Zajímavosti (198)
- Byly o něm natočeny filmy Vzpomínání na Jiřího Sováka (2000) a Tajemství Jiřího Sováka (2012). (Duoscop)
- Kamarád a kolega Miroslav Horníček o něm napsal (zkráceno): "O Jiřím Sovákovi bych mohl klidně vykládat na univerzitě, ale pokud jsem informován, není tam zatím takový obor. A to je škoda! Mohl bych o něm možná napsat delší knihu, pár slovy se nedokážu vyjádřit přesně. To je jako byste měli telegramem vylíčit bitvu u Slavkova nebo průběh olympijských her, přičemž Jiří je někdy bitva a někdy olympiáda. (...) Mám takové zvláštní štěstí. V jistých bodech svého života jsem vždy potkal někoho, kdo mnou dokázal pohnout kýženým směrem. A byl to i Jiří Sovák. On je totiž zásobárna toho, čemu pohádkový děd Vševěd říká: 'Čichám, čichám člověčinu.' Čichá ji všude, chodí za ní mezi lidi a lidem ji zpět vydává, vrací. A když pak spolu stojíme před kamerou, jsem to já, kdo žasne, kdo naslouchá, kdo hledí, kdo se podřizuje, protože on je jako příroda - je v něm bitva i ta olympiáda, ale taky lesy a zpívající chlapi nad vínem a taky pramínky a občas kulový blesk a tichá samota a tržiště plné křiku a neklid hřebců a zpívající dívky, jsou v něm desítky a stovky životů a už jenom s ním být je rozkoš a velké poučení. Protože co slovo, to u něho panák živé vody. Dělám humor celý život, už desítky let. A hle: popatřím na Sováka a vidím, že přede mnou - v humoru - leží obrovská, dosud neprobádaná oblast - navíc mi nepřístupná. Ale uvede-li mě Sovák alespoň na její okraj, nemohu mu být nikdy dost vděčný. Lépe řečeno - společně mu nemůžeme být dost vděční." (NIRO)
- Zdravé sebevědomí mu nechybělo, ale zároveň si nehýčkal pýchu na svou genialitu: "Existují geniální umělci, kteří dovedou vyrůst přímo od stolu - spisovatelé, malíři, filozofové. Ovšem já jsem zcela opačný případ, já jsem taková malá včelička, která musela ke každému kvítku poctivě doletět, občas i za krutého mrazu, větru a sněhopádu. Nikdy jsem nebyl takový neomalenec, že by se mi v hlavě honily sny o tom, jak budu v Hollywoodu Gablem. V začátcích mi řekl jeden můj kamarád: 'Ty seš takovej uměleckej drvoštěp!' Myslím, že je to docela výstižné označení. Dneska vím, že měl vlastně pravdu." (NIRO)
- Jeden ze základů herectví - tak, jak jej vnímal - okomentoval: "V první řadě jsem se vždycky poctivě učil text. Jeho znalost jsem vždy považoval za primární záležitost. Musel jsem ho umět, aby mi vešel pod kůži, abych mohl pracovat dál. Abych mohl svobodně myslet na emoce, na vnitřní život postavy, abych byl ale i svůj, jinej. Přece nemůžu být v každé roli za Sováka, to bych se divákům omrzel. Když se jedná o jiný charakter, musíte nasadit trošku jiný rytmus, než je ten váš. Jde o to, dosáhnout účinek malými vnějšími prostředky." (NIRO)
- Na téma úspěchu a slávy řekl: "Jako musí kominík počítat se sazemi, musí herec počítat s popularitou, s tím, že si ho lidé všímají. A že se ho ptají, když je mezi nimi. Třeba stokrát totéž, furt pryč, stále dokola, a on musí vždy vlídně odpovídat. Patří to k profesi, k herectví, ale i k běžné lidské slušnosti. Ostatně - sláva je věc velice proměnlivá a pomíjivá. A herec má šanci učit se celý život. Když je vnímavej - a nezblbne." (NIRO)
- Měřil 192 centimetrů. (NIRO)
