Oskar

Konzervativnější ráz ceremoniálu jako pouhého předávání bez laškování s ministryní, mimózních hudebních čísel a ztrapňování oceněných vpodstatě vítám, ale proč to celé i po eliminaci těchto notorických brzd trvalo skoro dvě hodiny? Moderátorský styl Jana Budaře mi silně připomíná Luďka Nekudu a jeho Sešlost, což asi není ideální pro pořad z roku 2013, který tvůrci opakovaně nazývají "galavečerem". Scénografie Michala Cabana patří do divadla 90. let minulého století a oslavy dvaceti let Českého lva až do příštího ročníku. Loňská velkoblamáž s Lucií Bílou mě bavila víc. 30%

Málo se to ví, ale Fan Vavřincová napsala po Takové normální rodince ještě jeden seriál. Realizovala ho slovenská televize (pod názvem Ako to bolo naozaj) a je tak zapomenutý, že na ČSFD ani nemá profil. Při neúspěšné snaze ho někde vypátrat jsem nicméně narazil na jiný "slovenský" kus téže autorky, o jehož existenci jsem nevěděl. Jde o tradiční papundeklovou televizní hru, která se celá odehrává v jedné místnosti (kam některé postavy - jak je u autorky zvykem - vcházejí oknem) a točí se okolo podobných nedorozumění jako epizoda TNR s protivnou tetou z Kroměříže. Starý mládenec by se po delším korespondenčním vztahu rád oženil s jakousi paní a jeho zlomyslná neteř chce sňatek překazit. Namluví proto dalšímu příbuznému, že baba trpí nervovými záchvaty, pročež je třeba ji bez varování polévat studenou vodou, a jí zase že dobrácký strýc je ve skutečnosti cynický děvkař, který utrápil už několik žen. Expresivita herců mi zpočátku trochu vadila a řekl bych že ne všechny vtipné dialogy přežily překlad do slovenštiny, ale v početné konkurenci velice pitomých normalizačních mikrokomedií jde o nadprůměr. 60%

"Elementary, my dear Freud!" Autorovi knižní předlohy i scénáře Nicholasi Meyerovi se nedá upřít, že měl nádherně praštěné nápady. Ve filmu Čas po čase posadil H.G.Wellse a Jacka Rozparovače do stroje času a poslal je do budoucnosti, v tomto doyleovském apokryfu zase svedl dohromady Sherlocka Holmese a Sigmunda Freuda. Setkání dvou podobně uvažujících a srovnatelně inteligentních mužů v napjatém vztahu "pacient a terapeut" slibovalo značný dramatický potenciál, stejně jako rozkošná myšlenka, že profesor Moriarty (asi tříminutový výstup Laurence Oliviera) byl ve skutečnosti neškodný stařík, kterého paranoidní detektiv pod vlivem drog všude možně pronásleduje. První nápad je rozvíjen docela zajímavě (i když ne tak konfliktně, jak jsem si představoval), druhý bohužel nikoli. Specialista na pietní přepisy úspěšných divadelních představení Herbert Ross inscenuje i tento (nadstandardně vypravený) film velice konvenčně a staticky, v pomalém tempu (v první, upovídané polovině) a s nedostatkem smyslu pro gradaci (v druhé, detektivně-akční půlce). Nervní Nicol Williamson, vizuálně připomínající mladší vydání komika Alastaira Sima, není tak docela Holmesem podle mého gusta, Watson Roberta Duvalla by byl příjemným překvapením, kdyby se z něj v okamžiku setkání detektiva s Freudem nestala jakási mrtvá váha, vláčená zbytkem filmu bez jakéhokoli přínosu pro děj. Detektivnímu případu ubírá na zajímavosti, že jsme už zdálky upozorňováni, kdo je pachatelem a jaké jsou jeho motivy. Jestli existuje důvod, proč bych tento film přece jen zařadil do kategorie "must see", je jím jednoznačně Alan Arkin v roli Sigmunda Freuda, perfektní jako vždy. 60%

Dvě stárnoucí sestry už asi třicet let drží ve sklepě svého šíleného bratra. Když ze sklepa uteče a v okolí dochází k vraždám, hrdinky si kupodivu asi polovinu filmu nedají dvě a dvě dohromady... Film otevírá poměrně brutální vražedná scéna, točená ze subjektivního pohledu útočníka, ale dál se pokračuje v tak utahaném a nedramatickém tónu, že jsem málem usnul. The Beast in the cellar bývá sice řazen do série grande dame guignolů, ale jeho hrdinky jsou spíš takové běžné důchodkyně než nějaké groteskní kreatury. Jejich vztah (Flora Robson je rozumnější a mírně panovačná, Beryl Reid trochu infantilní a submisivní) mi silně připomínal dvojici z filmu Drahé tety a já. Přes nekonečné hovory o počasí (inu, Britové), několik logických mezer a jednu hodně směšnou retrospektivní sekvenci se ale film dopracoval k poměrně nečekané pointě. 40%

