tidwell

Nejdřív jsem si říkal, že tenhle film nestojí za jedinou větu a měl by se přejít mlčením. Ale dobrá, nedá mi to. Za trest vám všem, co jste po projekci tleskali. Svět bude bohatší o další nános promluv a lamentací, jak to tentokrát Nolan (ne)zvládl.

Myslíte, že by film vypadal jinak, kdyby nějaký Nolanův příbuzný přišel v Dunkerku o život?

Myslím, že určitě.

To je zásadní otázka. Nemám nic proti patosu některých scén, to je v pořádku, to k tomu prostě patří – např. obrázek chlapce v novinách, vítání vojáků zpět v Anglii. Ale z filmu je znát absolutní nepochopení, cynický odstup, absence zasažení minulostí, v níž přece o něco šlo. Boj o život, ať už v rámci války nebo někde mimo ni – to je přece existenciální událost. Jiný případ. Něco víc, co má přesah. Film však nevykročil nikam dál než k jakési survival show – „hele, schválně, kolik jich přežije... jak ho to trefí". Ne, tudy cesta v zobrazování války nevede – snad jen k nějaké nové válce, ve které už vlastně jsme.

Abych uvedl na pravou míru – není nutné moralizovat nad každou počítačovou hrou, třeba s tématem druhé světové války. Od filmu (který my staromilci, kteří nechodíme do multiplexů a cinestarů), ještě pořád považujeme za umění, je třeba žádat vyšší cíle než jen zvýšení adrenalinu. A Dunkerk počítačovou hru svou grafickou stránkou připomíná.

Film postrádá příběh, těch několik mezititulků nijak významově nefungovalo, orientace v kompozici obrazů bude zřejmá i těm méně chápavějším milovníkům Temného rytíře (podotýkám, že nejsem vůči režisérovi zaujatý, žádný z jeho komerčních trháků jsem nikdy neviděl a Batman je pro mě pořád ten pán v černém latexu, co mu svítí vlastní logo nad New Yorkem - viz nějaký první díl z 90. let, dál jsem se nedostal). Ba co víc, když už se rezignovalo na příběh a smysl sdělení, mohly by tutéž roli zastoupit samotné obrazy, avšak ani to se neděje. Nolan předkládá sled efektně natočených záběrů, dílčích výjevů, scén – které vzbuzují estetické zalíbení, úžas, ohromení jejich precizní dokonalostí nebo okázalou velkolepostí, s jakou se např. noří ke dnu celá nemocniční loď i se zraněnými vojáky na palubě, s jakou sviští kulometné střely vojákům nad hlavami... A to je základní problém celého filmu, při jehož sledování jsem se po dlouhé době v kině styděl, že nemůžu odejít (to však jenom ze zásady, naposledy se mi to přihodilo před sedmi lety u Vejdi do prázdna – díky za pomoc, deníčku). Od válečného filmu nečekám zásadní morální poselství, i přesto v rámci tohoto žánru mohou vzniknout jedinečné filmy, filmy, které někam posunou uvažování nad dějinami, nad ztracenými lidskými životy, nad utrpením, smyslem oběti, lidskostí. Válečný film si musí přiznat jediné – a to právě to, že zobrazuje válku, zabíjení. Nolanův béčkový krvák Dunkerk tak neučinil, a směle se tak zařazuje třeba k druhořadým ruským válečným snímkům, které jen slouží oficiální komunistické ideologii Velké vlastenecké války.

Věřím, že náctiletým divákům, kteří jistě budou mít pochopení pro režisérův tvůrčí záměr i hlubokomyslné poselství filmu, že ten Dunkerk „byl fakt hustej", mohou přiblížit pro ně jinak nezáživné kapitoly v hodinách dějepisu, že snad mohou umožnit alespoň trochu se vcítit do kůže člověka (pozor, nejen vojáka), který bojuje o život, ale zároveň i se silami, jež ho přesahují a zmítají jím a on jim musí čelit, reagovat, zakoušet, trpět, obětovat se...

Takže aby nevznikla iluze – Dunkerk není film o Dunkerku! Dunkerk je přehlídkou současné technické úrovně filmařských efektů, formální cvičení, nic víc.