Devadesát Dva

Show pokračuje přesně tam, kde pro Oswalda Cobblepota aka Tučňáka, jeho příběh v 'The Batman' skončil. Podsvětí Gothamu je destabilizované smrtí bosse Falcona a ambiciózní (a kulhající - od té doslovnosti, třeba v Burtonově pojetí - je Tučňák veliký skok realističtějším směrem, zjizvený a jako tučňák chodící) a protřelý Oz se snaží dostat k moci a neštítí se zmanipulovat, poštvat, zabít, přesto si jeho pokřivená a podrazácká mentalita získá jisté sympatie, jak neskutečně ballsy je a jak riskuje, a na základě prvního dílu by se dalo říct, že risk je zisk. Než se člověk naděje, zápletka se rozjíždí odděláním (bez spoilerů) osoby a prostředí nelítostného Gothamu evokuje to nejtemnější vyobrazení kriminalistické Ameriky, jejímž je hlavní hrdina produktem, nevypočitatelným a ambivalentním mafiánem, antihrdinou, který se snaží sám dostat do čela celé show, ale je pouhým "vojákem, vzešlým z ulic, proti kterému jde vše a on si musí svoje místo doslova urvat, ať to stojí co to stojí". Scénáristé ale chápou, že když uděláte, byť protřelého, ale pořád čistě a jen zmrda, tak to fungovat nebude a proto se ukazuje Oz i v pozici "známého" co je respektovaný šlapkami, má "blízko ke své matce" a při své nutnosti, zbavit se těla i "adoptuje" kluka z ulice, který se rve o to "dostat šanci" a tak mu ji Oz dá a jeho gamble se mu i vyplatí. Už jen kdyby měl člověk hodnotit úvodní epizodu, samostatně, nelze než nebýt nadšený. Další chmurná gangsterská záležitost, ve které je Colin Farrell opět v jedné ze svých ambicióznějších hereckých poloh, která ho nutila trávit dost času v maskérně, ale taky přivolat vlastní variaci na Tonyho Soprana a tradičně gangsta DeNira. Ale samozřejmě, má na tohle kombo vlastní potměšilý spin. Intenzivní postava, která je dost nepředvídatelná a schopná se vykecat a ukecat všechny svojí mazaností, ale také schopnostmi, načasováním a sebevědomím se z toho neposrat a jít si pro to. S ohledem k tomu, jak málo prostoru měl v úžasném předchozím filmu je tohle fajn dezert. Dlouhé čekání skončilo a teď dalších sedm týdnů tohohle blaha. Dope. Nečekal jsem, že to bude tak dobrý.

Rook 2008. Třináctiletý Chris žije v Kalifornii s mámou (malířkou), se kterou má velmi komplikovaný vztah, postrádající respekt vůči ní... s babičkou, která se snaží kruhu vštípit svůj tradiční pohled na věc a neustále mámě vyčítá, že nedrží děti dostatečně zkrátka (máma zase chce tvořit ve svém pojetí "domov" a proto na děti příliš netlačí)... a starší ségrou (se kterou jsou zpočátku na nože, ale postupně se s ní skrze zkušenosti sblíží, jenže sestra pak odjede pryč), zatímco otec rodinu podporuje z Taiwanu, po celý film nepřítomen. Chris se snaží zapůsobit na svoje spolužáky, najít si holku, zapadnout, vyrůst, udělat dojem... je mu třináct, je mu to období, kdy se musíte naučit, že nevíte, tím, že věci zesloníte... takže Chris nakonec víceméně ve všem selhává, všechno posere a vy jste v tom s ním. To časové rozpětí skoro odpovídá mému vlastnímu, ačkoliv USA není Česko. Je to typický coming of age film, kde sledujeme v jádru celkem normálního kluka, který ale totálně podělá rande s holkou, ke kterému mu navíc pomohli jeho přátelé z dětství - ty samé pak ale de facto zradí a postupně se od blbnutí s něma přehoupne k bandě sk8ťáků, kterým začne natáčet videa, mít ambice... a dělat se tak trochu větším a něčím jiným, než je (ale starší borci act nakonec prokouknou a když se pak chová ještě s dissem ke své mámě doma, totálně na něj zanevřou) a nakonec, když se cítí nejvíc sám a dole, po urážce napadne kluka a vlivem