honajz2

Evička ode mě sice schytává jeden odpad za druhým, ale zároveň jsou její filmy natolik bizarním úkazem, že její tvorbu prostě chci sledovat dál a na další její dílo se vyloženě těším. Ne teda v tradičním slova smyslu, ale spíš v takovém, na jaké se těším třeba na novinku Neila Breena a jiné osvícené tvůrce. Posun u Evičky sice existuje, ale v takových drobnostech, že se tomu snad ani nedá říkat posun. Už v Castingu se jakž takž dalo pochopit plynutí času, tady zhruba taky, ale v prostoru je stále zmatek (hypnoterapeut má ordinaci v horním patře, ale věštecké babky do ní vždycky čučí z přízemí) a o skriptu či nějaké logice použitých rekvizit nemluvě. Když třeba duo potížistických opilců z okolí sedí na zahrádce kavárny (!) a potká hlavní hrdinku Evu, jsou značně opití, ačkoli pijí nealkoholický cider. A podobných chyb je tam ještě mnoho. Příběh v podstatě neexistuje, spíš to má nějaký začátek, dlouho nic a pak nejurychlenější konec v dějinách kinematografie (ale třeba to byl záměr - v jedné scéně se seriózně dát dohromady a zase se rozejít... to jsem ještě neviděl), kde se vše stane tak rychle, že uzavření dosavadních "dějových" linií nedává smysl, jako ostatně nic dalšího. Do toho spousta "slavných" herců, kteří jsou buď naprosto vyhořelí, nebo jen vlezli do další laciné kraviny, které tvoří minimálně posledních 10 let jejich kariéry. Všemu navíc korunuje sama Evička, která svým filmům dává nově šmrnc tím, že se sama obsadí do hlavní role - a tady dokonce pojmenuje postavu po sobě. Sama ale hrát vůbec neumí, působí neskutečně strojeně a ta výrazovost především očima by se hodila spíš do parodie na podobné filmy. Záměrné gagy jsou trapné, často dokonce bez point, někdy až na úrovni jakýchsi kameňáků vymyšlených žáky základní školy, kteří se zoufale snaží vymyslet vlastní vtip. Řemeslně stejné jak v Castingu - spousta scén má pouze dva úhly, které mezi sebou přepínají, víc se s kamerou nepracuje, což je snad ještě laxnější, než snímání v Primáckých telenovelách. A toho product placementu... jasně, Toulová by to klidně mohla označit jako součást námětu, když se to točí okolo reklamky, ale aby byla reklama prakticky v každé scéně, s detailním zaostřením v záběru na každou značku, to je teda něco, co ani Ulice nebo Ordinace nedělala. Ačkoli víc mě dostávaly scény (byť největší záchvat smíchu jsem měl u benzínky, kdy to regulérně vypadalo jako reklama - a přitom mohla být, ukázková z tvorby oné reklamky, ale to by nad scénářem musel někdo myslet), kde se náhodou objevilo logo společnosti, které film nesponzorovalo a tak se to vyřešilo stejně jako třeba ve Výměně manželek - prostě se zamlžilo. Ve filmu, který šel celorepublikově do kin. Opravdu. Víc už se tomu asi nechci věnovat, když už jsem tolik času věnoval komentáři k Vachlerovu opusu, tak jen dodám, že s pomocí alkoholu to je velká zábava. Stále nezáměrná, ale víc pak vyjde najevo směšnost Toulové neumětelství. Btw, hned potom jsem viděl pár scén z filmu Jak přežít svého muže a ačkoli zde má zhruba stejné hodnocení, po Lásce na zakázku působilo jako profesionální dílo - a přitom ani trochu nebylo. odpad!

