Keetje Tippel

Styl Paula Verhoevena je docela svébytný, což už jsem zjistil u dříve viděného Oražnského vojáka. Verhoeven se v rámci vykreslení doby, prostředí a celkové atmosféry (která tu většinou dokáže hodně pohltit) nebojí střídat naturalistické scény bez příkras spolu s pasážemi, které přinášejí naopak odlehčenou spontánní náladu a místy až závan dobové estrády. Asi dvě naturalistické sexuální scény mi přišly až zbytečně explicitně ztvárněné se snahou co nejvíc šokovat diváka, ale naštěstí se mé obavy z pana režiséra spíše nevyplnily a snímek rozhodně nestál jenom na tom. Hodně zajímavý, dle závěrečného epilogu snad i reálný příběh hlavní hrdinky, která se vzepřela podmínkám a prošla si tvrdými, špatnými i hříšnými zkušenostmi k vysněnému cíli s vyhlídkou lepšího života, nečekaně zavání v pár scénách až červenou knihovnou. Poté, co Keetje spálila svůj starý bílý oděv a navlékla luxusní šat s kloboukem, aby spěla k zdánlivě pohádkové romanci, na chvíli snímek v mých očích trochu klesl, ale naštěstí brzy znovu překvapil i v rámci své nejsilnější, sociální roviny. Scény bouřlivé dělnické stávky patřily za mě k tomu nejlepšímu. Celkově jde o hodně poutavý sociálně historický exkurs do jedné epochy v Nizozemí, zručně natočený a ztvárněný mnoha skvělými herci. Hodně mě potěšil můj oblíbený (zde nebývale vtipný) Peter Faber v rozsahově menší, přesto výrazné vedlejší roli malíře a fotografa. [75%] (10.12.2022)

Nevinná, krásná a chudá dívka s příchodem do velkoměsta na konci 19. století poznává o co ve společnosti opravdu jde. Prachy a sex. Verhoeven se s tím opět nemazlí, jeho cynická upřímnost a otevřenost je mi sympatická a zároveň dokáže být velmi zábavný. pro Moniku van de Ven mám od předchozího režisérova majstrštyku Turks Fruit slabost a i tady je neodolatelně přirozená a spontánní, jako by ani nehrála. A Jan De Bont to s přehledem jistí za kamerou. Škoda že na raná neznámá díla slavných režisérů se tolik kašle... (24.03.2007)

Verhoeven rád tne do živého a tady ještě do ran národní historie zuřivě dloube klackem. Svým velmi osobitým provokativním stylem. Zfilmoval příběh slavné spisovatelky Neel Doff z 19. století, kdy se vše točilo jen kolem peněz a sexu. Světu vládnou (převážně odpudiví) muži. Chudí jsou morálně stejně nechutní jako ti bohatí. Chudí udělají pro přežití cokoliv a ti bohatí je vykořisťují, dělají z nich své otroky a považují je za podřadný hmyz, který si zaslouží jen opovržení. Klidně je nechají strkat 12 hodin denně ruce do vody s louhem. A do tohoto patriarchálního pekla je z chudého venkova vržena krásná a talentovaná chudá dívka se zbytky sebeúcty a morálních hodnot. Snažící se přežít ve velkém městě. Ale i morální kompas Ketjee se porouchá a dělá věci, za které se bude stydět. A vy ji i chápete a přemýšlíte, jak byste se v takové situaci asi zachovali vy. Jednou ze světlých výjimek je Peter Faber, který si tu střihl postavu sympatického malíře. Verhoeven tu zobrazuje první náznaky společenských změn a nástup tehdy tak potřebných socialistických hnutí, ale zatím to jsou jen tvrdě potíraní protisystémoví rebelové, na jejichž životě nikomu nezáleží. Podobných syrových a explicitních vhledů do života spodiny a smetánky tehdejší společnosti moc není. (30.08.2024)

Tak tohle je ta jedna z Popelek, s kterou bych se ráda sešla osobně, ale žel už to není možné. Myslím, že ten život v některých směrech byl možná ještě horší, ale i tak mně úplně stačily tyhle drsné záběry, někdy silně na hraně snesitelnosti, kdy jsem měla chuť použít rychloposuv. Snad jen díky jejímu bojovnému duchu, který z filmu jasně vyplývá, se její život nakonec mohl ubírat jiným směrem. Normálně bych asi váhala s vyšším hodnocením, ale právě dovětek v závěru mě posunul o tu jednu hvězdu nahoru. Vůbec si totiž nedovedu představit, jak bych život v tom sklepě a s rodiči, potažmo i sestrou, které mě psychicky deptali svým chováním, zvládla já...brrr. (17.01.2015)

V důsledku rozpočtových omezení Verhoeven neměl možnost zpracovat film dle svých představ, tedy jako zobrazení okolností a nástupu společenských změn v důsledku rozpuku socialistických hnutí v Holandsku a musel se více zaměřit na intimnější, osobní rovinu příběhu. Naštěstí to ničemu příliš nevadí, protože i přesto jde poznat, že se stále jednalo o tehdy nejdražší nizozemskou filmovou produkci. Film se tak zaměřuje čistě na to, jak široce rozevřené třídní nůžky v konečném důsledku lidi redukuje na pouhé kurvy a kunčofty. Což k Verhoevenovi docela sedí. Samozřejmě se dočkáme i mnoha naturalistických detailů, které mají mnohdy až takový tinto-brassovský esprit. Veterány předchozího režisérova opusu potěší, že se zase sejde frackovitá dvojka Monique s Rutgerem a začnou dělat prasárny. Mimochodem zjistil jsem, že jednou z věcí, co mě hodně mrzí, je, že jsem v životě propásl být mladým Rutgerem Hauerem. (31.03.2021)