toho se i ostře pohádá se svojí mámou, uteče a stráví noc sám venku. Jsou to typické věci, které se každý musí naučit. Důležitost rodiny. Vděk vůči mámě. Pouto se sestrou. Respekt a loajalita vůči lidem, kteří jsou k vám real. Všechno tohle je dobře podkresleno bujícím prostředím facebooku, youtube, chat rooms. Film nijak extrémně netlačí v ničem na pilu, spíš si tak plyne a žije. Nechává vyniknout ten ještě relativně nevinný aspekt hlavního hrdiny, který se snaží zapadnout do své doby, do svého prostředí, kdy člověk v mládí dělá spoustu chyb, protože má v mnoha ohledech špatné pojetí světa, nebo mu chybí nějaké vedení a myslí si, že musí být cool, musí se snažit na lidi zapůsobit. Poslední roky se s tímhle žánrem celkem roztrhl pytel, možná je to tím, že je tu hodně retrospekce ze strany podobně starých lidí, jako jsem já sám ('Falcon Lake', 'Janet Planet'... nebo pár let zpátky i třeba věci jako 'Mid90s' Jonaha Hilla a 'Eight Grade' Boa Burnhama). Chris nakonec najde centr, jakous takous pokoru, humilitu v tom, co se mu stane a jak se rozhodne s tím jít dál, nebo se sebevědomě postavit svojí pozici - konfrontaci s dívkou, přikývnutím starým přátelům. Fajn konec. Já mám takový filmy rád.

"How did you had time to meet a boy?" "You had time to get married." "She doesn't mean it. It's just karma." No, tohle je hodně zapeklité k psaní komentáře, ačkoliv k originálu jsem při-psal koment teprve před skoro přesně rokem, potom, co jsem si dal po letech rewatch (v rámci faktu, že vzniklo tohle). Návrat je to slušný (,ale...). K filmu, který jsem snad viděl nejvíckrát v životě, budu-li upřímný. Jednu dobu jsem si originál pouštěl každý den po škole, přetočil VHS, vzal si jídlo a čuměl na 'Beetlejuice'. Taky je to film, který s jedním z mých nejbližších přátel dokážeme celý odhláškovat od začátku do konce a nikdy nás to neomrzí (samozřejmě v původním dabingu). Ale konečně už k pokračování... jehož-moje dojmy budou asi poněkud chaotické. Je vždycky zvláštní být "povědomě obeznámen" s nápady, myšlenkami, universem, vědět "o co go" a přitom si říkat, je to skvělá parafráze, skvělé "zpátky" ale není to ta samá magie, jakou má původní snímek, feel, ten Burton na začátku, co dělal svoje weird emo-goth úlety, kde sympatický pár na začátku zemře a je uvržen do záhrobí a později spjat s "živou" rodinou (a hlavně "celej můj život je temná komora" Winonou) proti Beetlejuiceovi. Keaton je sice zpátky v té naprosto osvobozující anarchistické postavě a póze a vše je možné... a je to až neskutečný, mít ho o "tolik víc" ale celou dobu jaksi trochu víc přehrává a takovým tím způsobem, kterej zbaští spíš děcka, než teď aktuálně dospělí fanoušci původního filmu, je víc komediant, než co byl dřív - úchyl. Vlastně tu všichni trochu přehrávají a svět mrtvých je zde najednou totálním disneylandem (očividně za ty roky přišel Burton se spoustou nápadů, jak tenhle universe prohloubit a herci říkali, to je na celé zkušenosti nejzajímavější, ty lokace, svět, který vybudoval a to se samozřejmě nabízelo). Je trochu zvláštní sledovat Beetlejuice v tolik přetočené poloze (na druhou stranu jsem rád, že nejde o pouhé same-same, but 36 years later) ale celou dobu je to trochu nezvyk, protože Beetlejuice je záporák, co se skutečně záporně choval a ve filmu objevoval vlastně minimálně, takže šlo o jakéhosi druhu groteskní horor... tohle působí spíše víc k čisté groteskní komedii. V jádru je ale dvojka filmem o shledání matky s dcerou, které se oddělily kvůli smrti otce a kvůli tomu, že mladá Astrid nevěří na duchy, ale věří ve vědu a její máma, zde