Monstrózní projekt, jehož největší záhadou zůstává, pro koho je vlastně určený. Chce být newageistickým filozofickým traktátem, který celému světu konečně řekne pravdu o naší existenci a jejím smyslu, jenže je podaný natolik halucinogenně, zmateně a těžko stravitelně, že dokáže nadchnout jen podobně naladěné, kteří u každého moudra zdejších mudrců či hlavního guru Čmeláka budou nadšeně přikyvovat, zatímco ti, které to má dovést ke "správnému smýšlení", to nemá šanci o ničem přesvědčit. K čemu pak je takový film, když dokáže oslovit jen ty, kteří tyto "pravdy" dávno znají a vyznávají? Aby je v nich upevnil, aby nad nimi mohli uznale kývat hlavou a zvrchu zhlížet na ty, kteří ještě "nejsou na cestě"? A tady s neutralitou končím. Ten film je po všech stránkách mizerný a zbytečný, přitom by nemusel být, kdyby v něm existovalo jakékoli ucelené vedení. Newageistických filozofických traktátů je mnoho, avšak spousta z nich jsou dokumenty a hraných filmů je minimum, tudíž je každý svým způsobem malým zjevením. Jenže Tajemství a smysl života je z nich nejagresivnější v předávání svých poselství. Čmelák, který nás celým filmem provází, dlouhou dobu působí jako vyloženě záporná postava, vzhledem k tomu, že jeho prací se nezdá být nic jiného, než se vysmívat lidské existenci, jelikož je pro něj výrazně podřadná. A tohle má být guru všech diváků, kterého mám poslouchat a učit se od něj? O to šílenější ale je rozdíl, kdy se ke konci Čmelák zklidní, jelikož lidé okolo Maxe (kterého provází) konečně jednají tak, jak on chce a tam zničehonic začne mluvit o tom, jak miluje smích a veselí a jak je důležitá láska. Budiž, ale proč k tomu vedla cesta plná ošklivých "satirických" urážek? Kde byla ta láska, která má být nejdůležitějším na světě, kde bylo nějaké rozumné pochopení nižších bytostí? Jestli je pravda, co se mi film snaží říct, tak bych od vyšší duchovní bytosti čekal právě lásku, toleranci a pochopení. Z tohoto filmu ale většinu času plyne vyloženě negativní atmosféra, kterou zatím žádný mnou viděný newageistický film neměl ani na moment. Co se týče snahy o filozofický traktát, je to stejné jako všechna newage náboženství - vezme se něco z křesťanství, něco z buddhismu, hinduismu, jihoamerických a afrických šamanů, sem tam i z fyziky, aby se neřeklo... a uplácá se to do takové změti všeho možného, ve které si skoro každý něco málo najde. Čím míň nebo naopak čím víc z toho znáte, tím větší je (u obou možností) šance, že vám to bude připadat přeplněné informacemi a nesmírně hluboké; tedy v případě, že možnost "vím hodně" znamená, že jste těmto myšlenkám naklonění. Co chvíli řekne moudro buď Čmelák, nebo jeden z mnoha duchovní rádců/guru/newageistických filozofů a některá zní natolik složitě, že to by bylo, aby z toho nevznikl pocit nesmírně hlubokého filmu. Jenže jsem se i tady dočkal toho stejného, čím celá newage filozofie oplývá - a to co nejsložitěji říct ta nejbanálnější moudra. Co na tom, že mnoho z nich vyzní naprosto instantně, spousta lidí na to skočí a bere to jako hluboká kosmická moudra. Ano, občas zazní něco podnětného, při takové kadenci ani není možné, aby nezaznělo, jenže toho je na tak rozsáhlý film opravdu málo.. Většina zde řečených myšlenek totiž různě složitými citáty říká tři samé základní pořád a pořád dokola. Významově se neliší, jen každá zní jinak složitě, je to hluboké navenek a naprosto prázdné uvnitř, stačí slyšet jednu, maximálně dvě a snad každý je pochopí. Jenže tady je uslyšíte minimálně padesátkrát a přitom ty základní myšlenky jsou následující - odpouštět si, žít tak, jak chceme a vážit si života a nebýt chamtiví, když máme nadmíru hmotných majetků. Přitom tyhle tři hlavní myšlenky směřují k jedné, nejzákladnější - nejdůležitější ze všeho je bezpodmínečná láska. Já teda nevím, ale jak ta nejzákladnější, tak ty tři základní mi nepřijdou jako žádné velké tajemství lidstva, žádné odhalení staletí ukrývané pravdy, ale jen jako (okoukané) myšlenky řečené v mnoha jiných dílech. Mezitím se teda dozvídáme pravdu o vesmíru, jakože třeba smrt neexistuje, protože je reinkarnace (což se