Jeoffrey

Oblivion Battery, aneb Mash a Zenicu spolu hrají baseball… Absolutně netuším, čí debilní nápad to byl k sobě dát zrovna tyto dva charakterové archetypy, ale jelikož oba dva totálně nemusím, tak jsem docela dlouho trpěl, než jsem to v půlce radši vzdal. O čem mluvím? No je tu vysoký nemluvný klučina s účesem střiženým jak podle kastrolu, u kterého si nejste jistí, jestli má být cool, nebo jestli je vlastně mentálně retardovaný. Jeho nejlepší povahová vlastnost? No dává vážně velký rány! Ale to není povahová vlastnost. No tak dobře, kecám, nadhazuje vážně rychlý míčky! A s tím si musíte vystačit… A pak je tu uřvaný, otravný a neskutečně trapný blonďák, u které tušíte, že díky úrazu nejen že ztratil vzpomínky, ale nejspíš i přišel o podstatnou část mozkových buněk. Postava z jejíž sledování mi bylo vysloveně trapně, dost možná nejtrapněji za celé ty roky, co koukám na anime. Byl dokonce tak otravný, že i třetí zdejší hráč, ten, který měl být obecním troubou, vlastně působil mnohem lépe a snesitelněji – z celé trojice možná i nejnormálněji. Je mi jasné, že Kei má pro své chování určitě nějaký hluboký důvod, že je to dost možná obrana proti něčemu, co se mu kdysi stalo a že stejně jako Zenicu bude jednou aspoň na chvíli cool, ale čekat do té doby, to se nedá. Chytal jsem záchvaty cringe, sotva otevřel ústa a tohle byl ten hlavní důvod, proč jsem se seriálem nakonec otráveně praštil. Kdo vybral tohle ústřední duo, by si za mě měl nafackovat… Po pravdě se mi nelíbil ani charakter design. Je sice fajn, že je poměrně originální – to uznávám, ale nelíbil se mi a postavy mi díky tomu byly na první dobrou ještě víc nesympatické. Co se zbylé animace týká, ta byla dobrá, ale tak je to MAPPA, ta animovat umí, sice při tom občas někdo vyhoří, často se třeba i o týden nestíhá, ale nemůžu říct, že by se na seriál koukalo (kromě postav) špatně. Psát, že mi humor nesedl po tom, co jsem doslova středobod zdejšího vtipu označil za "trapáka" asi taky nemá moc smysl… Zkrátka někdy vám nesympatické postavy všechno pokazí a když ani ty nové, které do týmu postupně dorazí, vás nezaujmou, přijdou vám tak nějak prázdné a jednoduché, pak se není čemu divit, že si uvědomíte, že tu jen ztrácíte svůj čas. Drop po 6. díle a 3/10 hlavně za animaci.

Co je Look Back zač? O čem to je? Proč to má všude tak vysoká hodnocení? Začneme asi autorem předlohy. Jméno Tacuki Fudžimoto jste určitě slyšeli, to je ten pán, co napsal Chainsaw Mana, toho přece určitě znáte. Že to nestačí? Že jsem vám film dostatečně neprodal? Chcete vědět víc? Tak dobře, je to příběh o dvou dívkách, které kreslí mangu! Vážně, tohle je hlavní téma, kolem toho se vše odehrává. Ale je to dílo pana Fudžimota, takže to logicky tak úplně není jen o tom a když ano, tak je v tom mnohem víc, než byste čekali. Autor umí překvapit, zvládá přinést silné momenty a nečekané zvraty a tady je dokáže zakomponovat třeba i do kratičkého příběhu o dvou milencích, osudové romanci s asteroidem na závěr, který si jedna z hrdinek vymyslí hned v samotném úvodu. Je to ale také dílo plné silných emocí, hlavně v druhé polovině, kterými mě dokázali přikovat k obrazovce a opět i něčím překvapit. Divák si z toho všeho může i ledacos odnést, nějaké to poučení do života – film má určitě co nabídnout. Kromě toho má Look Back i osobitý umělecký styl (stejně jako předloha), který je jiný než to, co běžně člověk v anime vidí, má prostě vizuálně unikátní charakter a zároveň je vidět na mnohých detailech (třeba v pokojích obou hrdinek), že si dalo studio záležet. V některých scénách vyniká práce s kamerou, jindy se zase zaměřili tvůrci na plynulý pohyb a všechny tyhle manýry se jim povedly tak, že u mě zanechaly dojem. Když si k tomu přidám i výborný hudební doprovod včetně parádně použité klasické hudby, tak si to celé těch 9/10 i za mě zaslouží.

Co se Haikjú!! týká, tak za jeho vrchol zatím pořád považuji souboj s Širatorizawou, ale i tohle filmové pokračování čtvrté řady bylo poměrně povedené. Konečně se zúročily všechny ty budované vztahy mezi hráči Karasuna a Nekomy, najednou ty vsuvky (v OVA i v poslední řadě seriálu) zaměřené na hráče Nekomy a jejich cestu turnajem dostaly nějaký ten pay off a díky všem těm vazbám, které mezi sebou jednotlivé postavy na obou stranách mají (a jejichž tvorbu jsme skrze celou sérii sledovali) to vše solidně fungovalo. Na druhou stranu nevím, jestli jsem úplně nadšený z toho, kolik prostoru tu Nekoma dostala, jestli mi úplně vyhovuje, že tu působí jako ti důležitější, co mají mnohem víc času na obrazovce, že se to celé točí hlavně kolem Kenmy. Příběh je to ale vcelku emotivní, chemie mezi oběma týmy funguje, dokonce i to prokládání flashbacky, kterých je tu občas až příliš, má svůj smysl. Není to jen bitva rivalů, je to i souboj přátel – lidí kteří se dobře znají a vzájemně si v minulosti v mnohém pomohli, takže ta dynamika je tu logicky o dost jiná než u klání s Širatorizavou. Filmu se (stejně jako seriálu) daří mi připomenout, co bylo na hraní volejbalu tak super. Animačně jsem si to také užíval, nejvíc se mi líbila ta scéna s poslední výměnou, která byla celá udělaná z pohledu Kenmy a působilo to hodně zajímavě, ale zároveň i realisticky, zkrátka japonští animátoři nejen že si záběry z PoV postav poslední dobou oblíbily (naposledy třeba v Dandadanu), ale podle mě je i umí. Ve výsledku jsem si tenhle film užil, obnovil můj zájem o Haikjú!!, který po poslední řadě seriálu trošku ochladl, nebylo to sice až tak velké drama, jak jsem čekal, ale mělo to svoje kouzlo a atmosféru a proto si první film u mě získal 8/10 a na souboj „malých gigantů“ v dalším pokračování se rád podívám.