Exkvizitor

Naprosto lobotomický scénář (korunovaný prostoduchými dialogy á la budovatelský film na maloburžoazní způsob) kazí výborný střih, práci s kamerou i scénografii. Mimořadně nevyrovnaný a nejen tím pozoruhodný film výjimečné režisérky.

Krvavý román a Pytlákova schovanka potkávají National Geographic s Jaroslavem Duškem.

Zdařilé psychologické soudní drama klasického střihu s osmdesátkovým feelem. Zásadní devizou filmu jsou bezpochyby herecké výkony představitelů hlavní postavy a jejího syna, i promyšlený ibsenovsky pojatý scénář, vynikající zejména dobře odposlechnutými vztahovými dialogy. K slabším prvkům filmu patří paradoxně ty části děje, které se odehrávají přímo v soudní síni, neboť trestní soudní řízení je zde prezentováno jako intelektuální debatní kroužek, kde v jeden okamžik nařízeně hovoří soudkyně, státní zástupce, advokáti, obžalovaná i svědci. Zvláště obskurní je postava teatrálního státního zástupce, která vypadla spíše z nějakého hollywoodského poválečného filmu. Ne zcela využité je taky slibně nakousnuté téma prolínání literatury a reality (které se u filmu o manželském spisovatelském páru přímo nabízí), jenž je odbyto několika náznaky a bonmoty. Celkově velmi dobrý film, u kterého jsem ale asi s ohledem na jeho vítězství v Cannes čekal víc.

Toto se bohužel nepovedlo. Slaboduchá a hlavně hrozně nudná a banální historka s potenciálem na maximálně středometrážní film převedená do celovečerního formátu. Srovnávat toto dílo s novovlnými filmy Formana nebo Passera je úplně mimo: Zmínění pánové byli především výborní pozorovatelé každodenního života ve vší jeho tragikomičnosti, kterou dokázali důmyslně obohatit o metaforický rozměr. Vznikla tak mnohovrstevnatá a přesto dokonale sdělná díla skvěle zachycující otisk doby. Film pana Rybanského zachycuje pouze jeho vlastní předsudky o hloupých venkovanech. Dialogy proto šustí papírem a pointa je křečovitá. Pár věcí se ale přece jenom podařilo: Zejména poetická kamera Matěje Piňose.

Výborný dokument, který dokazuje, že namísto výroby filmů o 2. světové válce, které donekonečna přežvýkavají tisíckrát viděné fotografické a filmové záběry a rekapitulují mnohokrát řečené lze pořád natočit originální počin. Vyzrálé formou i obsahem, sympaticky objektivní v autorském komentáři.

Ultimátní vršení batmanovských klišé, které se bere tak vážně, až je to místy za hranicemi parodie.

Náhodná změť (standardně dobře udělaných) akčních scén s velmi slabou romantickou linkou a velmi slabým zloduchem. Celkově nejslabší díl craigovské části série, který pouze recykluje obsah předešlých dílů.

Zajímavá variace na český film "Vyšší princip" (1960), maďarský snímek "Pan profesor Hannibal" (1956) a jim podobná díla. Váhavý a od reality odtržený intelektuál ze staré školy v době dějinné katastrofy neví, na kterou stranu se přiklonit; lavíruje, hledá útěchu v sebeklamu a nakonec se z donucení okolnostmi i vnitřního puzení vzepře. Na filmu "Než skončí válka" je bohužel vidět, že je určen pro zahraniční distribuci. Vše je v něm velmi doslovně vysvětleno a podáno, včetně metafor a symbolů. Nikdo nemá zůstat na pochybách, kde je dobro a kde zlo. Vše je umocněno popisnou hudbou a všudpřítomným patosem. Téma je však navýsost nosné i věčně aktuální (bez ohledu na to, že finální konfrontace hlavního hrdiny s brutálním režimem možná nebyla tak jednoznačná, jak se dříve zdálo: https://en.wikipedia.org/wiki/Miguel_de_Unamuno#Confrontation_with_Mill%C3%A1n_Astray).

Pan Polesný by po druhé světové válce zřejmě udělal skvělou kariéru jako tvůrce budovatelských filmů. Schematičnost, popisnost, absence autorského rukopisu, správně uchopená politicky uvědomnělá témata... To vše i v tomto filmu tradičně doplněno návodnou hudbou a podivným castingem herců ve vedlejších rolích (kteří jsou tentokrát verbováni zřejmě i z ochotnických kruhů). Přitom i tady - stejně jako třeba u Polesného Monstra - platí, že námět je fascinující a dal by se pojmout mnoha zajímavými způsoby. Ani o velkorysý rozpočet zjevně nebyla nouze. Jenom to zase dopadlo blbě. P. S. Autorovy rutinérské opusy dávají vzpomenout i normalizačním dílům Evžena Sokolovského - včetně legendárního seriálu Gottwald. Onoho seriálu, kdy si syn Jiřiny Štěpničkové vystřihnul hlavní roli - týž syn, který je ve filmu Past neproblematicky vykreslován jako oběť komunistického režimu. Takové životní paradoxy ovšem v barvotiskových Polesného dílech samozřejmě nemají místo.

Nemohli jsme uvěřit tomu, že jde o absolventský školní film. Žádná obvyklá tezovitost, polopatičnost, samoúčelné okouzlení formou: zkrátka nevyzrálost, běžná (a do jisté míry "nutná") u prvotin. Tento film naopak s přehledem strčí do kapsy drtivou většinu "dospělé" tvorby zdejších zavedených tvůrců. Pravda, konkurence je chabá: Není dnes bohužel běžné jít do kina na tuzemský (a do tuzemska počítám celé někdejší Československo) film a nestydět se. Nicméně Špína nejenže není hloupá, ale dosahuje ve všech měřitelných parametrech evropské úrovně: Od práce s hudbou, přes vedení herců až po dramaturgicky propracované uchopení tématu, na němž by si navíc mnozí vylámali zuby. - Geniální to asi není (příběh se na několika místech cyklí, některé vedlejší postavy působí poněkud karikaturním dojmem atd.), velmi dobré ale dozajista.