- Bohužel se mu nikdy nepoštěstilo zahrát si svou vysněnou postavu: "Cyrano... toužil jsem po té roli, ale dostávali ji jiní. Tak to u divadla chodí. Cyrana jsem tedy nehrál, ale naplno jsem ho žil. Kdybych tu šanci měl, vystřihl bych toho kluka nosatýho po svým. Srandu bych si - s velkým šarmem - dělal hlavně ze sebe. Vídával jsem mnohé Cyrany, vždycky jsem si zafňukal, dělal bych to jinak. Mám bláhově za to, že bych věděl i jak. Žádnej baňatej nos by nebyl na překážku a i v soubojích bych si dělal srandu z hrdinství. Dobrá, dobrá... nebudu truchlit jako plačka. Cyrano mi byl odepřen - a dneska už bych ho neušermoval." (NIRO)
- Neomalenost, "to je hrozná vlastnost. Taky jednou jeden takhle vůči mně blbě špičkoval, že od té doby, co nejsem v divadle, hodně vydělávám. Tak mu povídám: 'Ano. Chci si totiž koupit zlatou urnu, abych tě sral i po smrti!'" (NIRO)
- V knize "Dík za váš smích! aneb Já - a moje trosky" zapřemítal "co je potřeba k umělecké práci? Talent, to jistě, pak velká píle a houževnatost. Jít si za věcí. Mít štěstí. A stát na jevišti, hrát, když už někdo chce snad být herec. Talent je taková kolíbka. Důležitý je, kterým směrem se napře, kam směřuje. Skutečnost, platná i v obecné rovině - instalatér musí mít taky talent, aby byl ve svém oboru machr. Velký talent má taky náramnou schopnost: nedá člověku klid, nutí ho, aby se v té které oblasti prosadil, aby se rval, vynikl nad ostatní méně talentované nebo vůbec ne. Správnej směr talentu je vázán na vnitřní pnutí, na lásku k oboru - je to taková doživotní cvokárna. Ale pozor! Kumštýr se nesmí lidem nutit! Musejí ho přijmout sami. Jakmile se proflákne, že se vnutil nečestně, trvá strašlivě dlouho, než na to ostatní zapomenou. Mnohdy ho odmítnou definitivně." (NIRO)
- I po mnoha desítkách let práce před kamerou mohl konstatovat, že "k filmařský práci jsem nikdy neztratil něhu. Neumím se dívat na film jako řezník do řeznictví, hledím stále z neutrálního pásma okouzleného diváka. Přináší to výhodu - film na mě stále ještě dokáže působit, mám z podívané radost. Pouštím si filmy teď spíš na videu, ale mnohdy se opravdu celej rozzářím, přestože film znám. Možná právě proto, že ho znám - víc si všímám, víc se dojímám." (NIRO)
- O smyslu pro humor: "Měl jsem vždycky radost, když se někdo smál. A mám slabost na lidi, kteří mají zajímavý smích, kteří se řehtají naplno. (...) Smích je krásná věc. A obyčejně ti, kteří mají smysl pro humor a umějí se smát, jsou z větší části dobří lidé, mají fantazii. Blbec - ten se nezasměje, a když, tak nejistě, protože neví, blbec, jestli je to k smíchu nebo ne... číhá, co udělají ostatní. Neupřímně se šklebí, protože si chudák neumí vybavit tu situaci, kterou líčíte. Je opravdu ochuzen o krásné věci. A taky podle letory posuzuju lidi. Když je někdo veselý, obyčejně nebývá opravdu zlý. (...) Špatný humor přichází, když ho začnou dělat lidé nevtipní, neautokritičtí. Je to humor, který nedozní, nezazní, nic z něho nikdy nebude. U citlivých jedinců pak vyvolává jen odpor, leknutí a nechutenství. Jde o humor prostituční, bez fantazie." (NIRO)
- Svou vnímavost a její využití komentoval: "Charakter lidí poznám jednak instinktem a hlavně podle očí. Když se na mě někdo dívá zpříma - a má panenky do stran - mám tu zkušenost, že to nebývá dobrý člověk, ale spíš kurva. Herec musí mít jistý šestý smysl na odhad lidí. To je svým způsobem pro herectví charakteristické. Lékař přece také podle druhotných znaků určuje diagnózu - někdy i na první pohled. (...) Umět vidět, pozorovat - tam někde herectví začíná. Já byl v tomto směru velice zvídavý, vydržel jsem se dívat hodiny na zajímavé lidi, jejich chování. Líbil se mi třeba dědek, který se zajímavě smál, a netrpělivě jsem