dwi

Konceptuální zlo v krystalické podobě. Deset lidí v průběhu necelých dvaceti minut vejde do vymydlené bílé místnosti a … pozvrací ji (nesmělé dávení první slečny graduje do kolosálního blití té poslední). Martin Creed je důkazem toho, že současné umění (od všelijakých žraloků ve formaldehydu, kašírované dekadence, choromyslných happeningů atp.) je prázdné, nijaké a de facto mrtvé. Mimochodem – v navazující práci s názvem „Shit Film“ Creed dovádí své složité umělecké konstrukce pravděpodobně k vrcholu…

Agresivní filmová vivisekce.

V listopadu 1993 byla režisérovi diagnostikována ischemická choroba srdeční. Koronární angiogram následně ukázal, že operace je nezbytná. O dva roky později v časných ranních hodinách Angeramemu shořel byt. Tyto dvě fatální události autorovi posloužily jako odrazový můstek k experimentu, zkoumajícímu povahu času a života, který žijeme. Záběry z vyšetření srdce se volně prolínají s ohořelými strukturami spálených předmětů, namáhavé dýchání střída zvuk praskajícího dřeva. Pomíjivost všeho okolo nás (včetně nás) je zkrátka nezvratitelná.

Sharitsův analytický experiment opět útočí na naši povahu standardního vnímání, které znásilňuje agresivní sérií stroboskopických obrazů. „Razor Blades“ jsou určeny pro dvě stejně veliká plátna tak, aby každé oko mohlo vnímat samostatný vír obrazů. Sharits si je vědom, že oči nejsou schopné analyzovat sekvence z obou pláten a po několika minutách se žiletkami zařezává do našeho podvědomí. Zážitek, na který se nezapomíná...

Kyle Lapidus a Tali Hinkis alias LoVid dlouhodobě oscilují na hranici video artu a glitch subkultury, z audio-vizuálních technologií abstrahují jejich extrémní projevy a zkoumají tak zároveň jejich omezení. V Breaking and Entering the Lost Timeframe nazírají na deformací lidských smyslů („vidět zvuk a slyšet obraz“) a subjektivní časové vnímání, a to zejména totálním rozrušením digitálního obrazu, jeho vadnou synchronizací a pulzující intonací šumů a ruchů. V přehršli současného mdlého video artu LoVid působí jako devastující orkán.

Dokumentární záznam nacistického běsnění ukazuje zajatce z koncentračních táborů krátce po jejich osvobození. Masa zubožených živořících vězňů, mrtvoly poházené v narychlo vykopaných hrobech a znetvořená či jinak deformovaná těla vypovídají o nacistické genocidě hrozivě realistickým způsobem...

Drama na motivy stejnojmenné neoklasicistní hry Franze Grillparzera režisérů Jacoba Flecka a jeho pozdější ženy Luise Fleckové pomalu naznačuje expresionistické tendence v evropské kinematografii. Příběh spojující prvky Oidipovského mýtu s pochmurným gotickým románem je příležitostí zejména pro femme fatale rakouského filmu Liane Haidovou a pozdějšího režiséra Maxe Neufelda. Die Ahnfrau je jedním z těch polozapomenutých snímků, který by si zasloužil nejen digitalizovat, ale i „znovuobjevit“ u širší divácké základny...

Tragická postava Agrippiny - ženy, která otrávila manžela Claudia, aby katapultovala na císařský trůn svého syna Nera, jehož přičiněním následně zemřela, byla první velkou filmovou příležitostí tehdy začínajícího režiséra Enrica Guazzoniho. Zkratkovitý děj rychlého vzestupu a strmého pádu ničím nevybočuje z tehdejší standardní evropské produkce. Rozmáchlá patetická gesta, teatrální výkony a mdlou režii vytrhuje ze zapomnění jednak síla samotného příběhu, ale i osoba samotného tvůrce, který dva roky poté vstupuje do světové síně slávy svým slavným Quo Vadis?.

Poprava české žurnalistiky.

Německá hudební formace Genocide Organ se od konce 80. let podílela na utváření industriálního žánru, respektive jeho agresivnější odnože - power electronics. Tříštivé zvuky, syntetizátorové peklo a všeprostupující hluk naprosto vybočují ze všeho, co je pro hudbu charakteristické. Záznam z legendárního koncertu z rakouského Salzburku vyšel v roce 1993, tedy v době, kdy Genocide Organ ještě koketovali s nacistickou tematikou (o čemž svědčí např. i výběr songů - White Power Forces, Elders of Zion, Negros in Sky-Wars atp.). Tuto spojitost hudebníci nikdy přímo nepotvrdili, zároveň ale ani nevyvrátili. Hodinové vystoupení v zajetí neprostupné stěny agresivních zvuků však nabízí nečekaně silný a očišťující zážitek. Součástí záznamu je i neméně militantní performance rakouských Rasthof Dachau...