taky dozvíte v mnoha jiných dílech), že je vše živé, i kámen a voda, o důležitosti ekologie (což jsem rozhodně nikde neviděl, hlavně dneska nikdo takové filmy netočí, že?) nebo že rakovinu a jakoukoli nemoc bezpečně vyléčíte pozitivním myšlením - a pokud stejně umřete, asi jste byli málo pozitivní, ale tím už se Vachler nezabývá. Každopádně jsem se nedozvěděl nic, co už bych neslyšel víckrát jinde. Ani mi to nemělo co dát, jelikož je to neukočírovaná směs pravd, polopravd, blábolů a ezoterických teorií, přičemž žádná mi k obohacení života nemá jak přispět. Taky není z čeho, když je vše tak instantní a banální, jen obalené do tuny složitých frází. Hlavně i příběh, který je pro vše podkladem, nestojí za nic. Žánrové zařazení do telenovely mi ani nepřijde mimo, jelikož to opravdu má nejblíž zmatené argentinské telenovele. Postavy navíc nemají žádnou životnost, baví se naprosto nedůvěryhodně a vyvíjí se skrze témata, ne samy za sebe - ale když nemají charakter, tak z čeho by se taky bralo, že. Do toho si připočtěme vizuál, který sice je plný efektů a musel dát práci, ale většinou je ošklivý stejně jako ten Čmelák a zakomponování veškerých mudrců prakticky kamkoli je mnohdy naprosto nahodilé, jako třeba v dlouhé scéně z hromadné sprchy. Podobně na nic je i nesmyslná střihová skladba a zvuk je už naprosto otřesný, jelikož kromě Čmeláka a mudrcům není nikomu pořádně rozumět, obzvlášť Budařovi. A děsivý je i fakt, že nejlíp ze všech hraje Polášek. Primární dojem mám ale jediný, celkem jednoduchý a ze všeho zmíněného nejstrašidelnější - celé to vyloženě působí jako Vachlerova onanie nad sebou samotným a svým osvícenstvím. Necucám si to z prstu - při scéně s dveřmi vychází z jedních dveří při jediné zmínce stvořitele (tz. Boha) za celý film nikdo jiný než pan režisér. Hlavní posava dokonce nese příjmení odvozené od jeho jména (Max PETRovský). Do toho spousta záběrů na ženy v plavkách, přičemž na každou je zde automaticky nazíráno jako na symbol krásy a mnohdy ničeho jiného. A ten podivný, zlý výsměch nezasvěceným... i to nejspíš svědčí nejvíc hlavně o samotném Vachlerovi, který se tu sice, jako režisér, situuje do role velkého guru, stvořitele filmové bible newageistů, ale sám se z jím prosazeného učení řídí jen tou sebeláskou. A pěkně přehnanou. Hvězdička jen za to, že něco tak vytrženého ze současné české kinematografie i reality jen tak neuvidíte a že se něco takového povedlo dokončit a dostat do celorepublikové distribuce. To si zaslouží obdiv, ne že ne. 1*

SPOILERY Inteligentní feministický manifest, který mi znovu dokazuje, že Vardová byla velká režisérka, která svá témata uměla pojmout skutečně komplexně. Nejvíc mě na tom ale překvapilo, kam to celé gradovalo. U uměleckých filmů se už z principu nedají čekat happy endy, ale tady nejenže přijde, ale dokonce tak dopadnou i veškeré dějové linky. Vývin životních osudů Suzanne a Pauline (později Pomme) někdy vůbec nenasvědčuje tomu, že by dopadly aspoň trochu dobře, zvlášť když se jedna na základě původu manžela přestěhuje do Íránu a čeká tam s ním dítě, ale i tohle se povede veskrze mírumilovně vyřešit. Až mě zaráží, jak moc idylicky vše končí, až mám nutkání za tím hledat skrytý záměr. Ale zase na druhou stranu, proč ne? Své poselství to předá, lehce aktivisticky (skrze písně Pommeiny skupiny), ale přesto vstřícně, bez přehnaností, s realistickými, nečernobílými postavami (dokonce ze stran obou pohlaví) a hlavně chytře, navíc je to filmařsky dostatečně hravé a plné krásně zarámovaných kompozic, takže za mě celkem spokojenost. Jen mi vadil nadbytečný voiceover, který ve většině případů říká zjevné věci z obrazu a možná přílišně "jasný" návod na ideální život, který je krapet v rozporu s tím, co se Vardová snaží říct. Ne významově, ale v tom, že podporuje svobodomyslnost a individuální hledání vlastní cesty, ale idylka v závěru nakolik narativně potěší, tak vše zúží do mantinelů jakéhosi bodu, kterého se nutně musí dosáhnout (i v rámci prostoru atd.). Ale to mi zas tolik nevadí, poselství cíle cesty z toho stále plyne dostatečně svobodomyslně. Slabé 4*