Režie:
Sam PeckinpahKamera:
Lucien BallardHudba:
Jerry FieldingHrají:
William Holden, Ernest Borgnine, Robert Ryan, Edmond O'Brien, Warren Oates, Ben Johnson, Alfonso Arau, Strother Martin, L.Q. Jones, Albert Dekker, Bo Hopkins (více)Obsahy(1)
Jak se pohnou, zabte je! Peckinpahův legendární western Divoká banda patří i po téměř čtyřiceti letech, jež uplynuly od jeho vzniku, k nejlepším dílům žánru, který je stejně starý jako film sám a prošel za dobu svého vývoje mnohými proměnami. Konec šedesátých let byl jednak obdobím bouřlivých společenských změn a také obdobím deziluzí (nejen v americké společnosti, poznamenané vietnamskou válkou), které se promítaly i do zdánlivě odtažitých filmových děl. Příběh bandy zabijáků, které drží pohromadě silný pocit vzájemnosti a vlastní stupnice morálních hodnot, byl v době své premiéry často kritizován kvůli brutálním zpomaleným záběrům zuřivého násilí, vrcholícím ve slavné závěrečné scéně „baletu smrti“, mistrovské sekvenci, v níž Peckinpah nutí diváka téměř fyzicky prožít krvavý masakr, v němž nejsou vítězové, ale jenom poražení a mrtví. Scény násilí jsou důležitou, ale nikoli dominantní složkou filmu, jehož hlavním tématem je zánik jedné epochy (píše se rok 1913) a marný zápas několika mužů přizpůsobit se rychle se měnícím podmínkám. Ve filmu nenajdeme kladné postavy. Jeho hrdiny jsou lotři a zabijáci, jejichž dny jsou sečteny. Násilí se pro ně stalo denním chlebem, stejně jako pro děti, jež v úvodu snímku vidíme skloněné nad mraveništěm, v němž škorpioni bojují o holý život. Časté záběry dětí, které dostávají dávky násilí z první ruky už od útlého věku, tvoří varovné memento Peckinpahova westernu. Mnohdy nevědomé předávání „kodexu násilí“ další generaci ústí v jeho mechanické, bezcitné používání, ať už se jedná o házení škorpionů do mraveniště či o zabití člověka (šéf bandy Pike paradoxně zahyne rukou malého chlapce, který se zmocnil revolveru)... Divoká banda se při světové premiéře hrála v Peckinpahově sestřihu, ale těsně před uvedením do amerických kin byla distributorem zkrácena zhruba o deset minut, neboť původní metráž by omezila denní počet představení z obvyklých čtyř na tři, což by vedlo k menším tržbám. V roce 1995 se Divoká banda do amerických kin dostala znovu ve své původní verzi a v této podobě je uváděna i dnes. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (317)
V detektívkach existuje drsná škola, tento film by mohol byť predstaviteľom drsného westernu. Westernu, ako žánru dodýchavajúcemu, ktorý hľadá, čo by ešte mohol ponúknuť. Je presýtený násilím a brutalitou, ktoré sú často samoúčelné. Celý film je vykolíkovaný úvodným a záverečným masakrom a obávam sa, že medzi nimi ma okrem prekrásnych scenérií ani nemalo čo zaujať. Viac ako tri hviezdičky za toto remeselne perfektne odvedené dielo nemôžem dať. ()
Jak přistoupit k takto pojatému a netradičnímu westernu? Divoká banda není klasický western, odehrává se v době, kdy divoký západ již nebyl tím divokým západem, z něhož jsme toho tolik viděli, ale jedinou spojkou mezi těmito dvěma světy zůstala skupina desperátů, kteří tak trochu představují konec i začátek staré a nové éry dějin a tak i staré kolty vyměňují za modernější zbraně. Postupem času si divákovy sympatie získali všichni a scény kolem přepadení vlaku mají westernovou a klasičtější atmosféru. Všechno však směřuje k závěrečnému masakru, který je ovšem tak masakrální, že jsem takový neočekával a po celý film jsem si myslel, že to dopadne tak trochu jinak. Divoká banda mi hodně připomínala svou atmosférou Butche Cassidyho a Sundance Kida. Snímek Sama Peckinpaha ohodnotím slušnými 4* a vyzdvihl bych realističnost a syrovost některých scén. Přesto svůj komentář zakončím poněkud provokativně a to zvoláním "Vivat klasický americký western, vivat Sergio Leone a jeho spaghetti!" Historická nepřesnost: Ve filmu je použit těžký kulomet Browning M1917, který v době, kdy se příběh odehrává (tj. rok 1913), nebyl ještě vynalezený. Stalo se tak až roku 1917. ()