už dospělá Lydie, má pořad, kde promlouvá s duchy, obě postavy mají komplikovaný vztah. Je to film o nalezení cesty skrze vlastní autentickou podivnost. Překvapivě jsem si moc užíval Catherine O'Harovou, která se vrací ve své roli moderní umělkyně a holt opět baví, protože přesně chápe cinknutou notu svojí postavy, ale ruku na srdce, tyhle přehrávací úlety jí seděly vždycky (Sám doma I. a II.) a postavila si na nich kariéru. Na druhou stranu, Jenna Ortega v roli Astrid a její smartass teenager postavy už se mi začínají trochu přejídat, jakoby pořád hrála víceméně totéž, nasranou a nepochopenou - ale jak melancholicky nepochopenou hrála Winona Lydii v původním filmu, se ani nedá srovnávat, ta nálada je jinde. Možná asi jako srovnávat nový remake Vrány s původní verzí s Brandonem Leem (ano, pořád dumám, jestli se mám poddat svému masochismu, sebemučitelství a na tu novou "věc" se podívat) Justin Theroux je opět castnutý do role pitomce, přitom znalý a inteligentní člověk, je skoro až škoda nevidět ho v něčem sofistikovanějším (Charlieho Andílci, Mullholland Drive, od 'Maniac' jsem ho už v ničem neviděl - ale tam mě fakt bavil). Dafoe je tak nějak trochu do počtu, ač, jako vždy, vítaným členem, zde narcisistickým hercem, který se omylem zabil během natáčení a teď je šéfem policie v záhrobí. Zasadit kultovní a náladou jinde film do současnosti je holt velký krok a skok a jsem si jist, že pokračování by vypadalo velmi jinak, kdyby bylo natočeno byť jen pět let od sebe později nebo dříve. Monica Bellucci tu zase hraje vysavačku duší, která se vrací na scénu, aby se pomstila Beeltejuiceovi, který se svých nejvtipnějších momentů dočkává právě ve scénách, kdy mluví cizími jazyky, jako třeba italsky namluvený silent-era romance horor (s Monicou), jako flashback story, co prohlubuje Beetlejuice... nebo "španělský toreador červů", celá sekvence svatby má skvěle použitý song. Film negraduje špatně, ale člověk se holt nemůže ubránit dojmu, že je to prostě jen velká kostýmová show a zbytek už tu byl, nic unikátního se neděje, nic hodno důvodu, proč se sem vlastně vracet, když to bylo perfektně řečeno kultovní jedničkou. Je to skoro až nesmyslně těžké říct, že Beetlejuiceův film je zkrátka místy jen příliš přeplácaná a veliká ujeťárna. "I think it was Dostoevsky who said: Later, fucker." Stejně tak humor je dost prvoplánovaný. A ne, že by takový nebyl i v původním snímku, jenže to uměl lépe prodat... Lydii stále pronásleduje Beetlejuice, který čeká a dostává se mu příležitosti. Je to skoro jako kdybychom se vraceli k postavám, kterým se tahle smyčka stala už mnohokrát. Skoro jako epizoda číslo 106. A přitom je to teprve druhý díl, první pokračování. S ohledem k úspěchu bych se ale vůbec nedivil, kdyby se pokusili natočit další díl a udělat minimálně trilogii. Třeba se dostanou k tomu legendárnímu 'Beetlejuice Goes Hawaiian" z historky Kevina Smitha (který mezitím sám stihl ze své kariéry udělat něco absurdního... od 'Chasing Amy' k... no to jedno), ach, jak se misky snadno vychylují. Nevím, jestli budu mít kdy přímo chuť se na druhý díl jen tak znovu podívat... mám z toho totiž rozporuplné pocity (originál je pro mě celkem "big deal"). Mnoho se mi líbilo, mnoho tolik ne, mnoho bylo syndrom doby, kdy to bylo natočeno, mnoho vyčpělost lidí, co za tím stáli, ale taky to přineslo pár skvělých sekvencí. Někde trochu zbytečných parafrází "Really? Is this figment of your imagination?" *Passes out*. Definitivně ale nesdílím nějaké srdcervoucí nadšení, ačkoliv dvojka určitě není nějakou ostudnou nebo špatnou záležitostí.