Poslední recenze (98)
Občanská válka (2024)
Garland má nesmírný talent točit filmy, co jsou sexy na papíře, dokonce většinou i v trailerech, ale konečný materiál tomu nikdy neodpovídá. A stejně tak to nedokázal ani tentokrát. Jak by také mohl, když postavy jsou tu navzdory kvalitním hercům chudokrevné až běda a změny jejich chování často nedávají vůbec žádný smysl. Nějaký promyšlený vývoj stran děje a i práce s atmosférou je zcela minimální. Jedna silná scéna s vysoce stereotypním (ale aspoň výborně zahraným) redneckem to fakt nespasí. Stejně tak, kdo očekával větší background této války, těžce ostrouhá a nic podnětného ani nepříjemného k zamyšlení nedostane. Běžte si radši zahrát druhé Last of Us anebo si aspoň po padesáté pusťte Children of Men. Věřte mi, že to bude stále objevnější než toto.
Rivalové (2024)
Vyhrocené tenisové melodrama plné ega, neopětované lásky a touze po vítězství / Zendaye. Jako tenisová bohyně, jíž princ Charles pokleslých mravů a jeho hodný sekundant zobou z ruky, nemá chybu. To samé platí pro zápletku, kdy do poslední chvíle nevíte, jak to celé dopadne. Čeho ubrat jsou zpomalovačky. K natáčení rychlého sportu typu tenis dávají pro zdramatizování úderů smysl, ale v závěru se s nimi Guadagnino utrhává ze řetězu natolik, že tím vyvrcholení příběhu paradoxně trochu otupuje. Údernost přitom zápasům jinak vůbec nechybí, protože jak nazvučení, tak i soundtrack a hrátky s kamerou při každé výměně dodávají filmu živelnost, která mi u tenisových snímků dlouhá léta chyběla.
Zóna zájmu (2023)
Osvětim bez bezprostřední střelby, naříkání a umírání. Originální námět, kde lze ledacos vymyslet, nicméně kde také konstantě hrozí, že bez emocí nastane nuda. Glazer přichází s verzí, která v pravidelných intervalech disponuje nápady, jak dokreslit typický den "největšího" šéfa koncentráku před branami Auschwitzu. Vyloženě hluchá místa tu proto nejsou. Jako celek však snímek ve vší své artové všednosti nedokáže úplně strhnout. Všechna čest pouze některým výborným scénám, najmě nedělnímu rybaření nebo uvěznění ve skleníku.
Poslední deníček (2)
Viennale 2023 (2. část)
Výhodou na Viennale je množství titulů, které během 13 dnů stihne nabídnout. Dřív nebo později se proto musí některý z nich trefit přímo na vaši komoru. Během první poloviny svého pobytu ve Vídni jsem si spíš snažil rozšiřovat obzory, a dostal jsem se tak třeba na nápaditý francouzský animák Mars Express, již v minulém příspěvku zmiňovaný dokument o Joan Baez nebo Nouveau Monde! (Le Monde à nouveau), experiment, který bych si sám doma v životě nepustil.
Směrem k druhému víkendu festivalu ale začal být pro mne, jako člověka tíhnoucího přeci jen trochu víc k mainstreamu, lineup nesmírně napěchovaný. Výsledkem bylo, že už jsem téměř nevytáhl paty z největšího jednosálového kina ve Vídni – z Gartenbaukino. A nelituji toho. Ve vší úctě k ostatním festivalovým kinům, Ferrari zkrátka chcete vidět na tom největším plátně. Paradoxně to však nakonec nebyl praotec rychlých aut, kdo mě v hlavním dějišti festivalu naprosto oslnil, ale jeden samotář v Londýně, kterému se stýská po rodičích. All of Us Strangers je pro mě hereckým i scenáristickým masterpiecem a pravděpodobně už nyní filmem roku.
V těsném závěsu za mým osobním festivalovým vítězem musím zmínit francouzský kulinářský zázrak Umění jíst a milovat. Nepamatuji si projekci, jež by byla od diváků obohacována tolika citoslovci jako „hmmm“ „ouu“ „hohohou“. Načasování projekce před obědem bylo téměř dokonalé nebýt malé komplikace, že jsem po promítání musel hned na další film v jiném kině, a nezbylo mi tudíž nic jiného, než ukonejšit svoje rozprouděné chuťové buňky méně labužnickou cestou… ano, došlo na Big Mac. Inu, i tohle je občas kouzlo festivalů. A víte co? Zas taková oběť to nebyla.
Pak tu máme i další filmové lahůdky v čele s Chudáčky a Holdovers. První si mě zcela obmotal šáhle emancipovanou Emmou Stone v překrásné výpravě, druhý podnapile zahořklým Paulem Giamattim v devadesátkově naladěných Vánocích 1970. Mnoho podobností mezi nimi nehledejte, ale jedno mají společné. V obou případech jde o setsakra kvalitní crowdpleasery. No a nakonec bych nerad opomenul i místní Die Theorie von Allem, kde Timm Kröger dokazuje, že noirovou estetiku lze krásně napodobit i dnes, a to v zasněžených Alpách.