Televizní horrory většinou za moc nestojí, ale když jde o společné dílo Henryho Farrella, scenáristy Baby Jane a Sweet Charlotte, a Curtise Harringtona, který sám natočil několik podobných filmů, jdou předsudky stranou. Allana a jeho sestru s dříve jmenovanými spojuje téma patologických rodinných vztahů a v rámci podmínek (natočeno za deset dní) je to docela obstojný film. Problém je spíš v tom, že děj je variací na jednu starší Farrellovu povídku, kterou jsem naneštěstí znal (tady je, kdyby vás to zajímalo) a její pointa mi připadala mnohem lepší než zdejší varianta. 40%

Podle mě vůbec ne tak tragická série, jak to z okolních hodnocení vypadá. Jedním z důvodů té averze je jistě nejednoznačně vnímaný vítěz a druhým to, že po dvou předchozích řadách, kterým kraloval evil-maharádža Russell Hantz, tady podobně dominantní postava chybí. Nicaragua je na velké myslitele a stratégy vážně dost chudá. Dva jednoocí králové mezi slepými - licoměrný Sash, z jehož řeči těla a obličejových tiků by kdokoli s třímístným IQ okamžitě poznal, kdy mu lže, ani nabubřelý Marty, jehož osud ve hře je celou dobu v rukou jiných lidí, jimi rozhodně nejsou. Lidé jako Chase nebo Jimmy T. už v mých očích jen potvrzují, že Charles Darwin měl pravdu. Na druhé straně ale Nicaragua vyniká několika zábavnými excentriky, které je radost pozorovat. Nemůžu říct, že bych pomstychtivé stařence Jane nebo psychopatické Naonce "fandil", ale rozhodně jsem se vždycky těšil, co zase řeknou nebo provedou. :-) Pokud jde o všeobecně vysmívaného modela Fabia, mám za to, že vlastně docela chytře využíval ve svůj prospěch přesvědčení ostatních, že nepobral moc inteligence, a právě tím ji paradoxně prokázal. Oblíbené postavy: Fabio, Holly, Brenda. Neoblíbení: Tyrone, Shannon, Marty, Chase, Alina. 70%

Tak dlouho chtěl Georges Franju natočit remake němého Fantomase a tak dlouho to odkládal, až ho předběhla konkurence. Zatímco André Hunnebelle chystal svou komediální verzi, Franju rychle sáhl po jiné němé klasice Louise Feuillada. Titulní (anti)hrdina Judex je něco mezi Fantomasem, Arsénem Lupinem a Jánošíkem. I on má spadeno na bezcitné a nepoctivé boháče, narozdíl od víceméně šíleného teroristy Fantomase je ale ušlechtilejší a dává svým obětem i možnost nápravy. Stylizace filmu do poetiky němé éry dopadla tak napůl. Franju umí efektně využít černobílý obraz a obejde se bez přemíry slov. Občas zapojí i některou z "němých" konvencí (mezititulky v ozdobném rámečku, kruhové roztmívačky). Některé scény jsou nádherné, některé jednotlivé obrazy až ikonické, ale... skoro bych řekl že hodné lepšího filmu. Celek působí strašně pomalým a špatně gradovaným dojmem, spíš jako rozhýbané obrazy s perfektní kompozicí než živé, dramatické dílo. Iluzionista Channing Pollock v titulní roli je výrazně působivější ve scénách kde je maskovaný a nemluví (jedna za všechny) než když spoléhá na svůj líbivý exteriér, hudba Maurice Jarreho je nádherná na poslech, ale nehodí se k dobrodružnému filmu. Jako kuriózní artefakt mimo kinematografické trendy své doby Judex stojí za vidění, ale nejsem si jistý, zda bych se na něj podíval i podruhé. 50%

