AloeB

Největší otázkou, kterou ve mě Akirovo 赤ひげprobudilo, je zřejmě, zda mohou mít Japonci skutečně rudé vlasy a vousy, což vedlo ke krátké redditové rešerši. Přes český distribuční název Rudovous a anglický Red Beard si ho zřejmě budu navěky pamatovat po místním jako Barbarroja. Šlo o drsné, ale příjemné uvedení do režisérovy tvorby, ne pro krutost tématu, které je navzdory lékařskému prostředí (asi) feudálního Japonska velmi humánní, ale spíš pro filmovou náročnost. Jde přeci jenom o tříhodinový černobílý epos s nepříliš plynulým dějem, který sází spíše na scény z Yasumotova působení u doktora Niideho. Především zpočátku jsem pozoroval velmi chytré užití kamery a střihu, kdy se má protagonista poprvé střetnout s vyhlášeným a přísným mentorem. Scénická kreativita nemizí ani v dalších třech hodinách. Prostředí je skromné, což ovšem skrze užití kamery nelze znát, a ze scénáře na mě nějakým způsobem čišelo nadšení tvůrce mluvit o dané látce. Film z šedesátých let odvážně otvírá témata duševních nemocí, nebo znásilnění. Nejsilnější pro mě byl zřejmě závěr, kdy si Yasumoto uvědomuje, že chce skutečně lidem sloužit a odmítá službu u šóguna (jestli jsem to správně pochopil a jestli si to ze včerejška správně pamatuji). Přiznám se totiž, že přes výše zmíněné přiznané klady mě film (mj. pro svoji dlouhou stopáž) nechával mnohdy chladným.

Žena přiznám se nejsem, ale při sledování filmu jsem občas byl al borde de un ataque de nervios. Podobně jako tak trochu Kika a stopro La Flor de mi secreto jsou i tyto Mujeres více biologicky ženský Almodóvarův snímek, čímž poněkud neohrabaně dávám stranou především jinak též ženský (a velmi kvalitní) Todo sobre mi madre a taky tím vymezuji dvojici jeho filmů, které mne samotného úplně nenadchly, byť je tento film z nich asi nejlepší a jeho kvality jsou viditelné. Všude je červená, nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale tato ikonická barva Almodóvarových filmů je vlastně velmi příjemná a uklidňující. Nápady byly možná zajímavé a humorné, ale vlastně mě bavili trošku šíitští teroristi, ale hlavně skvělá reklama na prací prášek (must see) a z nějakého důvodu i bizardní taxikář. Netajím se tím, že mám radši dramatičtější Almodóvarovu polohu, Mujeres al borde de un ataque de nervios jsou možná fajn rodinný filmeček, ale nic speciálního.

Ve své (a možná i dodnes) nadčasový snímek, jemuž se jeho experiment nezdařil. Film ostatně začíná slovy: «Вниманию зрителей: настоящий фильм представляет собой опыт кино-передачи видимых явлений. Без помощи надписей (фильм без надписей), без помощи сценария (фильм без сценария), без помощи театра (фильм без декораций, актёров и т.д.). Эта экспериментальная работа направлена к созданию подлинно международного абсолютного языка кино на основе его полного отделения от языка театра и литературы». (ATTENTION VIEWERS: This film is an experiment in cinematic communication of real events. Without the help of Intertitles. Without the help of a story. Without the help of theatre. This experiemntal work aims at creating a truly international language of cinema based on its absolute separation from the language of theatre and literature.), což je za mě nádherně poetické a ambiciózní, s přihlédnutím na současnou podobu kinematografie je však zřejmé, že se film nikdy od těchto forem umění nevysvobodil. Ukrajinskému filmaři ruské/sovětské národnosti narozeném do židovské rodiny v Polsku Dzigovi Vertovovi pak sice patří kredity za snahu a snad i právo na výskyt v žebříčcích filmů, které musíte před smrtí vidět (ostatně jsem si při sledování filmu nezávisle na této informaci říkal, zda bych jej do podobného žebříčku nezařadil), nicméně je důležité přiznat si, že nejde o snímek pro každého. Překvapilo mě sice, jak lehce se na skvostné a nádherné záběry kouká, ostatně zběsilost jejich střídání překvapí nejednoho moderního tiktokového degeneráta, zároveň je to však více než hodina dokumentárních záběrů Kyjeva, Charkova a Oděsy v době jejich rozkvětu (až si netroufám hádat, jak by snímek vypadal dnes). Vertovův experiment se dle mého nezdařil, jelikož dnešní populární filmová produkce jazykem filmu nemluví, ale troufám si tvrdit, že z  Человекa с киноaппаратом na nás film mluví. Přiznám se, že z nesmírně široké palety záběrů na mě mluví nadšení zaznamenávat skutečnost; že si režisérova manželka Jelizaveta Svilova se střihem skutečně pohrála; že má film neskutečnou hudbu (u níž si ale nejsem jistý, jestli nahrávka na YT ji měla originální) a že režisér vlastně vytvořil vskutku mistrovskou galerii krásně se prolínajících obrazů (sportovci, pouliční kouzelník, i ty obyčejné dopravní prostředky). Na celý film se asi znovu nepodívám, i přes jeho nesporné kvality jde o velmi náročnou podívanou, ale cením si jí. A na závěr dodám, že vzhledem k zasazení snímku a Vertovovu působení ve Všeukrajinské fotokinosprávě v Kyjevě v době natáčení snímku mi distribuční název Living Russia, or The Man with a Camera v anglickém jazyce přijde humorný a lahodně cancellnutí hodný (já chápu, že v to době byla Ukrajina Sovětským svazem, byť do smrti Lenina s určitou mírou samostatnosti [což se ve snímku ostatně projevuje jak ukrajinskými cedulemi, tak celkovou honosností a rozvojem, kterou zastavila až drsná stalinská industrializace], přesto je to v dnešním kontextu hořce zábavné).