lamps

Subžánr found footage otevírá dvířka k autenticky působícím mockumentům, jež kamufluje za pozůstatky reálné historie. Poslední člověk na Měsíci stanul roku 1972 během mise Apollo 17, přičemž z dalších obdobných podniků posléze sešlo. Hororová sci-fi Apollo 18 se pokouší zodpovědět, co mohlo vedle nedostatku financí NASA takto trvale odradit. Že by nějaké zlo, co uskutečněnou a úspěšně zatajenou výpravu „osmnáctky“ na povrchu Měsíce postihlo? Forma fiktivního dokumentu z průběhu mise funguje obstojně, jestliže připustíte, že vlastně sledujete klasicky vystavěné a gradované žánrové dílo. Dva kosmonauti v lunárním modulu provádějí sběr horniny a záhy pojmou podezření, že možná nejsou sami. Atmosféra stojí na vnucované realističnosti a neodbytné představě, že na mrtvolném vesmírném tělesu uprostřed ničeho přece jen bují život, na jehož projevy nejsme připravení. Existují ostatně i lidé (a už je o tom také zábavný film), podle nichž je Měsíc dutým mimozemským výtvorem. Tyhle konspirace mě ve filmovém prostoru baví a baštím jim to, i když příběh opravdu jen nakusuje a těží z absolutního minima.

Když filmoví hrdinové letí ke Slunci, vědci z NASA a fyzikální kapacity se chytají za hlavu. Psychologicky vtahující Sunshine od Dannyho Boylea přesto musíme řadit mezi audiovizuálně nejpůsobivější vesmírné výpravy, jejíž význam na nás ve fiktivním světě filmu těžce dolehne. Slunce totiž pomalu vyhasíná a skoro zázračně modifikované plavidlo Icarus 2 musí navázat tam, kde jednička ustrnula, a v bezprostřední blízkosti žhavé hvězdy odpálit masivní nálož. Jediná a ještě k tomu teoretická šance na záchranu ochlazované Země vzbuzuje mezi posádkou nervozitu, která rychle přechází do dilemat nad postradatelností vlastních životů tváří v tvář v podstatě nemožnému podniku. Boyle od úvodní scény navozuje absolutní respekt a bázeň nad ukrutnou silou zmírajícího tělesa, díky němuž je nám na Zemi v realitě stále tepleji – Sunshine můžeme ostatně sledovat jednak jako záchrannou misi plnou překážek a deadlinů s nečekaným hororovým přesahem, jednak coby metaforu námi způsobených klimatických změn, kvůli nimž se ještě pěkně zapotíme. Málokdy nás u filmu přepadne tak intenzivní pocit, že se hrdinové pohybují někam, kde lidé zkrátka nemají co pohledávat. Ale když je v sázce několik miliard životů, asi není od věci trochu se opálit. 75 %

John Carpenter natočil hororový milník Halloween či Věc, která přenesla vesmírný teror na izolovanou antarktickou základnu, ale spjatý zůstává převážně s kultovními sci-fi horory a akčňáky. Pozdní Duchové Marsu jsou přitom ve společnosti Útěku z New Yorku (a co teprve z Los Angeles!), Upírů či Šílenství tím vůbec nejbrakovějším. Sám Carpenter nemá tuhle kritickou ostudu rád, ale… Ukázkovější příklad srdečného, se zápalem odvyprávěného a nesvázaného campu těžko v daném subžánru pohledáte. Jason Statham a oslnivá kráska ze série Mutant Natasha Henstridge provádí eskort nebezpečného zabijáka z vězení na Marsu, ležícího poblíž těžebních dolů, odkud se vyvalila záhadná substance a všechny proměnila v nemyslící vraždící stroje. Krapet Věci plave v retrospektivním příběhu plném flashbacků, kde nesourodá parta (anti)hrdinů uniká před hordami nemrtvých. Nedotaženost efektů a řady dalších aspektů kompenzuje nadšenecký zápal osmdesátek, pro který lze tolerovat i ten nepřesvědčivý feministický podtón.

