22. července

Vklad Paula Greengrassa k tragickej látky masakry na ostrove Utøya je silno prodivácky a určite atraktívnejší ako nórska verzia bežiaca v kinách. Bez akýchkoľvek príkras, vecne a chronologicky sledujeme Breivikove vyčínanie a následne súdny proces s ním. Ako aj v predchádzajúcich svojich filmoch, aj tu je režisér schopný ponúknuť silný dynamický príbeh. (28.10.2018)

Je to zhruba takové, jaké to (asi) být mělo - distingovaný komplexní pohled na danou událost a její bezprostřední následky. Greengrassovy předchozí filmy to kupodivu nijak výrazně nepřipomíná (žádná těkavá kamera, kulometný střih či strhující gradace klíčových scén), nejen ty mainstreamové (Bourne), ale ani ty historické a paradokumentární (Krvavá neděle, Let. č. 93). "Greengrassovštější" (zážitkovější) je paradoxně spíše norská verze (Utoya, 22. července). Tři stěžejní postavy (Breivik, jeho obhájce, traumatizovaný přeživší) zrcadlí tři odlišné nosné perspektivy na onu tragédii. Pohled oběti přináší samozřejmě primárně lítost a soucit, Breivik je svou chladnokrevností a nulovým pochybováním o své "pravdě" odporný i fascinující zároveň. Divácky možná nejzajímavější pozici má však jeho advokát, jenž s postoji a činy svého mandanta otevřeně nesouhlasí, ale přesto se svou práci snaží odvést co nejprofesionálněji. Film má od začátku velmi svižné tempo a rychlý spád, takřka neustále se v něm děje něco zajímavého (v druhé polovině především výslechy Breivika a výpovědi přeživších u soudu), takže snímek nepůsobí přehnaně dlouze i při téměř dvouapůlhodinové stopáži. Celkově velice dobrý film, jen jsme zkrátka od natolik renomovaného a osobitého tvůrce mnozí zřejmě čekali něco více, respektive jiného... 80 % (04.12.2018)

Útok je odbitej v první půlhodině a není tak strhující jak byste čekali, a zbytek filmu sleduje společnost, jak se s událostí vyrovnává. Přeživší klučina s traumatem a jeho rodina, Brejvikův právník a jeho rodina, samotnej Brejvik a soudní proces. Na mistra Greengrasse překvapivě mechanické, nezáživné vyprávění, které spoléhá na hloubku prožitku utrpení ztraumatizovaného kluka v kontrastu s vrahovym šokujícím klidem, podloženým jeho politickým přesvědčením. Nějakou tu myšlenku Greengrass načrtne a jako informační výpověď je film záslužnej, ale co do diváckého zážitku sprostředkování hrůzy z dané události jej konkurent Erik Poppe s jeho Utøya 22. juli přebíjí. (30.10.2018)

Duch knihy je tu úspešne zachovaný, message o "komunite ktorá človeku dodáva silu" je zreteľný a neveľmi patetický a herci pod vedením pseudodokumentaristického Greengrassa sú skvelí. Akurát fakt, že sa v Nórsku rozpráva angličtinou s Nórskym prízvukom, mi vadil - síce menej ako v takom overrated Černobyle, no dosť na to aby som seriózne uvažoval o znížení hodnotenia na 3*. Pre mňa však jasný víťaz v porovnaní so strhujúcou, no prázdnou Nórskou Utoyou. (30.01.2023)

Rekonstrukce případu Breivik. P. Greengrass se (zřejmě po vzoru Å. Seierstad a její knihy Jeden z nás: Příběh o Norsku) nesoustředí toliko na přípravu útoku a útok sám, nýbrž na proces vyrovnávání se s hlubokým, bolestným traumatem, a to jak na rovině kolektivní (soudní procesy u případů jako je Breivik nejsou pouze o potrestání viníků - protože kdo by pochyboval o uložení nejvyššího možného trestu; daleko zásadnější může hrát pro budoucnost široké veřejnosti, "uzavření" takto děsivých případů by mělo být očistné), tak i individuální (pomalé duševní a tělesné uzdravování Viljara Hanssena, jednoho z přeživších vražedného Breivikova útoku). Upřímně, ten případ mě svou bezmeznou brutalitou a násilím na dětech děsí i po takřka 13 letech, což se určitě podepsalo na mém procentuálním hodnocení - myšleno tak, že jsem filmu zřejmě odpustil mnohé (chybí mu něco esenciálního, co by z něho udělalo TEN film o masakru Utøya, to nejlepší, co o dané události můžete vidět, nebo ještě lépe, co nelze obejít - tak jako se říká, že kdo chce poznat hrůzy holocaustu, musí vidět Schindlerův seznam). Co však nemohu přejít mlčením: Anders Danielsen Lie se Breivikovi fyzicky moc nepodobá, nebo aspoň já tam tu podobu nevidím, což odvádělo mou pozornost (rozmělňovalo autentičnost svědectví). Přesto, jak se málokdy pro viděné dojmu (tím, jak vím, že sleduju fikci, si umím udržovat odstup), tak tady jsem měl v mnoha momentech na krajíčku. 80 % (01.06.2024)