Среди серых камней
Obsahy(1)
Podle povídky ukrajinského spisovatele V. G. Korolenka "Ve špatné společnosti" byl natočen příběh o Vasjovi, synkovi místního soudce, jemuž umřela matka a jeho otec propadl hlubokému žalu. Přestal se zajímat o svět, nechal zlikvidovat většinu zařízení domácnosti a její chod předal hospodyni. Vasja jednoho dne při pozorování okolí spatří zvláštní lidi žijící v ruině krypty místního chrámu. Postupně mezi tuto spodinu společnosti začne pronikat a spřátelí se zde s nemocnou dívenkou Marusjou. (garmon)
(více)Recenze (2)
Muratova měla vždycky ráda děti – jsou hrdiny jejího předposledního filmu Melodie na flašinet, objevují se ať už jako hlavní hrdinové anebo hybatelé příběhu v Dlouhých loučeních a pak v Citlivém milicionáři, v Třech příbězích, v Čechovovských motivech … Mezi šedými kameny je z této linie. Všechno ostatní je tu ale pro Muratovu dost netypické – především je film retro – sice není zdůrazňované okatě, ale kostýmy a domácnost jsou přibližně z konce 19. století. Přišlo mi, že se tu Muratova shlédla v Bergmanově Fanny a Alexanderovi – odpovídá tomu určitá fantastičnost děje i zobrazování dětského světa. Na rozdíl od Bergmana měla Muratova špatný filmový materiál (alespoň kopie na netu je hodně vybledlá a neostrá) a především měla ruskou školu a odjakživa tíhla k modernistickému výrazivu – začátek filmu připomene Tarkovského – a to včetně výrazného motivu šplhání na strom (Ivanovo dětství atd.), scény z ruiny kostela zas Paradžanova či Abuladzeho – šifrovaný jazyk dialogů, v nichž je sem tam vpletena udička na cenzuru, narážka na nemorálnost režimu, nespravedlnost okolo. Bohužel na mě z toho všeho padala strašná nuda – námět o osiřelém soudcově synu, který utíká do rozpadlé krypty místního kostela mezi žebráky působí zajímavě, ale nějak se tu nedělo víc, než že se neustále zdůrazňovala ne-odpovědnost dětí za své otce, jejich nevinnost, případně propast mezi soudcem a souzeným. Možná, že se na výsledku projevily pověstné cenzurní zásahy, které sice umožnily Mezi šedými kameny uvést na západních festivalech, ale které Muratova považovala za natolik destruktivní pro vyznění díla, že se pod ně odmítla podepsat. Kamera je překvapivě střídmá, Ruslanova už je tu pěkně opláclá a nelyrická. Vasja je z rodu protivných uvřískaných dětí, které u Muratové moc nemusím (Tři příběhy). Napadá mě ještě, že téma žalu ze smrti nejbližšího se objevuje v úvodním filmu ve filmu v Astenickém syndromu. Jeho jazyk mi byl bližší: při své nepokryté apelativnosti, neaspiroval tak okatě na nějakou závratnou symbolistní hloubku. Závěr je pěkně muratovovský - střižený podle Godarda, ale přetavený do vlastní řeči a výrazu. Tohle není pro každého. ()
ocenenia : MFF Cannes 1988 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()