Poslední recenze (331)
Na krátko (2018)
Další ukázka aktuální vlny "minimalistických evropských filmů o mládeži a jejich problémech", která už mě pomalu ale jistě přestává bavit, ale když to dělají Češi a je to alespoň porovnatelné se zbytkem Evropy, tak mě to těší a mám být alespoň na něco hrdý v té naší současné české kinematografii. Neviděl jsem jich sice zatím hodně, ale pro mě zatím nejlepší český film letoška. Přirovnal bych ho hodně k "Špína" a "Rodinný film", kde víte že se něco posere a jenom na to čekáte. Ve Špíně se ta vlna problémů hrne od začátku, v Rodinný film si na to musíme počkat až do konce. Tady jsem si od začátku druhé poloviny začal říkat "A teď ho někdo přejede" "Teď jí někdo znásilní" "Teď ho zmlátí" "Teď na sebe začnou křičet a všechno se to posere", což je pochvala, protože jsem byl na hraně sedačky v očekávání toho, co se stane. A pak se to začne postupně, v rozumných dávkách, rozbalovat, ale nestane se ani nic tak brutálního. Je to takový syrový pohled do života ne-tak-úplně ideální rodiny. Jediné, co mě na filmu rušilo, byly některé konverzace nebo "hlášky", které byly strašně stereotypní a zastaralé, že jsem se musel zasmát (omlouvám se všem, co se mnou v sále byly). A taky herecké výkony dětských hrdinů nebyly úplně ideální, ale vše vynahrazuje naprosto skvělá Špalková, která míří na druhého Lva v řadě, a Martin Finger, který podává naprosto uvěřitelný a syrový výkon v roli "fotbalového rozvedeného fotra ze sídliště, který chodí pravidelně do hospody a žere lunchmeat a guláš z plechovky". A celkově musím pochválit podobný přístup jako v loňském "Wonder", kde nevidíme příběh pouze z perspektivy hlavního hrdiny, ale prostřihává mezi dalšíma vedlejšíma postavama na jejich mini-příběhy, které nějak souvisí s tím hlavním. Jestli vám nevadí trochu té české depresivní reality, tak si to rozhodně dejte. Ale v sále byla i rodina... pro děti je to dle mého moc nudné, depresivní a je tam sex v prádelně se zadkem Filipa Březiny (nebo alespoň někoho hodně podobného).
Skokan (2018)
Líbila se mi idea a fotky z filmu, tak jsem na to zašel a jako... Stejně jako loňská Polina mi přijde, že tento film má solidní začátek, ale nepovedený zvrat a jeho následky. První polovina byla dobrá, syrová a realistická. Ale po asi 40 minutách se ve filmu něco zvrtne a od toho okamžiku je to hrozný guláš. Postavy se začnou chovat totálně nelogicky a mimo svoje charakterové archy. Musím ocenit jisté filmařské aspekty jako kamera, hudba a režie. Ale všechno jde na zmar v druhé polovině. Z hereckých výkonů mohu pochválit asi jenom ústředního Denise Vlasenka, který je opravdu přirozený a viděl jsem mu v očích všechno, co si za ten film musel přetrpět. Ostatní postavy jsou takové karikatury bez nějakého logického vývoje. Jenom bylo trochu zvláštní, že hlavní postava nosí celý film pořád to stejné oblečení a stejné spodní prádlo (hlavní hrdina pouze ve spodním prádle je ve filmu asi 40 minut čistého času, takže si toho všimnete) a taky scény syna s matkou, při kterých jsou oba prakticky nazí a veeelmi seduktivně spolu tancují. Bylo to trochu zvláštní to sledovat, hlavně proto, že jsem nenašel žádný hlubší význam v těchto scénách. Je to prostě další "minimalistický evropský film o mládeži a jejich problémech" bez ničeho výjimečného nebo vybočujícího.
