castor

Jednička byla atraktivní pro všechny generace: milá, inteligentní, ambiciózní, svižná, nápaditá. Dvojka nějakou tu kaňku a slabší snahu o originalitu sice má, nicméně rodiče zejména dospívajících dívek si ji užijí ještě o krapet víc. Protože u Riley nastupuje puberta a s ní nové, nepředvídatelné emoce. Takže nastupuje Nuda, Stud a zejména Úzkost, která mnohému začne šéfovat. A vlastně i dost témat, o kterých si může po návštěvě kina povídat celá rodina. A jakýsi přetlak všeho může odpovídat právě chaotické mysli puberťáka. Riley dál zbožňuje hokej, její best kámošky si ovšem vybraly jinou střední školu a Riley tak před nimi dává o víkendovém soustředění s potenciálními hokejovými spoluhráčkami přednost právě tomu, jak se v novém prostředí zapíše a jaký udělá dojem. Podobností se strukturou jedničky je dost, ale nevadilo. Znovu laskavé, jen až půjde Riley na vysokou nebo se zaláskuje, tak prosím víc humoru.

Spíš než romantická část funguje dobově přesná výprava a zároveň rozjuchaná marketingová specialistka s tváří Scarlett Johansson, která je obvykle ve skvělé náladě a hlavně má hlavu plnou nápadů. Na sklonku 60. let dostává za úkol oprášit nadšení Američanů pro vesmírný program a před klíčovým letem Apolla 11 za onou slavnou větou (That's one small step…) i pro nějaké ty vzorky měsíčního materiálu otočit nepříznivý názor na celou vesmírnou agendu. V NASA z toho nadšení úplně nejsou, ale ona si je Scarlettka všechny (v čele s Channingem Tatumem) postupně omotá kolem prstu. Chemie mezi nimi je bídná, respektive rodící se románek je takový nijaký. Baví spíš (uvolněné) pojetí a podzápletka v podobě naaranžovaného samotného přistání na Zemi (teda na Měsíci), protože neexistuje, aby americká vláda selhala, když misi sledovala naživo u televize víc než půlmiliarda lidí. Potěší kamera Dariusze Wolského, potěší pár nápadů a celková stylizace, nemile překvapí neúnosná délka i slabší komediální rovina. Lehce zapomenutelné.

Chameleon, který zvládne zahrát cokoliv. Těžko zařaditelná, univerzální, nebojíc se střídat žánry. Doma má prestižní divadelní ceny, ocenění z Benátek, z Varů i Cannes, obdržela Oscara, Zlatý glóbus i Cenu BAFTA, přesto když řeknete v hospodě její jméno, mnozí budou přemítavě kroutit hlavou. Hodně se tu řeší sexualita, respektive její odvážnější role a fyzické přednosti, o žádnou nálepku ovšem nestála. Měla úplně jiné ambice a postupně začala získávat ikoničtější role. Přesto na vlastní kůži poznala, že s ní mnozí mužští tvůrci jednali jak s kusem masa. A pak okusila hollywoodské dobrodružství. Zároveň šla proti tamním zvyklostem, jak uchopením některých postav, tak i názory směrem ke studiovému systému. Zkrátka nechtěla ustrnout na obdobných rolích. Její bojovnost a sebereflexe fajn, měla a má jasné názory, nebojí se říkat to, co ostatní neříkají. A ani v pokročilejším věku neopomíjí sdílet své myšlenky a pevné postoje. Celkově moc fajn uchopený dokument, který oproti jiným (z francouzské produkce) jen zoufale nerekapituluje a neklouže po povrchu.

Stačila jedna cesta domů autem a před jejich rodinným hnízdečkem se objevila cedule Na prodej. I duchové to můžou mít těžké, obzvlášť když se do jejich klidného domu nastěhují noví majitelé: excentričtí pracháči. Pořád šťastní čerství nebožtíci se ale nevzdávají a povolají pomoc z říše mrtvých, protože kdo třikrát vysloví jeho jméno… Temně rozverný Tim Burton tehdy vlastně pořád teprve začínal, jeho záhrobní svět je nicméně propracovaný do nejmenšího detailu, nebojí se morbidního humoru a navíc se může opřít o skvělé herce, kdy zejména Michael Keaton se kouzelně utrhl ze řetězu. Upřímně ale na druhou stranu nejde o nic, co bych si chtěl pustit znovu, ačkoliv se tu začal krásně formovat burtonovský rukopis v té nejrozjívenější podobě, i se zdatně sekundující hudbou Dannyho Elfmana. Výtvarná stránka úchvatná, humoru jsem prostě čekal (mnohem) víc. Edwarda, Karlíka či Ed Wooda zkrátka můžu se stejnou radostí a spokojeností pořád dokola. Mezi třemi a čtyřmi.

John Sugar je rozvážné a inteligentní soukromé očko, které nemá rádo zbraně a násilí, a které si najme stárnoucí filmový producent. Na ničem mu vlastně už ani nezáleží, pouze na své vnučce Olivii, která se před několika dny ztratila. Postupně začne odkrývat tajemství producentské rodiny, která nikdy neměla být odhalena. Zhruba tak to začíná, ale skončí to, no, krapet jinak. Retro atmosféra, stylovost, nejistota, detailní kamera. Mnohé postavy zůstaly jen nezajímavými pěšáky, tu a tam přijde nějaká ostřejší scéna, tvůrci nevytahují nohy z Los Angeles a opakovaně vzdávají hold klasické hollywoodské kinematografii, ke které má Sugar zvláštní vztah. Místy je to nehezky natahované (i utahané), v šesté epizodě pak přijde pořádný zvrat, který v mnoha ohledech změní hru. Neodradilo mě to, ale celkově si mě to nezískalo. Colin Farrell, který se seriálových výzev nebojí, tradičně precizní. Přijelo, neublížilo a zmizelo. Mezi třemi a čtyřmi hvězdami.

