á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN

Rozhodně jeden z nejlepších českých filmů za dlouhou dobu, který má detailně a chytře propracované každé okénko, ale na prestižnějších českých cenách po něm neštěkl ani pes... No co už. Jestli se mi tam nakonec něco hodí nejmíň, je to ten falešný trailer, který vám sice hned na začátku řekne, co vás jednoznačně nečeká (a Bušta slovo dodrží), ale má úplně jinou náladu než zbytek filmu. Pak se ale objevily dvě babičky, falešné pamětnice (jejichž falešnost je zde hned od začátku daná a to je jen jeden z mnoha zajímavých filmařských nápadů, které zde jsou), velice chytré využití vertikálních záběrů a já měl jasno, že jestli se to až moc neupne na jeden nápad, čeká mě opravdu pozoruhodný experimentální film. Naštěstí čekal. Ony zde totiž všechny tvůrčí prvky zapadnou do silného a funkčního celku, přitom samy o sobě jsou spíš k smíchu. Jonestown je tělocvična, Jima Jonese hraje převážně děcko, co se chvílemi ztratí v textu, stojí na švédské bedně a jeho herecké schopnosti jsou takové že nejsou, členy sekty hrají taktéž děcka, která jsou předabovaná dospělými a přitom v pozadí zní původní zvuk, dabing davu je jednohlasý a drtivou většinu filmu tvoří rekonstrukce nahrávky ze skutečné pásky z Johnstownu, která zde jede v reálném čase - a tím je něco přes 40 minut. Jenže ono to dohromady dokonale funguje - projev "dětského" Jima Jonese se prolíná s dospělým, zatímco jeho oběti jsou vždy jen předabované děti, z čehož plyne odvážné zobrazení Jonesových "dětí" jako dětí s dospělými hlasy; tedy realita ve zvuku, ale upravená v obraze, který nás většinou o prostoru a filmové realitě informuje víc. Celý čistý projev Jima Jonese je hypnotický díky postupnému pomalému zoomování na určitý detailní bod (čímž se Bušta dost pravděpodobně inspiroval u Wavelengthu Michaela Snowa) a skvělé práci se zvukovou stopou, která mimo mnou výše zmíněné prvky taky dobře pracuje s hlasitostí (a tím, kdo zrovna je slyšet víc a kdo míň), do toho se ozývají temné ruchy jako předzvěst něčeho zlého, co nutně musí přijít a umocňuje to ještě neustále přítomný odpočet. Představitel Jima Jonese nehraje, ale rázně a hlasitě prosazuje názory, což je ale pro sektářské vůdce typické, že si pozornost získávají obsahem hlasitého projevu. Nejde o to lidi oblbnout jakýmisi hereckými projevy, ale určitou ideou, zaměřením na zranitelné, kteří k ní můžou být nakloněný a pak jen neustále hlasitě kázat s cílem umlčet vnější i vnitřní hlas jedince a všechny přetvořit v zmanipulované Jedno. Teď jsem to asi popsal zbytečně složitě, podstatné ale je, že představitel Jima Jonese podává výkon ne sice skvělý, ale přesný a ten do celkového záměru zapadá mnohem líp. V jednu chvíli má nad sebou basketbalový koš, který mu tvoří svatozář, avšak je plastová, viditelně falešná. A to stěžejní - černé pásky přes oči u všech obětí - jsou taktéž zajímavý nápad, jelikož celou dobu sledujeme oběti a tak je tak před sebou máme, jako vystřižené z novin, kde jsou oči mrtvých taktéž začerněné. Sice nevím, jak to může vtáhnout ty, kteří o Svatyni lidu nikdy předtím neslyšeli, ale jelikož já o ní už dost slyšel, měl jsem očekávání o to větší, ale opravdu jsem nečekal, že dostanu tak zdařilé naturalistické vyobrazení. A teď mě nechápejete špatně - prostředí tělocvičny opravdu naturalismus nemůže vytvořit a i sám Bušta naturalismus při tvorbě nechal být, ale já mluvím o něčem, čemu bych říkal, dejme tomu, "skutečný naturalismus". Tím není explicita za každou cenu, ale přesné přenesení pocitu ze zobrazované události na diváka a u mě to fungovalo dokonale, až mi ke konci nahrávky bylo líto i viditelně plastových panenek představující mimina v Jonestownu. Naprosto jsem si prožil, jak hrůzná manipulace se tam tehdy dělala a jak v ní nezbyla naděje. Byl jsem jako někdo, kdo se toho přímo účastnil, ale sledoval to jako nestranný pozorovatel, který byl všem jedno, ale zároveň nemohl zasáhnout. A teď si znova přečtěte, kde se to natáčelo a jak se to tam - přiznaně - objevuje. Je kumšt tohle takhle zvládnout a Buštovi se to opravdu povedlo. Nahrávkou ale film nekončí, jede to ještě chvíli dál a je tu dlouhá scéna, kde dospěly představitel Jima Jonese rozdává venku náhodným lidem bonbony, což je spíš taková vtipná vsuvka, která se mi tam ne úplně hodila, ale zase s ní nemám vůbec problém, jelikož mi (v dobrém) připomněla Film Petra a Markovo pojetí apokalypsy způsobené do vzduchu vypuštěným uspávacím plynem. Je to takové roztomile hravé, zvlášť když do toho dostanete co největší počet různých typů lidí. A samotné finále je zase pěkný odkaz na Brakhage a hlavně na to, jak se jeho experimenty dají kreativně použít pro něco ucelenějšího. Dokázal bych o tom napsat víc, ale musel bych to vidět znova (což se doufám ještě stane) a psát si poznámky, abych postihl opravdu všechno. Za mě ale velké nadšení a od Bušty se určitě budu muset podívat i na Televise bude. Slabých 5* (14.05.2024) (méně) (více)