Hodně krvavý a hodně špinavý western s jednou sympatickou divokou bandou. Na krvavých cákancích tvůrci rozhodně nešetřili, což poznáme už v prvních minutách filmu při počátečním masakru. Je zde moc pěkná hudba Jerryho Fieldinga a s hereckým obsazením v čele s Williamem Holdenem a Ernestem Borgninem jsem byl spokojen. Možná by neškodilo místy přidat trochu humoru, ale tím aspoň Wild Bunch vypadá o to syrověji. Na svou dobu jistě hodně brutální, na dnešní dobu slušně působivé. ()
WILD BUNCH je skutečná legenda. Přestřelky, které tehdy musely otřást kinem, a takovou sílu mají dodnes, technická a velice charakteristická, přehledná a poutavá režie. Skvělý scénář a dialogy - a především: HERCI, kterým vévodí božský William Holden a celá jeho banda mu zdatně sekunduje. A ještě jednu věc na tomhle filmu miluju - Holdenova parta nejsou žádný svatouškové, ba naopak jsou to pěkný hajzlové, ale Peckinpah je pořád dokázal vykreslit jako partu správných chlapů a vy jim bude fandit a občas je budete mit docela rádi. Určitě! ()
Je trochu paradoxní, že jediný film, se kterým mám v rámci filmografie Sama Peckingpaha zásadní problém, je právě ten, který mu definitivně zajistil pozornost filmové kritiky a zájem diváků. Divoká banda kdysi fascinovala krvavým násilím (soudě podle komentářů na ČSFD tím mnohé poutá i dnes, kdy se měřítka posunula a jsme mnohem otupělejší). Publicisté měli tendenci považovat Peckinpahův snímek ze uměleckou reflexi vietnamské války, případně rozmachu násilné zločinnosti v centrech amerických velkoměst. Peckinpah každopádně zavrhl jedno z důležitých žánrových pravidel. Klasický western pracuje obvykle s polarizovanými černobílými charaktery, kdy kladný hrdina čelí zlosynům. V Divoké bandě najdete výhradně více či méně špinavé charaktery, většinou ovládané přízemními pohnutkami. Režisér odůvodňoval chování svých postav pudovostí a živočišností, jenže tohle vysvětlení nemá žádnou logiku. Pudy mají své zákonitosti, fungují na základě potřeby obrany, rozmnožování, získávání potravy a podobně. Výbuchy násilí v Divoké bandě se vzpírají logickému vysvětlení. Nejde tu o to, že filmový hrdina ví méně než divák a má jen zlomek času na zásadní rozhodnutí. Agresivita ve filmu je ve skutečnosti vystavěna na efekt, rozhodování postav jde proti jejich zájmům a leckdy i přirozeným instinktům. Zároveň na mě rušivě působilo i používání humorných odlehčujících prvků. Snímek je podivně nekonzistentní v tempu, náladě i výrazových prostředcích. Na druhou stranu Peckinpah je každopádně silný svým vizuálním stylem - technikou pomalého snímání a pečlivým střihem. Využívá navíc tradiční přednosti westernů, kdy umí kouzlit s panoramatickými záběry krásné a divoké krajiny amerického jihozápadu. Ale s prominutím, u mě to tentokrát za více než 2 hvězdičky nebude. Celkový dojem: 45 %. ()
Galerie (197)
Photo © Warner Bros.
Zajímavosti (56)
- Robert Ryan byl do role Deke Thorntona obsazen poté, co ho Peckinpah viděl ve filmu Tucet špinavců (1967). (džanik)
- Poslední scéna, na které se pracovalo, byl výbuch mostu přes Rio Nazas, která měla představovat Rio Bravo. Pracovalo na ni pět kaskadérů, z nichž každý dostal 2 000 amerických dolarů, natočena byla na jeden záběr, který zabíralo 6 kamer, z nichž každá filmovala jinou rychlostí. Jedna z kamer byla štábem "utopena". (džanik)
- Střih filmu zabral celých 6 měsíců. (Epistemolog)
Reklama