Režie:
Šúe MacubajašiScénář:
Tošio JasumiHudba:
Ikuma DanHrají:
Furankí Sakai, Nobuko Otowa, Čieko Nakakita, Só Jamamura, Čišú Rjú, Eidžiró Tóno, Jutaka Sada, Juriko Hoši, Masao Oda, Jumi Širakawa, Seizaburó Kawazu (více)Recenze (3)
V půli října 1962 vypukla Kubánská krize, kdy vypjatá situace studené války poměrně rychle přešla takřka do války opravdové, nukleární. Skoro přesně rok předtím šel v Japonsku do kin film s velmi podobným scénářem. Zatímco se přes hodinu poměrně otravně neobratně seznamujeme s civilisty i vojáky, kteří v příběhu vystupují nebo jej dokreslují, na pozadí se postupně zhoršuje situace. Po propuknutí drobných konfliktů mezi oběma stranami na různých místech na světě dojde k většímu konfliktu na korejské linii příměří. Jedna ze stran použije i malé nukleární hlavice. V hrozivé situaci se ukazuje, jak příliš automaticky jsou nastaveny systémy odvety, obě strany ve vypjatých scénách likvidují drobné závady těsně před spuštěním plného útoku. I díky japonské diplomatické aktivitě se konflikt utiší a je obnoveno příměří. Netrvá ale dlouho, v arktické oblasti se střetnou letecké formace a opět po pár sestřelech dojde na nukleární zásahy. Nyní už je od full-scale války jen krůček, ani jedna ze stran nehodlá ustoupit a postupně dochází k nevyhnutelnému. Japonci fatalisticky očekávají zničení Tokia, jako v každém katastrofickém filmu. Většina utíká, ale jak říká otec oné zůstavší rodiny, s kterou jsme se seznámili, copak má kam utéct 90 milionů Japonců? Tokio je nakonec pochopitelně zničeno, rakety létají, a jako poselství se nám dostává varování, že všemu zobrazenému v tomto filmu se dá zabránit. /// Utahaná první hodina se mi moc nelíbila, naopak posledních cca 30 minut bylo hutných hlavně ve scénách bezmocného čekání lidí doma, učitelky v mateřské škole s dětmi, které jejich rodiče nezvládli vyzvednout a podobně. Nakonec to byl hodně silný film... ()
„Lidé jsou zajímavými protiřečníky. Jsem zvědav, zda ještě na Zemi nějací zůstanou...“ Tento film mi připomněl vyprávění jedné naší profesorky z gymnázia o tom, jak se zamlada společně s kamarády a příbuznými hodně bála, aby nevypukla další válka. Jejich profesorka zase všem radila, aby se spojili a začali co nejvíc doufat, aby válka nebyla, protože naděje umírá poslední. Tak nezbývalo všem, než doufat... a doufali, až se o pár dnů se dověděli ulehčující zprávu o tom, že několik připravených válečných raket nevystartovalo... Film Poslední válka z dílny Japonců, majících při tom stále na paměti dvě obrovské tragedie ze srpna 1945, ukazuje éru studené války počátkem 60. let s atmosférou plnou strachu a posouvá jí do vize, kdy se útok raket s využitím nukleárním zbraní stává již neodvratnou realitou. Děj se střídavě vyvíjí ve spoločensko-vědecké (nebo-li sci-fi) lince s linkou rodinnou, což výrazně sesilňují emocionální prožitek z celého filmu a tvůrcům se to úspěšně daří beze stop po citovém vydírání. Několik závěrečných scén pak patří mezi ty pocitově zdrcující i přestože víme, že v realitě na tyhle události v 60. letech ani později zatím díkybohu nedošlo. Jako varovní memento si však zachovávají v sobě silnou nadčasovost a celý snímek má nejen díky působivému ztvárnění atmosféry doby co říct i dnes. * * * Mile mě překvapila na svou dobu velice kvalitní technická stránka s barevnou širokoúhlou kamerou. Přes pomalejší tempo na mě Poslední válka působila odlišně, než většina ostatních japonských filmů této doby, s nimiž jsem měl dosud tu čest. Jen mě mrzí, že jde o další z řady vynikajících starších filmů, které česko-slovenskou distribuci dodnes zcela minuly a většina diváků se nemá možnost s takovým filmem seznámit, ačkoliv za pozornost stojí. [90%] ()
Je trošku oříšek to hodnotit. Rok vzniku je tam hodně znát, ale neznamená to, že to zestárlo. Myslím to tak, že se v tom dost odráží jak strach ze studené války, tak i následky shození bomb na Hirošimu a Nagasaki. V lidech to stále rezonuje, samozřejmě se není čemu divit a díky tomu se celý tenhle film řídí především skrze pocity. Postavám a příběhu chybí větší životnost, jejich životy, vztahy i dialogy jsou napsané poněkud uměle a jelikož je tu na ně kladen obrovský důraz, bije to docela do očí. Není to vyloženě mínus, vzhledem k roku vzniku, ale zároveň se to jinak brát nedá. Taky si to nedokáže udržet po celou dobu stejnou atmosféru, první půlka je poněkud vleklá a ačkoli to vypadá jako Den poté před Dnem poté, ke katastrofě dojde až v posledních 15 minutách. O tohle ale tolik nejde jako o ten nikdy nekončící strach, proti kterému se nedá bojovat jinak, než doufáním, že se věci nepodělají, protože o osudu světa rozhoduje pár lidí, kteří když si usmyslí, že chtějí válku, tak válku taky rozpoutají, nehledě na následky. A jako vždycky to odnesou ti nevinní. Je to hlavně o tom strachu a ten strach z toho cítit je, jen takovým podivným způsobem, o kterém se nedá říct, že vždycky funguje. Potěšily mě ještě scény, ve kterých zahraniční generálové mluví anglicky a že je dokonce zahraniční herci hrají, rozhodně to přidalo na autenticitě, jen je škoda, že jsou samy o sobě taky zbytečně dlouhé. Funguje to tedy zvláštně, jak v čem i s přihlédnutím, ale čtyři hvězdy za povedené a chytré předání myšlenky si to zaslouží. Slabé 4* ()