Studená válka (2018)
Proč mi nikdo neřekl, že je to hudební film? To bych na to šel rozhodně dřív. Kdyby se to k vám taky nedoneslo, první polovina filmu je prakticky jenom zpívání, tančení a hraní na klavír. Což je přesně pro mě, protože miluji vyobrazování různých evropských kultur (ať už přes filmy nebo právě hudbu nebo tanec). Taky jsem ze Studené války ještě nadšenější, protože jsem nebyl úplně fanoušek Idy (za kterou režisér tohoto filmu dostal Oscara), a měl jsem trochu nízká očekávání pro tenhle film a proto bylo jednoduché mě mile překvapit. Napsané je to velmi jednoduše a zápletka je jako z každého druhého romantického filmu, ale Pawlikowskiho režie a Żalova kamera tomu dávají úplně jinou dimenzi. Příjemná stopáž 90 minut je naprosto ideální pro takto jednoduchý příběh a ve filmu prakticky neexistují scény, které by se táhly. Ústřední dvojice je naprosto uvěřitelná a i přesto, že ve filmu žádný z nich nemá nijak vypjaté scény, tak podávají okouzlující herecké výkony (ne fascinující, ale prostě příjemné, přirozené a uvěřitelné). Vůbec se nebudu divit, když o tomhle filmu ještě uslyšíme (Evropské filmové ceny, Glóby, Oscaři) a budu mu přát hodně štěstí.
Poslední deníček (3)
FebioFest 2018
Sice jsem na letošním Febiofestu nestihl toho tolik, kolik jsem si představoval, ale i tak jsem se rozhodl jsem přihodit nějakou odezvu. A tím nemyslím na festival jako celkový (jako každý rok jsem s organizací naprosto spokojený), ale jenom na filmy, které jsem stihnul. Takže:
Matilda: ****
Pravděpodobně jedno z prvních ruských historických velkofilmů, co jsem kdy viděl a možná se k nim i někdy vrátím. S historickou událostí jsem dopředu seznámen nebyl, takže každý zvrat byl nepředvídatelný. V nějakých scénách mi to přišlo ale zbytečně kýčovité. I přesto jak jsou kostýmy a výprava hezké, není potřeba je vidět pořád. Michalina se nám teda rozhoupala. Polka, která začala v svojí hereckou kariéru v Polsku, první velkou roli dostala Češku v českém filmu a teď nám hraje Rusku v ruském filmu. A daří se jí. Její baletka byla pravděpodobně nejvýraznější postavou celého filmu. I přesto, že je paradoxně film pojmenován po ní, i přesto, že je jí ve filmu relativně málo. Nicméně. je to nádherný audiovizuální zážitek s mírně nedotaženýma dialogama a některýma černo-bílýma postavama.
Song to Song: ****
Poprvé jsem viděl celý film Terrence Mallicka od začátku do konce a vůbec toho nelituji. I přesto, že některé postavy (Natalie Portman, Cate Blanchett) nedostaly zdaleka tolik prostoru, kolik by potřebovaly, se pro mě osobně jednalo o jedinečný filmový zážitek. Dlouho jsem v kinech při jednom promítání neřekl najednou tolik "Wau". Nádherný, nádherný, nádherný film plný přesně toho, co mám na filmech rád. Umění, herecké výkony (až teda na Ryana, který byl z úhlavní čtveřice výrazně nejslabší a snížil mi hodnocení z 5 na 4 hvězdy) a jasná vize režiséra. Určitě je nejedná o easy-watching nebo feel-good film. Tenhle film bude potřebovat vaší plnou pozornost a maximální nasazení, aby jste si ho mohli správně vychutnat. Jestli máte rádí tenhle pomalý film art filmu s nádhernou kamerou (Křižáčku, takhle jsi měl fungovat), který nemá ve skutečnosti příběh, ale budete si ho muset samostatně vyinterpretovat, tak hurá na Song to Song.
