Milé laskavosti

5* – 3* – 1*: Milé laskavosti jsou dosti originální esencí Yorga Lanthimose a jeho dosavadní tvorby včetně témat a stylů... a snad jako žádný jiný jeho film mi právě tenhle během necelých tří hodin – tří samostatných povídek připomněl, jak rozporuplný mám vztah k panu režisérovi, jenž mě někdy přímo nadchne (Favoritka, Chudáčci), jindy vyvolá hodně zvláštní směs dojmů i s menšími rozpaky, přesto mě pořád nadprůměrně zaujme a zasáhne (Humr, Špičák) a jindy s ním bojuji skrze čirý chlad se směšnou hrou na umění a totálním znechucením z filmu, jaký mám vůbec problém dosledovat (Zabití posvátného jelena)... a tady mě první povídka plně nadchla, měl jsem z ní dojem geniálně sehrané, černohumorně vypointované absurditky s luxusním hereckým sólem Jesse Plemonse (+ již naprosto skvělým začátkem celého filmu). Druhá povídka mě zpočátku ze stejných důvodů rovněž hodně chytla a byť postupně začala padat do šíleného kanibalského úletu, který byl ve více scénách na mě až příliš bizarní (a fantasy závěr teprve WTF), pořád jsem ji částečně bral, jelikož mě aspoň nenudila, byť v posledních minutách jsme se s režisérem již začali rozcházet na vzájemně odlišnou vlnovou délku. Se závěrečnou povídkou přišel do třetice i ten ultra chladný Lanthimos, který mě svými bizarními úlety ve stylu sektářských rituálů s oživovaním mrtvol již totálně míjel, zvláště s tak odtažitým pokusem o těžký art, pár scénami i mírně znechutil, aniž bych v tom znechucení vnímal hlubší smysl, kdežto od potenciálního odpadu zachránila tuto povídku hlavně rýsující se zajímavá zápletka se psem... Co dodat, s výjimkou první povídky se to nadšení, v jaké jsem po předchozích dvou režisérových počinech doufal, tentokrát u mě nekoná. [55%] (25.07.2024)

Lanthimosův rázný odklon od jeho posledních mainstreamovek. Ví, že už mu v jeho rukou sežereme cokoliv. Dekadentní hádanka připomínající dusné konverzačky P. T. Andersona či jeho ranní řeckou tvorbu, ovšem s hollywoodskými hvězdami a zasazená do amerického prostředí. Námětem a postavami nejvybroušenější první povídka nás mistrně dostane od prvních vteřin. Druhá znejistí a třetí, v souvislosti s předešlými dvěmi už je na diskuze u kulatého stolu. Tajemná, nevysvětlená vedlejší postava R.M.F., kolem které se příběhy točí, je nejspíš alter egem samotného režiséra (hraje jí jeho řecký kamarád Yorgos Stefanakos) a představuje metaforu na jeho proplouvání velkým show businessem. O vtipné, bizarní, znepokojivé i odvážné momenty v ní není nouze, Lanthimos opět neotřele zkoumá sexualitu, živočišnost, krutost, dominanci a všechno, proč ho máme rádi. Jen s menším rozpočtem a v reálných současných kulisách. [Cannes FF] (19.05.2024)

nový Lanthimos se zasekl někde mezi mainstreamem a svojí klasickou artovou produkcí a výsledkem je trojice bizarních povídek se skvělým obsazením. Nejlepší rozhodně první povídka, po níž Milé laskavosti bohužel negradují, ale spíš degradují a závěr už je solidní haluz. Stopáž je navíc celkem vražedná a ruku v ruce s tím co se na plátně odehrává jde o podívanou pro odvážného diváka...60% (08.09.2024)

Mil�� laskavosti rozčleněné do tří povídek spojují jednak hlavní postavy (Emma Stone a Jesse Plemons), a druhak téma lidské manipulace, které je v jednotlivých příbězích kombinováno s negativními prvky, s nimiž se ve velkém potýká současná společnost - vydírání, sexuální zneužívání, kanibalismus, náboženský extremismus. To vše je do jednotlivých dějových linek implementováno velmi zdařile a sofistikovaně. Lanthimos nenechá divákovi mozkové závity ani na chvíli vydechnout. 👍 Čtyři hvězdy. (30.06.2024, KVIFF) (01.07.2024)

Klasicky bizarní triptych od slovutného Yorgose Lanthimose, který se vrací poměrně záhy po dokonale vybroušených a divácky přívětivějších "Poor Things". Jak si tedy tento bezesporu talentovaný režisér poradil s další vysoce osobitou látkou? Jako první věc se asi sluší poznamenat, že i zde najdeme velké množství brilantně vysoustružených scén a doslova geniálních momentů s jejich dráždivými přesahy. Režisér zde opět svérázným způsobem prozkoumává stránky lidské psychiky, sexuality, a i jisté živočišnosti, což krásně vyniká v syrových kulisách moderních amerických reálií. Dalším bodem k diskusi jsou pak herecké výkony v podání prověřených hollywoodských hvězd (Emma Stone!), jejichž civilní podání, tak krásně se mísící se šílenstvím a čistou bizarností je zkrátka něčím, co v dnešní filmografii nemá moc velké zastoupení. Je tedy trochu škoda, že se režisér v tomto případě vymyká klasičtějšímu mainstreamu jako v případě jeho předchozího počinu a důrazněji se přimyká ke svým raným dílům, která nemusí nutně být pro většinové publikum stravitelná. V mých očích to ale nebylo vůbec na škodu, jelikož jeho starší snímky řadím na pomyslném kvalitativním žebříčku hodně vysoko. Zamrzí zde tedy pouze extrémně přestřelená stopáž, u níž jsem několikrát "poctil" svou pozorností hodinky na zápěstí. Co tedy dodat na závěr? Yorgos Lanthimos razantně ukročil z hlavního filmového proudu zpět ke svým signifikantním artovým kořenům. Výsledkem je vysoce osobitá a nezaměnitelná filmová freska plná nápadů, přesahů a úžasných hereckých výkonů, kterou ale díky své odměřenosti, podivnostem, a především neúměrné délce uvidí znatelně méně lidí. Zbývá tedy už jen jedna otázka – je to ke škodě či ne? „Not everyone is cut out for everything.“ (08.09.2024)