Charlie Manson očekával Helter Skelter, apokalypsu zašifrovanou ve stejnojmenném řízném fláku od Beatles. Bledý Longlegs okultně zneužívá geniální texty a melodie od T-Rex, kteří dovedli rozproudit taneční krev a současně vyhrožovat ozubeným chřtánem hydry, jenž se v tomhle bezútěšném filmovém prostoru snáší opravdu na všechny. V klasickém detektivním příběhu je Cageův loutkářský messenger všudypřítomný, ať už díky časovému rozptylu v důmyslně zapuštěných flashbacích nebo napojení na zvláštně senzibilní protagonistku, jejíž detektivní šestý smysl tu funguje jako projektor absolutního zla, číhajícího možná i uvnitř vaší rodiny. Dá se tak omluvit i související scenáristické zlenivění, kdy agentka s okamžitými projevy posttraumatické stresové poruchy příliš snadno proniká do nitra dekády nerozluštitelné záhady. Je sympatické, že celý film detektivně krouží rozklíženou individuální pamětí ohledně jedné navracející se sekvence, jak to dělal ve svých giallo pátračkách také Argento. A že přitom nepřestává být dusným hororem s cejchem satanských třech šestek, v němž má zlo trvale navrch a projevuje se i nepředvídatelně, s pocitového hlediska neodbytně – ačkoli je sbírání stop někdy příliš nahodilé (a zajímalo by mě, co se stalo s dopadeným týpkem v úvodu), atmosféra pomyslně neopouští hnusné doupě Buffalo Billa a fakt se mnohdy cítíte, jako když se pod vámi pootevřela pekelná brána. Perkins je v tomhle unikátně šikovný a navíc tu má zase božskou Maiku Monroe, která si to musela psychicky vytrpět a ustála to skvěle. Tím si sám o sobě tentokrát nejsem tak jistý. 80 % EDIT: Longlegs dost referencují hororově laděné investigativní klasiky jako Psycho, Mlčení jehňátek nebo Sedm na úrovni tematických větví příběhu, hlavně s ohledem na zpočátku mimoděk budovanou rodinnou linii zakořeněnou ve flashbacích, kde třímá i pravda o detektivní záhadě. Tyhle inspirace přitom nestrhávají pozornost samy na sebe a Perkins kolem nich originálně rozplétá postklasicistní žánrovku řízenou mimo jiné dost netradičním soubojem dvou žánrových dominant - film začíná jako detektivka se subjektivně angažovanou hrdinkou, již zlo celou dobu navádí v rámci svého masterplánu a do popředí se dostává hororová nadpřirozenost světa ve stadiu předpeklí, kde nezbývá než se ptát, co jste i vy schopní udělat pro dítě svěřené vám do ochrany. Může to být pořádně děsivé, ale zatímco napoprvé mě Longlegs bavily víc pro tísnivé pocity spojené s mučivě gradovaným poznáním protagonistky, podruhé jsem si víc vychutnal zajímavě převrácenou vypravěčskou strukturu. Převrácenou ve prospěch dobré žánrové pravdy, že někdy zlo zkrátka zůstává jeden krok před vámi. 85 %

Mohou mít i počítačové kumulace dat svou duši? A pokud ano, k čemu je ještě dobré býti člověkem? Kdyby nitro umělé inteligence bylo tak bohaté, členité i kontemplativní jako filosofie a audiovizuál tohohle nadčasového skvostu, rozjímajícího nad zpracováním vlastní identity v neústupném digitálním věku, lidstvo by mohlo jít na odpočinek. Jenže opravdu by pak někdo (něco) ještě tvořil takhle oduševnělá a strhující umělecká díla? Řekněme že ne a považujme Ghost in the Shell za jednu z nejzásadnějších meditací nad futurismem a nad tím, co znamená existovat v nekonečné informační síti. 95  %

Mému vkusu vzdálená chujovina, u níž mě její extrémní popularita a trhání kasovních rekordů vyloženě vadí. Vyjma dílčích hlášek, skvělého Jackmana a rozdováděného Macfaydena jsem si z toho neodnesl vůbec nic a upřímně bych čekal, že nebudu až v takové menšině. Reynolds a Levy plodí ty nejprůměrnější drahé produkce Hollywoodu a tady jim každý tleská jen proto, že dle očekávání tepou do Disneyho, který si už s Marvelem a mnoha dalšími nekonečnými seriály neví rady a nenávidět ho je v módě. Že je to prostě Deadpool, to není žádný argument. Teď je z něj navíc součást nějak zavedeného fikčního světa a měl by v jeho mantinelech dávat smysl, což ale tvůrce nezajímalo. V podstatě nic dramatického a vlastně ani akčního tady nefunguje, a to včetně motivací záporáka i ukotvení vykupitelského narativu, kdy se prostě nejde zbavit pocitu, že ti dva spolu musí být jen proto, že i herci se náhodou kamarádí. Tenhle patvar bez tempa taky vznikl jen proto, že z korporátního hlediska musel, je to fakt víc mediální a kulturní póza než film.