V době její premiéry mi tato řada připadala jako jedna z nejlepších, s odstupem let a po nedávném znovuzhlédnutí musím hodnocení trochu zmírnit. Na první pohled Mikronésie obsahuje všechno, pro co mám Survivora rád - mazané intriky, nečekané zásahy vyšší moci, kreativní práci se skrytou imunitou, do té doby největší počet blindsidů za sérii a navrch i pár osvědčených kádrů z minulých řad. Protože polovinu "obsazení" tvoří zkušení hráči a druhou polovinu zanícení fanoušci hry, tentokrát odpadl stále se únavně opakující střet přístupů svatoušků ("jsem nejlepší, protože hraju čestně") a sviní ("jsem nejlepší, protože jdu přes mrtvoly"). Všichni soutěžící z Mikronésie jsou na podrazy připravení a akceptují je jako součást hry bez melodramatických sebelítostivých výlevů. Tolik k pozitivům. Jenže... Zaprvé Mikronésii malinko ublížil neobvykle vysoký počet soutěžících, kteří odešli ze soutěže buď dobrovolně nebo ze zdravotních důvodů. Zadruhé - moc se v dobrých dvou třetinách série přenáší z osoby na osobu tak často, až v ní vlastně postrádám nějaké opravdu dominantní hráče. Takové, kteří myslí na pět tahů dopředu a mají neustálou kontrolu nad soupeři (asi nejvíc se tomu blíží chladnokrevná Natalie). Parvati, Ozzy, Cirie i všichni další původci zajímavých tahů prostě jen využili nějaké pomíjivé momentální situace, ale nikdo z nich neměl opravdu dobře naplánovanou dlouhodobou strategii. Takže nakonec jsem si proti svému zvyku vlastně nejvíc oblíbil těch několik pošetilých naivků, protože byli ve své naivitě konzistentnější než "padouši" ve svých pletichách. :) Oblíbené postavy: Jason, Amanda a "nejhloupější člověk v historii soutěže" Erik. Neoblíbení: Chet, Jonny Fairplay, Parvati. 80%

Po dvanácti letech a čtyřiadvaceti sezónách amerického Survivora a po značném zklamání z české, britské a australské mutace, jsem přirozeně očekával, že izraelský Survivor bude přinejlepším zábavná obskurnost. Ale víte co? Je tak jednoznačně nejlepší ze všech, že mám skoro chuť zpětně všem dříve viděným snížit hodnocení o hvězdičku. To, čeho jsem se nejvíc obával - dvojnásobný počet dílů proti US - se nakonec ukázalo být obrovskou izraelskou předností. Každého soutěžícího opravdu poznáte bez ohledu na to, jak brzy soutěž opustí a oproti poněkud manipulativně "vyprávěnému" originálu zde absentuje tendence tlačit na nižší pudy a dělat z jedněch padouchy a druhých hrdiny. Delší stopáž jednotlivých dílů je efektivně využita (delší a více konfrontační kmenové rady, kromě obligátních soutěží o imunitu ještě dvě další v každém díle). Jediným trochu sporným bodem je přemíra twistů. V roce 2007 by byl samozřejmě nerozum natáčet Survivora podle prvotní přímočaré šablony, ale chvílemi jsem měl pocit, že množství vnějších zásahů do hry změní prohnané stratégy v rezignované apatické loutky, které si řeknou "proč se snažit, když zítra bude všechno stejně jinak". Jen zázrakem se to nestalo. Ještě musím zmínit nejefektivnější a nejdůslednější použití redemption islandu, jaký tato soutěž zažila, a opravdu grandiózní finále. Oblíbené postavy: Neama, Noam, Dan. Neoblíbení: Marina, Shahar, Idan. 100%

Rozporuplné dojmy. Na jedné straně jde o mnohonásobně lepší televizní inscenaci než je většina těch natáčených okolo, na druhé se nemůžu zbavit dojmu, že někdo vytáhl ze skříně scénář starý třicet nebo čtyřicet let. Vzhledem k vývoji televizního vyprávění je dnes Jasnovidec trochu anachronický - pomalý (oželel bych dobrou polovinu scén mimo soudní síň) a plný nadbytečných postav, jejichž mikropříběhy zůstanou nedořešeny. Naopak osvěžující je obsazení některých herců proti jejich obvyklému typu (pantátovský Rudolf Hrušínský jako agilní prokurátor, Ljuba Krbová jako labilní puťka, výjimečně neafektovaný Jan Přeučil jako přísedící u soudu). Mile mě překvapili i někteří, kterých už jsem díky jejich nadužívání přesycen (Vašut, Stropnický). Trochu mě mrzí nevyužitý potenciál celé kauzy (kdybych o Hanussenových dalších osudech a zapletení s třetí říší nic nevěděl, z filmu bych nebyl o moc moudřejší) i dávno přežité ukončení s titulky oznamujícími co se s jednotlivými aktéry stalo po letech, ale mám slabost pro soudní dramata a buď jak buď, tohle je docela solidní. 70%