Je to svižné, o ostřejší scény není nouze, zvratů je tolik, že je divák nestačí počítat, s cynismem tvůrci rovněž nešetří, i rodinných traumat se dočkáme, ale tak nějak si říkám, že už by mohl být konec. Každopádně milovníci konspiračních teorií si mohou mnout ruce. Holt všemi milovaná Amerika to má zase nahnuté. Sekvence z banky samozřejmě opět přitažená za vlasy, ale celkově fajn, holt stačí jedno pero a kompletní restart systému pomůže celé (tradičně pečlivě naplánované) akci. Dokonale promyšlené je pochopitelně i všechno okolo, na vteřinu přesné, až už je to otravné. Úprk naivní fanatičky z místa atentátu pak až komický. Tak jako tak ve hře zůstává hrozba přístupu k tisícům datových bodů každého Američana.

„Proč nás tu necháš přemýšlet, když už máš všechno připravený?“ První část epizody se docela vleče, každopádně už minule nám asi všem došlo, že výbuch plynu byla jen kamufláž. K událostem z prvního dílu se nicméně detailně vracíme. Tatík má každopádně (jak jinak) další tajemství a postupně odkryje všechno, co dosud o Johnově „starém týmu“ tajil. Obří skládačka se dál dostává do kupy a vzápětí i rozpadá, Johnův obličej nadále visí na obrazovkách v hlavních zpravodajských relací. A stále silněji vnímáme, že jsme ve světě, ve kterém chce někdo tahat za mocné nitky budoucnosti. Pořád to vyžaduje značnou diváckou pozornost, přiznám se, že úplně poctivý divák nejsem a na (přepálenou) hru tvůrců tak úplně nepřistupuju.

Komediální monstrum, které nešlo přehlédnout. Toho času bral obrovské prachy, přitom ho ještě pár let předtím nikdo neznal. Postavy vedle něj nikoho nezajímaly, přehodil je na vedlejší kolej. Nepřišlo to ale ze dne na den, v komediálních klubech bavil a imitoval dlouhé roky. Tvůrci dokumentu navíc vyhrabali solidní televizní šílenosti plné kouzelných a často kontroverzních skečů, kterých se u Foxů nebáli. In Living Color bylo o bratrech Wayansových, Chrisu Rockovi, Jamiem Foxxovi a právě Carreym (mimochodem byl jeden z mála „bílých“ komiků, který se zabýval rasovými problémy). Svou televizní kariéru založil hlavně na improvizaci, rychlém žvatlání, nekorektnosti a kroucením huby, aby to Acem Venturou jen potvrdil. Povedlo se mu udělat pořádné jméno a významný vykřičník v diářích producentů nejen komediálních látek (v ultraúspěšný rok 1994 přišly také taškařice Blbý a blbější a Maska, následoval i záporák Hádankář v Batmanovi navždy). Hloubku svého herectví prokázal v Truman Show, Majesticu či v Muži na Měsíci. Celkově je to lehce uskákané, tvůrci melou o tématech, která sice ovlivňovala Ameriku a tamní společnost, ale do daného dokumentu mi prostě neseděla. Jako by se jim něco hodilo, tak to zevšeobecňujícím způsobem napasovali na Carreyho a jeho kariéru.

„Kevin s drdolem je pořád v domě. Nosí můj župan!“ Tady to bude evidentně hodně o důvěře diváka, protože se už jede na plné konspirační obrátky a ona bystrost hlavních protagonistů i preciznost jednotlivých situací jsou hodně o aktuálním nastavení publika. Zkrátka je toho v otázce věrohodnosti už moc. Po celkem jasně rozehraných dvou dílech se to rozběhlo až příliš mnoha směry. Mladej skejťáckej stážista má teda kuráž, zatímco John vytahuje v další skrýši další kladivo z lednice. Ostré lokty musí vytasit i Hailey, která se do nové role ponořila překvapivě rychle, to samé platí vlastně i pro ministerského úředníka Edwarda Homma. Mimochodem vůbec bych netipoval, že Meta Golding už oslavila padesátku. Každopádně místy fakt přestávám rozumět.

Skládačka pokračuje, John stále potřebuje další indicie k tomu, aby zjistil, proč se děje to, co se děje. Ovšem tenhle díl je prosetý flashbacky, John a jeho nejlepší kamarád a spolupracovník Miles vlastně vybudovali kariéru na tom, co našli v tátově sejfu. Scenáristických zádrhelů nepěkně přibývá, každopádně papá musel udělat zásadní rozhodnutí a John to všechno teď po letech musí zpracovat. Tatík zároveň dál volí staromódní postupy z 80. let a doufá, že ministerský úředník, ze kterého se stal cíl, bude mluvit. No, obecně se v téhle epizodě mluví až až. Tvůrci seriálu Glenn Ficarra a John Requa už i na velkém plátně prokázali, že umí, přesto si moc hlavu s logikou a pravděpodobností nelámou. Efektní momenty či nečekaný zvrat mají přednost. Charles Dance velmi dobrý.