Řadím se k té spokojené části znalců série, a to celkem výrazně. Na úrovni worldbuildingu se najdou nějaké lapsy, aktivita Weylandu je tady z pohledu syžetu překvapivě pasivní na to, jak moc tenhle původně zlý korporátní stín hýbe s celou mytologií a má prsty snad v celé galaxii. Ale jinak si teda vůbec nemyslím, že by to Alvarez zahrál jen na jistotu, jak mnozí naznačují. Nejenže vrhnul strašně úsilí do detailu a nabízí skvělé hororové sekvence, u nichž vám bude po těle nepříjemně, ale současně nezapomíná na další budování už tak spletité ságy. Jednak tematicky, v podobě linie “Jekyll a Hyde” androida, který v kostce zvýznamňuje paradoxní filosofii evolučního inženýrského vývoje založeného na pokroku na úkor empatie a hodnoty jediného života (nebo jedné posádky). A navrch vnáší emoční vazbu k hrdince, která v průběhu graduje a zásadně ovlivní její jinak diskutabilní finální rozhodnutí. A jednak opět v rámci evoluce celé ságy, která už víceméně stojí na smazávání rozdílu mezi stvořitelem a výtvorem, mezi dárkyní života a jejím systémovým zneužitím. Dvojí finále tak nejprve uzavírá emoční oblouk s androidem a hrdinkou, kteří čelí nejen inženýrským hororovým konstruktům, nýbrž i samotnému inženýrovi, androidovi v čistém korporátním módu Jekyll. A posléze, v pro mě velmi uspokojivém zúčtování, pečetí tematických vývoj ságy. Všechno je přitom řízené atraktivní sítí deadlinů, o nichž nejprve někdo lže, pak se víceméně srovnávají s časem projekce a nakonec se ještě urychlují nápaditým blbnutím s gravitací, u něhož jsem stejně jako u letošní Godzilly s Kongem netušil, jak moc ho v téhle franšíze potřebuji vidět. Nějak mě nezajímá, že z psychoanalytických, matriarchálních a bůhvíjakých dalších důvodů souvisejících se sexuální symbolikou to pro někoho není tak šťavnaté jako původní trilogie. Nikdy to nebude stejně geniální jako jednička nebo vyvážený co do akce a vývoje postav v ní zakořeněný jako dvojka. Ale je to vynikající horor, kde fakt máte z těch hnusáků husinu, a ve většině aspektů i velmi dobrý film ze světa Vetřelce, který posouvá zase o kus dál. A můžete si klidně remcat.. 85 %

Tradiční námět zombie pandemie se tu překlápí do sociálně kritického hororu. A to s nezanedbatelnou hrstí emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a s místy neúnosným násilím. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů.Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit. Jako příkladná asijská žánrovka to končí nečekaným uhnutím k morálnímu aspektu a degradující tempo perverze kompenzuje přesně gradovaná osobní linie.

Démony spolu s nejmladším Bavou psal také legendární režisér Suspirie Dario Argento a taková konstelace je na výsledku patrná. Neskrývané béčko zpočátku nápadně vykrádá Briana De Palmu (Výstřel), načež se přesouvá do prostorů jediného kina, v němž se osazenstvo stejně jako postavy v promítaném bijáku proměňuje v krvežíznivé démony. Přenášení infekce podobné zombie zapříčiňuje nejprve prokletá vystavená maska, poté stačí i malý škrábanec. U nich to však nezůstává, a přestože rozjezd limituje nízký rozpočet, poctivý make-up a masky stačí na poctivý brakový gorefest v rytmu rockové a syntetické muziky. Názorné skalpování, trhání kůže, ukusování prstů či vydloubání očních důlků obklopují překvapivě zručné řemeslo, kde se dobře pracuje s osvětlením a barvami a vítězí čiré tvůrčí nadšení. Některé momenty dokonale vystihují italské giallo krváky obecně, i když v jednotlivostech pikantnější je třeba Fulciho kult Zombi 2 (1979). Divoký závěr s ustaveným heroickým protagonistou je dokonce inspirativní předzvěstí Braindead a blbnutí s motorkou ve zdemolovaném kině je možná nejzábavnější tamního kratochvílí do doby, než jiné vypečené filmové promítání navštívili Tarantinovi hanebný pancharti.

Zajímavý, tak trochu emmerichovský eko-thriller, dějově někde na pomezí Rozpoutaného pekla a Čelistí. Tedy filmů, v nichž katastrofu vždy předjímal jediný člověk stojící proti zavedenému systému, šlapajících jako charakterové thrillery o lidské odvaze a pospolitosti. Žraloci v Paříži oproti tomu věnují postavám minimum času a namísto emocí reprezentují důsledek eko-katastrofy a postoje zákonně zodpovědných lidí, jimž je všechno putna. Žralok je tu vlastně obětí, k níž traumatizovaná hrdinka necítí slepou zášť a na jejíž pomoci se podílí střelené aktivistky, podle nichž si nekontrolovatelně rostoucí žralok v hlavním městě zaslouží bezúhonně eskortovat. Zmutovaný predátor se skrývá v zašpiněné Seině, která vyplavuje zbytky lidských těl, a stává se jakýmsi fantomem nezastavitelné evoluční a ekologické změny. Benátky, kde Stephen Baldwin bojoval s filmovým žralokem roku 2008, se možná reálně potopí kvůli stoupající hladině oceánu. Žraloci v Paříži se pokouší deklamovat zranitelnost kompletního vodního ekosystému a svůj žánrový argument dovádí až do bodu, kdy příroda kope sama za sebe a lidé už nejsou morálními hrdiny, kteří si zasluhují vyhrát. Absurdní závěr, kdy žraloci úplně přestávají dbát na suchozemský práh a lidem jakoby záměrně ničí vodní infrastrukturu, je v tomhle podvratném ohledu vyloženě rebelský a guilty pleasure jako hrom. Celé to možná nedává valný smysl a provedení jednotlivých nápadů až na výjimky (úvod, katakomby) nic moc… Už za odvahu a pokus o rozběhnutí potenciálně zábavné žraločí série (tady se všichni tváři strašně vážně a vzhledem k docela komplexní formě vyprávění to působí až kouzelně) si tohle takový hejt nezaslouží.