H34D

Alien: Romulus je přesně ten film, který stírá hranici mezi áčkovou a béčkovou tvorbou. Skvadra postav jakoby vypadla z laciné vyvražďovačky, premisa příběhu také nemusí hýřit sofistikovaností, ale přesto film ve své jednoduchosti dokonale funguje. Nedočkáme se žádných logických lapsů, ani jiných nedomyšlených momentů, ba právě naopak! Vše do sebe krásně zapadne, atmosféra houstne, akce funguje, tempo sviští. Do franšízy Vetřelce zapadá tento díl po prvních dvou nejslavnějších kouscích bezpochyby nejlépe. PS: Chci ocenit, že vizuál čerpal nejen z filmových předchůdců, ale i ze hry Alien: Isolation, jehož estetiku jsem označil za příjemné futuristické retro a platí to i zde. 8/10

Jak už bylo řečeno Back to the Garden je téměř identické vystoupení jako At the Dolby. Pár minut bylo ubráno, pár jiných přidáno. Proč tedy vystoupení vydávat jako nový pořad? Madison Square Garden je pro umělce poměrně unikátní místo, takže částečně ten krok chápu, nicméně jako diváka a konzumenta mě to přeci nemusí zajímat. Zajímavé bylo pro mě akorát vidět, jak precizně připravené vystoupení Louise C.K. je. Tedy, jak promyšlená je řeč těla, intonace a celkový projev jednotlivých vtípků. Ono je to totiž opravdu skoro stejné jako At the Dolby. :) 7/10

Film natočený (jakoby) na jeden záběr není jen náročný technicky, ale i z hlediska vyprávění, rep. konstrukce příběhu jako takového. Zpočátku se to daří náramně, protože právě ta kamera neustále sledující duo protagonistů dodává filmu patřičnou intenzitu a napětí. Prožíváte každý výstřel, anebo i jen sebemenší sklouznutí do bláta. Sedět jako na trní ale po 2 hodiny nevydržíte a Sam Mendes to ví. Neporadil si s tím však úplně dokonale, protože v druhé polovině filmu, snad aby umocnil "wow moment", zvolil až přílišný tlak na pilu. Servíruje scény, které působí v původně hyperrealistickém válečném dramatu místy neuvěřitelně, popř. pohádkově. Končí se tedy čistě v rovině zážitkové a emocionální... 8/10

Mulholland Drive nejspíš není nejlepším filmem pro první seznámení se s Davidem Lynchem tak, jak jsem to před lety udělal já. Je tak trochu "meta" v rámci Lynchovy tvorby, a to proto, že využívá ten pocit, kdy se cíleně poohlížíme po jinakosti a kdy dychtivě očekáváme, až se něco "zvrtne". Indicie "podivnosti" film servíruje střídmě. V zásadě respektuje i pravidla logiky, vypráví relativně srozumitelně a snad působí i celistvěji, než například Lost Highway nebo Inland Empire. Pak ale přijde jistý "bod zlomu". Tím bodem je utužení, nebo chcete-li naplnění vztahu mezi hlavními postavami. Film nabídne hřejivou katarzi, ale přesto ještě značná část stopáže do konce zbývá... Necháte se unášet emocemi, které přesně odpovídají zážitku z nočního klubu Silencio - i přes proklamovanou nepravost jsou uvnitř ryzí a neskutečně silné. Lost Highway disponuje vlastně podobným momentem, kdy "to" najednou do sebe zapadne. Avšak v obou případech zdání klame. Oba filmy od toho bodu velmi rychle sestupují do spirály sureálních až hypnotických scén. Je to jako překročení horizontu událostí černé díry, z které už není cesty ven. Vaše zorné pole se postupně zužuje, přestáváte rozumět tomu, co přesně se děje, ztrácíte se, ale uvnitř to stále cítíte. Prožíváte. V případě obou filmů se také slast z naplnění vztahu mezi hlavními postavami proměňuje - vztah dominance a submise se otáčí. Ten, s nímž jste jako divák, byli více identifikováni, je najednou bezmocný, podmanil se, je v závěsu emocí a touhy. Zmiňovaná katarze získává nový rozměr - satisfakci střídá frustrace, jste rozžvýkání a vyplivnuti před závěrečné titulky... Krása. 8/10

Louis C.K. se to snaží zakrýt, ale skutečně po skandálu z roku 2017, kdy byly bulvárem propírány jeho masturbační choutky, se trošku uzemnil. Je těžké popsat, jak, protože "papírově" používá vtípky stále stejného kalibru. Tedy od hoven, přes pedofilii, náboženství až po zdánlivě situační, ale přitom pečlivě připravený humor. Je to spíš něco v jeho podání, kdy mi přijde, že jakoby hraje na jistotu. Hraje na jistotu tím, že se pohybuje v mezích, které si sám již před lety vymezil. Nevybočuje. Nedá se tedy říct, že by se opakoval, nebo dokonce sám sebe vykrádal, ale více cítím, že to co dělá je pro něj práce a precizně servírovaná show pro diváka. Těžko se to popisuje, může to být i jeho přibývajícím věkem, ale myslím, že ztratil trochu odvahu a výbušnost. Každopádně to nic nemění na tom, že je to stále top1 stand-up komik. :) 8/10