Experimentální filmy často jsou třeba zajímavým experimentem, ale nefungují tak, jak je žádoucí, nefungují... Byl jsem na projekci, kde byl i tvůrce, Jan Bušta, který tvrdil, že tento film nemá být faktografický, či spíše se má svou formou vymezovat proti tomu, jak je v mainstreamových filmech vyobrazováno násilí - tedy jako zábava/vzrušení a idealizovaná skutečnost. Bušta šel svými rozhodnutími právě proti tomu a výsledkem byla nuda, která nevedla k žádné sebereflexi. Já totiž pravidelně navštěvuji Návrat do Reality a tak vím, jak to doopravdy vypadá, když je někdo raněn nebo umírá nebo je zabíjen, mrzačen nebo je už dokonce mrtvý - ať už vinou někoho třetího, vinou nějaké nemoci, vinou svou nebo vinou své hlouposti. Na tom webu jsem vyděl pěkný množství svinstva. Bylo to však pouč. Začal jsem si víc vážit toho, že žiju v Evropě. Každopádně mně tedy film neposloužil, ale třeba někomu, kdo začal vyobrazované filmové násilí (nebo absence násilí) považovat za realitu, ano. Jen mi přijde, že i docela hloupí lidé se smějí tomu, co vidí v amerických filmech. Na druhou stranu stále vídám filmy, které násilí vyobrazují tak, aby nepůsobilo "fantasticky"... Napadá mě třeba Blonde nebo Holy Spider. Tarantino filmové násilí používá jako zábavnosní prvek, ale ne v každém kontextu (Django: bičováni Broomhildy). Revenant zase násilí vyobrazuje přemrštěně - ač ani zdaleka ne tolik jako série Saw - zde tu senzace tedy nacházíme snadněji. Pokud režisér tvrdí, že jakékoliv filmové zaznamenání je senzací z hororu a jako takové by to bylo, ano, neetické, pak by měl taky uvážit, jestli na násilí není vskutku něco zábavného. Některé kultury byly válečnické (Indiáni, staří Řekové...) a také si vzpomeneme na gladiátorské hry - i dnes máme jejich modernizovanou verzi v UFC, boxu a wrestingu, nad něž se blbci chodí bavit, přičemž zdrojem zábavy jest, že se další dva blbci mlátí vší silou do hlavy. A kdo v GTAčku zase nikdy úmyslně nezabil civilistu granátometem? Mou pointou je, že na násilí je něco zábavného. Když se na moment zbavíme morálky, všech úvah nad dobrým a zlým a představíme si sebe samotné s brokovnicí v rukách a crackem zkouřenou bábu před námi. Bába se začne otravovat a tak na ní namíříme a vystřelíme. Co se stane? Rána a bába je stražena k zemi. Možná má proděravěnej hrudník, možná jí chybí kus hlavy... Ve filmu bych jí odstřelil maso z kostí a nechal po tarantinovsku vylítnout šťavnaté prskance krve a střev. Zde však pouze konstatuji, že bába stála, otravovala, jedním stisknutím byla sražena k zemi a její tělo bylo ve větší či menší míře poničeno. Nezapomínejme, že v tomto myšlenkovém experimentu existuje rozdíl mezi střílení do báby a střílením do kamene snad jen v tom ohledu, že střílet do pohybujícího těla je zábavnější, než střelba do kamene. Pokud tedy každé vyobrazené násilí ve filmu dělá senzaci z hororu (což se nám nezdá morální), pak musíme vznést námitku, protože máme důvodná podezření se domnívat, že na hororu něco senzačního přeci jen je. Výsledek se tedy míjí s tvůrčím záměrem a takto experimentální filmy dopadají. Pokud se tvůrce nechce pohybovat v zajetých kolejích, pak jsou na jeho estetický cit kladeny vyšší nároky. Bušta však tento cit moc neprokázal, když po úvodu filmu nastane minutový odpočet, který upozorňuje diváky, že mohou naposledy opustit sál a nechat si vrátit peníze. Snad jediné, co mě bavilo, byly některé bizarní argumenty Jima Jonese, který se snažil přesvědčit 900 svých oveček k hromadné sebevraždě. O události jsem si něco četl na wikipedii, ale neměl jsem takový inside do toho, jak to probíhalo. O Jonesovi se mluví jako o charismatickém manipulátorovi, ale poté, co jsem slyšel tuto dramatizaci, jsem si neuvědomil, kolik obětí bylo určitě úplně zblblých. Jones měl očividně nějaké mesiášský komplex a přestřelený ego, když se nemohl zabít sám, ale potřeboval k tomu spoluúčast všech svých lidí (a kdyby se někteří nenechali přesvědčit, tak to furt jistili milicionáři s puškami). Kdyby mi někdo říkal takový hovna, vysměju se mu. Nechápu však, co na tom trvalo 10 let? Výsledek vypadá, jakoby se na tom pracovalo jen dva dny - první den toho rozpětí deseti let a jejich poslední den také. Nechápu, proč byl hlavní herec natáčen ve dvou časových obdobích. Nezdálo se mi, že by se během té doby stával třeba zkušenějším manipulátorem. Byl jsem ale zhulenej a otrávenej a lehce dezorientovanej (protože určité věty jsou řečeny 3x skoro najednou: originál, dospělý český hlas a dětský hlas), tak je možné, že mi teď něco uniká. Pokud má být tato rekonstrukce přepisu té pásky, co nahrál Jim, rekonstrukcí, pak by tam neměl být takový prostor k tvůrčí svobodě - nedal by se ten také vnímat jako snaha o nějaké zesenzačnění? (19.01.2023) (méně) (více)