Karlovarská pěna dní 7: Velký sešit hypochondrie
V neoficiální soutěži o nejrychlejší průběh nasimulované choroby zatím drtivě vede Aleš s jednodenním zduřením štítné žlázy, následovaný mou dvoudenní kreací „dyzentérie se vrací“.
Krom studia velkého brevíře pro drobné domácí hypochondry se nicméně i nadále věnujeme filmům a vedle pečlivých demonstrací symptomů záludných nemocí se snažíme držet vodnaté oči (nastupující nachlazení, nebo postupující demence?) i na soutěži oficiální. Vzhledem k tomu, že Aleš inspirován africkým filmem Grigris shání po kopcích bacil obrny, aby vylepšil práci nohou při tanci, zbývá tato bohulibá činnost převážně na mne.
V obavách před zhoršením své systolické arytmie (stále ještě jsme se neshodli, zda jde o běžnou vadu nebo projev vážné dysfunkce srdce) si nicméně snímky z hlavní soutěže pečlivě vybírám. Vynechal jsem Hřebejkův pokus o rodinné severské drama Líbánky (víme, kolik infekcí se přenáší kapénkami!), nechal jsem si ujít i tlustou islandskou politickou šílenost XL – z obezity mám hrůzu a podle ověřených zpráv tvrdnou hrdinovi filmu játra a divákům měknou mozky.
Nakonec jsem tak zkusil francouzský thriller 11.6, který je formálně i myšlenkově zcela sterilní a neškodný. Na film o francouzské loupeži století nabízí hodně málo vzrušení, skoro žádnou psychologii, zato spoustu naivity. Znáte ty ženské, které postávají před celami vrahů a lupičů s cedulemi jako „ukradl jsi mi srdce“, „zabil!“, „mít tě a zemřít“? No tak zhruba do téhle kategorie Philippe Godeau a jeho nekritická a průměrně vystavěná óda na novodobého Robina Hooda patří. Dlužno dodat, že v hlavní roli exceluje sympaťák Dustin Hoffmann, který si ve Francii nechává čertvíproč říkat François Cluzet.
Velká exhibice číhá i v soutěžním snímku Ať žije svoboda. Vzhledem k tomu, kolik v současnosti řádí v politice viróz, jsem se italského filmu o levicovém senátorovi trochu bál, ale nutno dodat, že jeho hrdina choroby podobně jako my jen předstírá (jen si nevybere konkrétní diagnózu, což je začátečnická chyba). Příběh unaveného politika, který uteče před hrozící porážkou a tajně ho nahradí jeho dvojče s psychickou diagnózou (máme taky), je plný nostalgie, jemného humoru, inteligentní nadsázky a nenaplněných scenáristických ambicí. Všechny nedostatky ale vynahrazuje švihák Toni Servillo v ústřední dvojroli. Když ten chlap řeční o hledání naděje v krizi, to by jeden zapomněl, kolik pandemií se na nás chystá.
Vezměte si takovou ptačí chřipku. Číňan na druhé straně glóbu kýchne a my už máme příznaky. Přenašeč je jasný – americký nezávislák Ptáče, se kterým jsme se až moc mazlili. Jenže tenhle melancholický a zasněžený portrét maloměsta kdesi v Maine si trochu lásky zaslouží. Na debut ho totiž režisér a scenárista Lance Edmands vede překvapivě jistě, s citem pro vnitřní dilemata postav i drobnokresbu prostředí. Kdyby jinak decentní a subtilní dramatickou stavbu nezamořily bacily ušlechtilého klavíru a několika přehnaně vypjatých dialogů, nebylo by Ptáčeti mnoho co vytýkat.
A nakonec noční můra nás, hygienických fanatiků, kteří se sprchují i během filmů. Maďarského „auteura“ Jánose Szásze máme moc rádi, ale postavy v jeho filmech žijí v nehezkých obydlích, nemyjí se, přehrabují se v mrtvém hmyzu, mají babičky, které infarkt přeléčují pitím pálenky a kamarádí se s děvčaty, co mají zaječí pysk. Režisérův nový film Velký sešit nás jako zastánce zdravého životního stylu nepotěšil. Vedle špíny tu dochází k bičování nesterilizovanými pásky, nepřevlékání oblečení, hrabání se v hlíně a k další excesům. Obrovskou úlevu přinesla až postava antisemitské služky, která nezletilé hrdiny vydrhla v kádi a ještě se při tom hezky ukojila. Je vidět, že zastánci hygieny jsou i ve filmech Jánose Szásze, což nás bezmezně těší. Jen houšť a větší kapky!
Zvolání vztahuji na Velký sešit jako celek. Z mého pohledu totiž dosavadním soutěžním snímkům dominuje. Má sice očividné limity (výprava, poněkud televizní výtvarné pojetí, kostrbaté motivace a těžkopádně zřetězené události), oproti Szászovým vrcholům z 90. let působí poněkud usedle a obyčejně, ale z knižní předlohy Agoty Kristof vydestiloval silný příběh o dvojici bratrů, kteří se učí přežívat v nelítostném světě, potlačovat něžnou mateřskou lásku a čelit příkořím její velmi specifickou variantou, jež se projevuje neslitovností, záludností a zvířecí náklonností. Szász stále umí natočit démonickou scénu a jeho největší síla dříme v komorních, do temnoty ponořených sekvencích, jimž dominují lačné a vzdorné oči obou bratrů a drakonická zkušenost války přetavená do dětských malůvek ve velkém sešitě. Syrový a vykloubený obraz dozrávání vyšperkovala uhrančivá hudební složka a velmi svérázná herecká variace na Babičku Boženy Němcové, v níž notně obézní a vodnatá Piroska Molnár pro facku i přes plot skočí.
Její požírání mastných pečených slepic v pozdních nočních hodinách v nás samozřejmě budilo zdaleka největší děs. Toho cholesterolu, proboha! I přesto téhle nadlábnuté stařeně a přísnému židovskému pohledu Jánosze Száse přejeme v soutěži hodně zdaru. U Aleše sice převládlo zklamání zapříčiněné oprávněnými vysokými nároky na maďarského filmaře, já osobně Velký sešit kladu k těm nejlepším snímkům, které jsem letos ve Varech viděl.
Soutěž však nekončí. Večer zapřaháme simentály a vyrážíme orat Pole v Anglii. Já si hned skočím do nemocnice ověřit, zda mám platné očkování proti tetanu. Umíte si představit, co humusu se tam asi bude válet. Alešovi se mezitím do jeho nožního rotačáku zadřel jakýsi letní rotavir.
Je to zkrátka velká řehole, ten festival.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