čekal, až to udělá znovu, abych si to zapamatoval do detailu, se vším všudy. Schopnost pozorovat lidi jsem v sobě nijak závratně nekřísil, nenutil jsem se do ní jen proto, že bych si snad řekl, že půjdu k divadlu. To mi bylo dáno. Byl jsem zkrátka zvídavý čumil, protivná veš. Když mě zaujal například kočí, který zajímavě práskl bičem, sledoval jsem ho tak dlouho, až jsem objevil vnitřní motor, náladu, gesto, které uvedené jednání provázejí. Až jsem objevil to, co se odehrává uvnitř toho člověka. Na prknech jeviště se mi to hodněkrát hodilo. Prásknout bičem jen tak - to přece nic není, ale vyjádřit šlehnutím biče jistou náladu člověka, vyjádřit jeho momentální pocit - vtom jde o herectví." (NIRO)
- Svá bujará léta později (už coby abstinent, nekuřák a vegetarián) komentoval: "Pít, či nepít? To musí každý řešit privátně. Bijec prot alkoholismu, pan docent Skála, říkal, že pro něj nejsem případ, třebaže jsem své 'kvartálky' měl. S pitím je to obrazně asi tak: jste mladí, máte brusle, před vámi je led - a vy si nezabruslíte? Honem na led! Ovšem pozor! Včas přestat je taky třeba, jinak existuje ta možnost, že můžete skončit v kleci." (NIRO)
- V dětství se potýkal s jistým handicapem - špatně vyslovoval písmeno 'ř': "Říkal jsem tšicet tši, měl jsem špičku jazyka obrácenou jinam - místo dolů nahoru. Rok a půl jsem musel trénovat se špuntem v hubě, abych to vylepšil. Tram, tram, tram tramtaroval jsem, abych se vadu odnaučil, ale teprve až kolem dvaceti jsem docílil toho, že jsem promluvil jako člověk. Při nástupu do Horáckého divadla jsem byl stále ještě na posměch háklivej. Však jsem si ho v mládi hojně užil." Ve hře "Talisman" tam zvárnil svou první hlavní roli. Premiéra dopadla dobře, ovšem po ní za hercem přišel ředitel a spolumajitel divadla, doktor Žák: "Chválil mě, to ano, ale pak trochu záhadně povídá: 'Poslechněte, Jiří, že jsem tak smělej, neměl někdo ve vaší rodině vadu řeči?' - 'Proč jako?' naježil jsem se. - 'No, podívejte... zkuste říct šišinka!' Zatmělo se mi před očima a povídám: 'Víte co, pane řediteli, já mám lepší jazykolam: Vyliššte mi prdel!' Už se nikdy nezeptal. A neurazil se, ve vinárně to rád dával k lepšímu." (NIRO)
- Na téma konce života si na jeho sklonku zafilozofoval: "Smrti se nebojím. K tomu, aby byl člověk celej, se přece musí narodit, ale musí taky umřít. Jinak by ho kousek chyběl. Nejlíp tohle téma shrnul a vyjádřil jeden klempíř, který mi dělal na chatě střechu, takovej zvláštní lidověj analytickej mozek. Povídá mi, jak klečel na tý střeše: 'Smrt, mistře, smrt mě nezajímá, to je chemickej proces. Akorát mě na tom sere, že je to nafurt!'" (NIRO)
- O překvapivých křivkách herecké kariéry: "Tvůrčí špičku mívá herec buď mladej, nebo ve středním věku a někdy až ve stáří, kdy už to vypadá jako ztracený. A ono se ukáže, že to ztracený není. Takovej Standa Neumann byl přece rozkošnej až jako dědek - král z Pyšné princezny: 'Našli, mí zlatí rádcové, našli princeznu Krasomilku? Našli? Nenašli? Našli?...' I to je na kumštu vzrušující, že je to napínavá hra va bank. Nikdo přesně neví, zda prohraje, nebo vyhraje - leda až úplně na konci." (NIRO)
- Na začátku devadesátých let komentoval jeden z neduhů stáří: "Paměť už nemám dobrou, opouští mě. Hlavně na jména jsem blbej. Ovšem herecká paměť je jednostranná. Člověk se vycvičí a je samozřejmé, že mozek se brání a zapomíná. Paměť si to třídí po svém. Lidé mi skládali poklony: 'Jak si to můžete všechno pamatovat!?' Tak jsem zase říkal: 'Neposekám zahradu kosou, to je právej kumšt!' Taky mám strašlivě špatnou prostorovou orientaci a jsem schopný zabloudit i na pozemku vlastní chaty. Taky se mi stává, že ráno běžím na toaletu a najednou koukám - tady salám, tady krupice - jsem ve špajzu! Tak hned pryč a držet! Zjistit to hlavně včas." (NIRO)
