výsledky v drtivé většině případů předem dané. V temných padesátých letech jen výjimečně docházelo k průlomům v kvalitě a jen občas se konalo skutečné nadčasové umění. Přesto - nebo právě proto - bych snahu o dialog, pokus o společenský šarm i nepřehlédnutelné úsilí o lidský rozměr vnucené fráze neodsuzoval víc, než si zaslouží. Není divu, že dobová kritika film - ze svého hlediska i v duchu funkcionářskonomenklaturního zadání - zatratila. Oldřich Nový se totiž z filmu nedal byť jakkoliv vyhodit. Toto podivné ozvláštnění by nemělo být přehlíženo. Ovšem ani přeceňováno. ()
Slovo dělá ženu je film skorem nehodnotitelný. Oldřich Nový, a nejen on, do něj soustavně propašovává cosi z elegance první republiky a zároveň neustále idealizuje dobu kolem sebe. Ať už je to byty a jejich zařízením nebo kabrioletem, ve kterém se vozí, pořád jde o eleganci a kultivovanost. Na druhé straně bylo nutno zabudovat do filmu povinné nadšení a víru ve světlou budoucnost. Ne že by se to úplně tlouklo, ale příliš to nefunguje. Ty závodní dechovky, dělníci pracující od nevidím do nevidím, stále vpřed bez ohledu na cokoli pod moudrým vedením Stalina a Gottwalda (jejich portréty jsou často přítomny v mnoha zasedačkách apod.), i těchto průvodních znaků si užijeme do syta. Přesto jde o film celkem rozumný, s propagandou spíše podprahovou a s celkem nadčasovým poselstvím. ()
Když byl Oldřich Nový připraven o své Nové divadlo (pozdější Semafor), jako bolestné mu soudruzi přiklepli funkci vedoucího dramaturgické skupiny na Barrandově. To byl danajský dar. Nový se zpočátku domníval, že se vyhne vyloženě budovatelským filmům a prosadí neutrální hudební komedie. Budiž mu ke cti, že si k tomu přizval schopné spolupracovníky. Díky němu se na Barrandov dostali např. František Kožík, Oldřich Kautský, Alfréd Radok, Ota Hoffman nebo Adolf Branald. S nimi rozpracoval řadu scénářů, které byly jeden po druhém zamítány: adaptace Zázraku v Těpicích od Achille Gregora, pohádková komedie Bubáci a hastrmani podle Josefa Lady, Chléb a písně, film, který O.N. s Branaldem psali pro Jiřího Krejčíka atd. Všechny tyto projekty padaly pod stůl s tím, že na veselohry není čas a je třeba točit politicky uvědomělé snímky. Takže prvním filmem této skupiny se stala slavná Štika v rybníce, film tak nebetyčně socialisticky hloupý, že se mu posmívala už tehdejší kritika a později se stal raritou každé videotéky. A v podobném duchu se nesly i ostatní až k Hudbě z Marsu, po které Nový dramaturgování nechal. Slovo dělá ženu je film, který vstoupil do dějin jako "ten s Oldřichem Novým v montérkách". A je to vážně zvláštní pohled. Nový si uvázal ke krku šátek, byl dokonale upraven a montérky se pokusil uplatnit se stejnou elegancí jako druhdy žaket. Navíc se ten film poněkud absurdně snaží o dialogy á la Tracy-Hepburnová na téma souboje pohlaví a výsledek je legrační úplně jinak, než být měl. Vážně tragikomický opus, lepší zapomenout. 20% ()
Já vím, že to je strašné v tom, jak to propaguje rovnost, která vlastně nikdy pořádně neexistovala, což je patrné i v současnosti, je to hodně agitační, a vůbec příběh je strašně banální, ale ono je vidět, že se ti herci prostě snažili a že Oldřich nový chtěl pořád hrát, i když role dostával špatné. Chtěl jsem vědět, jak to dopadne, i když to bylo zřejmé. Pravda, ta radost z práce je místy hodně ubíjející. ()
Galerie (1)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (4)
- Ve filmu se objevuje Barrandovské koupaliště, které bylo o tři roky později uzavřeno. Vznikalo v letech 1929–1931 v místech bývalého vápencového lomu. Byl zde první závodní bazén v Československu. Architektem areálu byl Václav Kolátor. Kromě skokanského můstku tu též bylo deset tenisových kurtů, loděnice s jachtami a kánoemi, písečná pláž s plovárnou, restaurace, klubovna na pontonech, basketbalové a volejbalové hřiště. Kapacitu mělo 4 tisíce lidí a pamětníci vzpomínají, že voda tam byla ledová. Majitelkou je Dagmar Havlová, manželka Ivana Havla. (sator)
- Poslední film pro herečku Marii Blažkovou. (M.B)
- Ve filmu přišly ženy s nápadem na „myč nádobí“, tedy 30 let po zahájení prodeje myček pro domácnost v USA. (sator)
Reklama