lennyd

Mohl to být den jako každý jiný. Pracovní, nudný den. Tedy pokud považujete za nudu být stovky metrů pod mořskou hladinou, v hypermoderním těžebním zařízení. A pokud považujete za nudu, když se (něco) (pokazí), a celé zařízení se začne rozpadat. A zbude vás jen pár. A cesta ke svobodě vede hluboko po mořském dně. A kde vás honí něco, co má ke krásným barevným rybičkám hodně daleko ... Tyto filmy mám rád (když si je mohu vychutnat v teple obývacího pokoje, a když si v nejvypjatější chvíli mohu film zastavit, a zvýšený tep si trochu zklidnit). I tento zhruba do poloviny vypadal, že se zařadí k těm mým oblíbeným - sice si tvůrci trochu vypomohli, a místo vizuálních efektů použili všudepřítomnou tmu, pouze rušenou blikáním varovných světýlek. Pak se to ale nějak zvrtlo v - "půjdeme sem .. aha tady to nikam nevede .. půjdeme tam .. aha musíme jít jinam ...". Takže zajímavý začal být už jen konec, a to možná bylo tím, že Kristen Stewart a Jessica Henwick začaly pobíhat v miniaturních plavečkách..

Obyčejné odpoledne, jako tisíce před ním, a tisíce po něm. Obyčejní spolucestující v obyčejném vlaku jedou za svými povinnostmi, zábavami či prostě jen obyčejně někam jedou. Ale všechno to obyčejné rázem skončí, když vlak zastaví technická porucha, a při jejím odstraňování vlak prostě strojvůdci ujede. Prostě jen tak - cestující netuší proč náhle jedou zpět, a každý z nich v tom vidí něco jiného ... Žena se mi snaží více přiblížit českou kinematografii, což se jí s většími či menšími úspěchy - většinou nedaří. Ale mezi těmi všemi Hřebejkovinami, a dalšími tisíci filmy na jedno brdo s Langmajerem, Chýlkovou (nic proti nim, ale všeho moc škodí) se občas objeví docela zajímavá perla, která dokazuje, že i u nás může vzniknout něco jiného než romantické cajdáky. Tento film, který svým způsobem integruje hromadu skutečných událostí, leckdy až absurdním pohledem do mentality obyčejného českého člověka a parádním hereckým obsazení (Igor Chmela a Jana Plodková palec nahoru) se mi přesně trefil do aktuální nálady - a svým způsobem pomohl osvětlit i leccos, co se kolem dokola děje..

Norsko, země plná chladu, sněhu, a taky chladnokrevných charakterů. Ale taky plná hor, a tunelů, které skrze tyto hory vedou a usnadňují setkání se svými blízkými. Ale jen do okamžiku, než se v jednom z takových tunelů převrátí kamion vezoucí hořlaviny, a z tunelu se stane smrtonosná past pro všechny ... V první polovině filmu jsem uvažoval o maximálním hodnocení - skvělé záběry zasněžené přírody, sympatičtí (na norské poměry) herci, takové to ticho před bouří naznačující, že se velmi brzy začne něco dít. Brilantní. Jenže - pak se skutečně něco začalo dít, a celé se to zvrtlo. Jako že chápu, že v podobné situaci by se asi taky člověk nechoval úplně logicky, ale chodit furt sem a tam, chvilku se schovávat před kouřem v autobuse, a za chvíli zas courat po tunelu. Jít se schovat do úkrytu a pak zase zpátky - proboha proč. A když už se tam tak courám, nebylo by lepší se courat směrem k východu? Nebo zkusit sednout do jakéhokoliv vozítka, a zkusit vycouvat? Ne? Jsem rád, že jsem tento film viděl (minimálně první polovinu), ale znovu si jej už nepustím (a v autobuse jedoucím Norskými horami už vůbec ne)..