Střílejte na měsíc

Manželství je instituce, o kterou je potřeba pečovat. Obzvlášť má-li za sebou patnáct let. Jinak to může dopadnout tak, jako mezi Georgem a Faith. Těm dvěma už totiž nepomohl ani rozvod. Albert Finney a Diane Keaton. Tak vášniví a tak chladní. Tak vzdálení a tak blízcí. Tak realističtí, až mě mrazí... (19.02.2010)

Kde nic není, ani Diane s Albertem neberou. Chápu pointu filmu, ale nechápu proč je divákům servírována za asistence nulového dějství, které je místy bohužel "oživováno" bandou uřvanejch harantů. Absenci soundtracku tu rovněž vnímám jak mínus. A jestli měl šokovat závěr, tak to se kurva povedlo. (SPOILER!!). "Pche, já vám ten kurt ještě upravim. Vezmu auto, všechno vám zbouram na sračky, klátič mojí starý mi rozbije dršku a jak se budu válet na zemi v krvi, zavolám: "Faiiiiiith!"Pokud nuda a teatrální kreace mrazí, pak poslední věta v obsahu tohoto filmu dává smysl... (11.03.2021)

Suverenne najlepsi film Alana Parkera /Mississippi Burning, Zivot Davida Galea/. Vacsina filmu sa odohrava v interieroch, kulisy su ale na urovni, uz dlho som tak kvalitne nevidel. Dialogy perfektne, tempo masakrozne dobre, nuda nehrozila ani chvilu, scena v restike davala tusit ze sa chysta nieco brutalne, a to aj prislo. Fakt som uz dlho nepocul tak kvalitne rozhovory. Parker kazdu scenu natocil s laskou, film je podla mna aj o tom, ze sa o manzelstvo treba starat, taxom to z filmu pochopil. Finney a Diane Keaton na urovni, hlavne zo skvelej Keaton som nemohol oci sustit. Videl som aj mladu Danu Hill /Blazniva Dovolena v Evrope/. Skoda, ze to neponukaju CZ a SK televizie, fakt zabudnuty kultovy film, ktory rozhodne patri do vseobecneho rozhladu. Stiahnut sa to neda, jaxom si zistoval, projekcia sa konala cez reelgood.com 100 % (03.08.2019)

Náročně vstřebávám silné, až tísnivě drásavé emoce, když si po skončení třídím dojmy z dramatu Alana Parkera. Již první scéna mě dostala, jak trefně naznačuje napětí a odcizení vyhaslého manželsví, kdy kamera nám dává možnost sledovat nevyrovnaně zoufalé pocity otce, zatímco zvuk nabízí uvolněné dění mezi matkou a čtyřmi dcerami z jiné místnosti, plné odlišných starostí před účastí na večerní akci. Plný kontrastů je zpočátku i upadající vztah George a Faith, kteří jinak (zdánlivě spokojeně) působí na veřejnosti nebo před dětmi – a jinak, když se ocitají sami v domácnosti... ale jen do chvíle, než se situace přes rozvod a opětovná shlédání nevyhrotí ještě víc. Diane Keatonová je tu svým civilně charakterním výkonem naprosto odzbrojující, jak spontánně působí její veškeré barvité emoce a projev, jednou náhle zoufalá, jindy nacházející chvilkovou spokojenost v zůstavajících jistotách a nadějích... a Albert Finney jí svým přesně vystiženým častým neklidem, otrávením a na povrch vyplouvající agresí výborně doplňuje. Opětovně nemastně fádní Weller naštěstí nemá tolik prostoru, aby mi zkazil zážitek z filmu v režii Parkera, který opět zručně zvládá i skupinu dětských herců. Způsobem vyhrocení rodinné situace, silně realisticky ztvárněnými emocemi a stylem s mnoha statickými záběry to občas připomíná až Hanekeho filmy, ani Parker se neštítí až cynicky nepříjemného zvratu v okamžiku poslední naděje, ač oproti svému rakouskému kolegovi mu vůbec není cizí podobně tíživý příběh proložit i humorem, kdy jedna z hádek (po pohřbu v restauraci) působí v rámci závratné vztahové katarze až komediálně, s parodickým zpěvem klavíristky v pozadí... a také ani podobný film nezapomíná Parker osvěžit řádkou poetických záběrů, které až melancholickým způsobem vytváří zvláštně podmanivou podzimní náladu. [90%] (25.02.2024)

Když jsem před časem viděla Eureku, domnívala jsem se, že jsem potkala emocionálně nejsilnější film. Chyba. Kam se hrabe Eureka? Básník obrazu Parker předklá komorní drama páru ve středním věku s takovou razancí, že jsem emocionálně opotřebovaná minimálně na měsíc. Příběh rozchodu páru by mohl být něčím zcela obyčejným, jenže žádná klišé se zde nekonají, jinak by tento scénář určitě neuchopil odpůrce stereotypu Parker. Netřeba zmiňovat jako vždy absolutně dokonalé herecké výkony jdoucí až k hranici možného. Zřejmě ani netřeba zmiňovat Parkerovu obvyklou hravost, která snad nejvíce vynikne po pohřbu, kde se v restauraci za pianem děje něco neuvěřitelného. Však jsme na to těmi jednoduchými pár tóny brnkanými na klavír upozorňováni od samého začátku. Závěrečná násilná scéna je natočena s bravurou hodnou nejcyničtějšího z cyniků, kterým Parker bezpochyby není, jen se v něj v případě potřeby dokáže proměnit. Což u Parkra, režiséra tisíce tváří není nic nezvyklého. (04.08.2019)