On Chesil Beach: **
Tak, a tady máte moje osobní největší zklamání letošního FebioFestu. Ale zase, moje očekávání byly obrovské. Na Chesilské pláži (podle nějaké uznávané a populární knížky, která doufám, že je lepší než tenhle film) je stereotypní, pomalé, předvídatelné, herecky toporné a celkově dost nesympatické. Ale, k pozitivním stránkám. Anne-Marie Duff v roli psychicky postižené matky (která se svému postižení dojde v naprosto bizardně natočeném flash-backu, kde se bouchne do hlavy takovým způsobem, že jsem se očekával zaslechnutí před-nahraného smíchu jako v komediálním seriálu) naprosto skvělá a uvěřitelná. I přesto, že Saoirse Ronan je celkově ve filmu dost slabá, tak je to furt Saoirse Ronan a krásně se na ní kouká a i některé toporné dialogy dokáže podat alespoň s kapkou šarmu. Má to hezkou kameru, kostýmy a hudbu. No, a tam by pozitiva tak nějak končila. Celkově se jedná o naprosto nevýrazné romantické drama, se slabou režií a nesympatickou úhlavní dvojicí.
They: ***
Definice standardního amerického indie. Pomalý film s jednoduchou zápletkou a se spoustou ne-herců. Audiovizuálně je On/a přitažlivý, ale jinak bych v tom žádnou hloubku neviděl. Až snad na hezkou skutečnost, že hlavní postavu J, která je na blokátorech puberty a prochází si fází transgenderové léčby, hrála skutečná herečka, dneska teda již herec, který byl v průběhu natáčení na blokátorech a procházela si tím stejným, co postava J. Ovšem v dnešním počtu trangender filmů se tenhle jednoduše ztratí. Kdyby jste chtěli něco krátkého, milého a skutečného, ale ale není nijak výjimečné a asi na to do týdne zapomenete, tak si They můžete pustit, ale, o nic výjimečného ovšem ani nepřijdete, když si to nepustíte.
55 Steps: *****
Jednoznačně nejhezčí film, co jsem letos na Febio viděl. Nádherný, empatický film s dobrou dávkou jak humoru tak dramatičností, u kterého jsem tedy nejednou plakal. I přesto, že se tedy jedná o "další" soudní drama, tak má ale film toho rozhodně říct více, než si můžete na první pohled myslet. Šel jsem teda na film jenom s tou informací, že v tom hraje Hillary a Helena a víc jsem o něm nevěděl, a to bylo možná dobře. Touto cestou to vidět doporučuji. Celý film jsem si říkal, jak je Helena úžasná a Hillary jí tam hraje jenom takové druhé housle, ale v druhé třetině se Hillary rozjede a je také skvělá. Tady je asi zbytečné něco psát, doufám a věřím jenom tomu, že se film dostane do vyššího povědomí a uvidí ho co nejvíce lidí. Přirovnal bych ho třeba k My Sister's Keeper, ale méně citově vydíravé a s upřímným lidským humorem.
Bez sentimentu nejslabší film, co jsem letos na FebioFestu viděl. Upřímně nesnáším, když jsou lidé v kině na mobilech ale tady jsem to taky nedával. Mám rád pomalé filmy, ale ta pomalost musí mít nějaký účel. Tohle bylo pomalé z nějakého mně neznámého důvodu, a už vůbec tak pomalost nepomáhala už tak řídkému ději, který žádnou zápletku vlastně nemá. Navíc je to naprosto směšné a tak triviální, že jsem se si několikrát v průběhu filmu řekl: "Jako vážně?". Ta jedna hvězda je za Michelle, která i přesto, že ve filmu nemá absolutně co hrát, tak tomu alespoň něco dává (jinak by to působilo jako studentský film natočený za 30 dolarů) a celkové vyznění filmu, které se snaží sice poukázat na problematiku chudoby ve Státech. Takže, i přesto, že to režisér myslel asi dobře a Michelle si myslela, že dělá nějaký festivalový super film, tak je to teda upřímně strašně moc slabé a nudné, takže si nedokážu představit jediného člověka, kterému bych to mohl doporučit.