Brian De Palma je prostě velmi dobrý režisér a jde to vidět, i když natáčí ne až tak dobrý film. Femme Fatale začíná podobně jako Mission Impossible, ale trochu více okatě se snaží být důmyslný a efektivní, i když to ne vždy dokáže podpořit stejně tak důmyslným scénářem. Spousta zajímavých nápadů a neotřelých kliček v závěru vyzní do jisté míry naprázdno. Je to jakoby film disponoval řadou výborných scén, které se ale nedaří poskládat ve výborný celek. I přes závěr, který bych se nebál označit jako stupidní, se ale rozhodně nedostavuje pocit nudy, či zklamání... 6/10

Konečně poznávám toho starého, pochvalovaného Briana De Palmu. Blow Out se mi již po pár minutách jevil jako unikátní film - při nejmenším na poměru raných 80. let. Skvělý charismatický John Travolta, jakožto určitý druh "sídlištního hrdiny" je mistrem ve svém nedoceněném oboru. Pracuje se zvukem filmu a režisér jeho optikou vypráví divákovi spoustu fascinujících aspektů týkajících se tehdejší tvorby a záznamu zvuku. Právě ono zaměření na detail se v případě Výstřelu vymyká příbuzným filmům točeným i dlouho let poté. Je sice pravdou, že příběhu jako celku malinko kazí dojem typicky osmdesátkově-béčkově vykreslený všehoschopný záporák, ale to je jen malá vada na kráse. Blow Out je netradiční detektivka, která zejména díky výborné režii dokáže oslovit i dnes. 8/10

Kdo by to byl řekl, že Brian De Palma předběhne standardní tvorbu HBO o dobrých 30 let! Tedy alespoň co se týče zakomponování erotiky a explicitního násilí do filmu. Jakožto nic netušící divák jsem si film pustil v plně obsazeném vlaku a musím říct, že díky úvodní scéně jsem prožíval docela trapnou chvilku. Každopádně konečně k samotnému filmu. Myslím, že je v prvé řadě režijně skvělé zvládnutý. De Palma působivě vypráví optikou jedné z hlavních postav, soustředí se na vykreslování jejich pocitů a buduje tajemnou i přemýšlivou atmosféru. Scénář není příliš sofistikovaný, na poměry roku 1980 sice operuje s "šokujícím" tématem transsexuality, ale dalších záludností se nedočkáme. Když řeknu, že tenhle film je poplatný své době, bude to znít jako urážka, ale rád bych zdůraznil i druhou stranu mince tohoto tvrzení. Na jedné straně máme 80. béčka, u kterých člověk předpokládá, že bude spíše vypínat mozek. V případě Oblečen na zabíjení netvrdím, že se mozek bude točit na plné obrátky, ale film rozhodně není hloupý a z 80. let si právě bere to dobré. Tedy unikátní atmosféru, určitou jednoduchost, ale zároveň neobroušenost svých hran. Líbí se mi i typicky osmdesátkový vizuál prostředí. 7/10

Shogun láká na poměrně odlišný typ seriálu, ale přesto své Holywoodské kořeny nezapře. Asijská, zejména Japonská kultura mě osobně přijde fascinující, a tak mě místy až trošičku mrzelo, že seriál na ni pohlíží velmi silně naší euroamerickou optikou, kterou nám divákům zprostředkovává právě hlavní postava. Spousta scén a momentů je vyhrocených a působivých právě díky tomu pomyslnému střetu dvou kultur - tedy toho, co my, Evropští diváci, přirozeně očekáváme a toho, co se na obrazovce. Musím říct, že jsou místa, kdy to působí uměle. Jinými slovy ne všechny události dávají perfektní smysl, řada z nich spíše udržuje hlavní postavu, jakožto jediného evropana, v popředí. Nechci být ale přehnaně kritický, jsou to detaily, které jen Shoguna tak trochu "vrací na zem". Je to kvalitní, zajímavé dílo, ale není jedinečné... 8/10

Po velkém hypeu mírné zklamání v podobě tuctového béčka. Popravdě se divím, že kvalitní tvůrčí duo Doug Liman a Jake Gyllenhaal vyprodukovalo něco tak průměrného a pramálo zajímavého. Faktem pouze je, že film je po všech stránkách nezávadný a neotravný. V ničem neexceluje, v ničem neselhává. Asi by se člověk měl přepnout do režimu bezmozkové zábavy, aby si dokázal nový Road House užít. Conor McGregor - byl to v podstatě herec už v kleci a zde jen pokračuje ve svém suveréním tempu. Možná tento typ rolí béčkových záporáků by mu i do budoucna seděl. Rozhodně mi nepřišel špatný, ale postavit film (pouze) na něm nelze. 5/10