- 4. ledna roku 1971 v Mníšku pod Brdy došlo okolo půl osmé večer k nehodě – poblíž restaurace Na kapli někdo srazil chodce. Z místa srážky ujel a to bez toho, aniž by zraněnému poskytl první pomoc. Ten tak ještě toho večera umírá. Policie jako pachatele bez zaváhání určila herce. Okresní prokurátorka dala pokyn k odebrání řidičského průkazu. Z archivu bezpečnostních složek ale vyplývá, že k tomu, stejně jako k soudu, nedošlo. Člen činohry Národního divadla a zasloužilý umělec podal na postupy vyšetřovatele stížnost, kterou adresoval přímo tehdejšímu ministrovi vnitra. (sator)
- Na chalupě ve Stříbrné Skalici v Posázaví, kde trávil svůj závěr života, je na zahradě domu i jeho náhrobní deska s urnou. (sator)
- Občanským jménem Jíří Schmitzer. Jako umělecké jméno si zvolil Jiří Sovák, a to na protest proti německé okupaci Československa. (ČSFD.cz)
Herec
| Dokumentární | |
|---|---|
| 2021 |
Jan Werich: Když už člověk jednou je… - a.z. |
| 2018 |
Miroslav Horníček: Humor není žádná sranda (TV film) - a.z. |
| 2012 |
Tajemství Jiřího Sováka (TV film) |
| 2011 |
Inventura Febia (seriál) |
Ročník 1920 - Jiří Sovák a Vlastimil Brodský (E21) |
|
| 2000 |
Příběhy slavných (seriál) - a.z. |
To byl Jiří Sovák - a.z. (S01E24) |
|
Světák Jan Libíček (S01E17) |
|
Vzpomínání na Jiřího Sováka (TV film) |
|
| 1999 |
Cenzurované sny (TV film) |
| 1981 |
Karel Gott v Lucerně (koncert) |
| 1980 |
Jak se dělá smích |
| 1970 |
Muž, který rozdával smích |
| 1965 |
580 000 pročekaných hodin |
| Hudební videoklipy | |
|---|---|
| 1994 |
Žlutý pes: Náruživá - a.z. |
| Divadelní záznam | |
|---|---|
| 1979 |
Zadržitelný vzestup Arthura Uie |
| 1961 |
Dalskabáty hříšná ves aneb Zapomenutý čert |
| Krátkometrážní | |
|---|---|
| 1998 |
Listonošky (TV film) |
| 1997 |
Bakaláři 1997 (seriál) |
Poslední koncert (E09) |
|
| 1989 |
Přiměřená večeře (TV film) |
| 1988 |
Moudrý táta (TV film) |
| 1987 |
Muž s maskou (TV film) |
| 1986 |
Ošemetná historie (TV film) |
| 1980 |
Lakovka (TV film) |
Muž, který dovedl lítat - vypravěč |
|
| 1977 |
Jablko a jeho strom (TV film) |
| 1975 |
Únos (TV film) |
| 1972 |
Holka na vdávání (TV film) |
Věra - nevěra (TV film) |
|
| 1971 |
Klavír (TV film) |
Prodej (TV film) |
|
| 1968 |
Bohouš (TV film) |
Talisman (TV film) |
|
| 1966 |
Hotel „U Tří tet“ (TV film) |
| 1965 |
Magnetické vlny léčí (TV film) |
Odsouzený z Pinktownu (TV film) |
|
| 1964 |
Co se předkům státi nemohlo (TV film) |
| 1963 |
Závory (studentský film) |
| 1962 |
Slzy, které svět nevidí (TV film) |
| 1956 |
Hotel Pokrok (studentský film) |
Platit, prosím! |
|
| 1955 |
Blázni mezi námi (studentský film) |
| 1954 |
Posvícení (TV film) |
| 1953 |
Americké řešení (studentský film) |
Nejšťastnější člověk na světě (studentský film) |
|
První oběd (studentský film) |
|
Přepadení (studentský film) |
|
Setkání (studentský film) |
|
Ó, ti lektoři... (studentský film) |
|
| 1942 |
Pět strýců |
Účinkující
Scenárista
| Seriály | |
|---|---|
| 1972 |
Byli jednou dva písaři |
| Pořady | |
|---|---|
| 1979 |
Silvestr 1979 - Hrajeme si jako děti |
| 1978 |
Silvestr hravý a dravý |
| Krátkometrážní | |
|---|---|
| 1972 |
Věra - nevěra (TV film) |