Dan9K

Já mám pro tyhle filmy, kde hlavní hrdina je vypravěčem a vypráví nám příběh o svém či jiném výjimečném životě plných odhalení a zásadních okamžiků, trochu slabost. Asi jako většina běžných diváků. Však do této kategorie spadají všechny tři filmy z TOP 3 zdejšího žebříčku. Takové vyprávění spolehlivě vtáhne do děje asi tak během sekundy. Zároveň v poslední době věnuji dost času meziválečnému období a roaring twenties rozhodně patří mezi něco, co mě fascinuje. Velký Gatsby má samozřejmě ohromnou stylizaci, která se mi ale vcelku líbila. Je to kontrastní spojení syrové reality a zároveň úplného digitálního načančaného nesmyslu a kýče.  To se ostatně týká i hudby, která staví za sebou i do sebe hudbu dobovou i moderní. Něco podobného je k vidění i v novějším Babylonu Berlín, tudíž mě to ani moc nešokovalo (to jsem si odbyl už kdysi u Marie Antoinetty), ale, že bych zrovna miloval, když je ve filmu užita diegetická hudba zcela neodpovídající době, to tedy úplně ne. Herecky jde o vydatný zážitek, snad jen postava Nicka ztvárněná Maguirem nenabízí v tomto směru mnoho. Emoce na mě fungovaly. Čekání na hlavní postavu buduje napětí a odhalování její podstaty pro mě bylo zábavné. První půlka je opulentní show, která už mě pak trochu unavovala, zato v té druhé jde od chvíle, kdy se na plátně objevují všechny 3-4 hlavní postavy najednou, o skvělé romantické drama, které v mých očích mohlo nabrat leckteré vyústění a tudíž jsem byl v napětí až do samotného konce.

Asi záleží, co má člověk odžito. Jestli v tom najde ty archetypy, se kterými se setkával či setkává. Pak je film trpce komediální. Takhle jsem třeba Hoří má panenko viděl asi moc brzy a dlužím mu druhé sledování. Tohle už si mě našlo hned. Obzvláště na typy, jako je zdejší hlavní záporňák, mám v životě štěstí. Příjemný filmový návrat do 60. let, sem tam jsem měl i pocit, že sleduju něco z Dogma 95, kdyby nezačala hrát najednou muzika a nebyl zpomalený záběr. Někteří mužští představitelé byli lehce prkenní, což mi hlavně z počátku vadilo. Pak jsem si zvykl. Jde se odnikud nikam a v podstatě se ve filmu nic nestane, což je ale součást celé pointy...v životě těch lidí je tohle největší událost roku...a ani v ní se nic nestane.

Série dvou zcela rozdílných poločasů. Po první sérii Robinsonova ostrova mě k dalšímu sledování českého Survivoru přiměl až Mikýř, jako mnohé ostatní. A první půlku skutečně táhl jen on. Jinak to bylo zoufalství ze strany produkce i samotných soutěžících, kteří se předbíhali v tom, který z nich dobrovolně skončí dřív a který je otravnější. A celou první půlku jsem, krom jiného, nadával na existenci duelů po každé kmenovce, které neúměrně zdůrazňovaly fyzickou stránku hry. To jsem předpokládal, že tento systém bude pokračovat celou dobu. Jenomže první půlka hry do sloučení jakoby byla jen nutnou a zdlouhavou předehrou. Díky tomuhle systému ve hře zůstali vesměs zajímaví hráči, jelikož systém udržoval hráče pro kmen prospěšné a minimalizoval odstraňování hrozeb. A od chvíle, kdy k odchodu ze hry stačilo prosté vyhlasování, se ze hry stala parádní jízda, protože na ostrově zůstaly jen ty hrozby. Byla to tak lepší show, než jakou je schopen v posledních deseti letech vyprodukovat i americký Survivor. 77 dní je neskutečně moc, bylo to až příliš dlouhé, díky tomu jsme ale toho viděli fakt hodně, na rozdíl od originálu, který končí dřív, než se člověk pomalu rozkouká. Frekvence vyhazovů mi vlastně na české sérii vyhovuje. Co mi nevyhovuje, je brutální důraz na soutěže, které zabírají neúměrně velkou část dílu a jsou neskutečně zdlouhavé. Povětšinou jsem je prostě posouval dál a jen málokdy to fakt stálo za to, obzvlášť v kmenové fázi. Soutěže samotné byly až příliš opakující se. Celou hru pak od sloučení táhli hlavně samotní soutěžící, kteří se tam sešli opravdu ve skvělé formě a začli hrát tak, jak to rozhodně český survivor nepamatuje. Průběh byl velmi uspokojivý, emocionální a s vítězem jsem byl samozřejmě spokojen. Škoda závěrečného dílu, kdy mi nepřijde vhodné, aby porotci viděli ještě před odhlasováním věci, které by jim měly být skryty. Ale takovýchto narušení fair play a spravedlivého ducha Survivora bylo v průběhu bohužel hodně, naštěstí některé největší paskvily prošuměly (jako třeba osudová výhoda). Škoda, že tahle série asi nebude poslední, protože by to bylo ve velkém stylu. Snad se Nova poučí a nebude tak moc zdůrazňovat fyzický aspekt hry, když jasně uviděla, co je divácky atraktivnější. A taky, aby to pochopili diváci.