One from the Heart

Speed Racer Francise Forda Coppoly. Film byl kompletně natočen ve studiu a opulentními kulisami a barevným designem bych ho přirovnal k americkým muzikálům 50. let. Pastva pro oči s grandiózním svícením, kde se třeba v rámci jednoho záběru vystřídá nkolik barevných tónů (kamera Vittorio Storaro, jediný držitel tří Oscarů spolu s Robertem Richardsonem). Úvod slibně naznačuje, že na postavy se kašlat nebude (první dvacetiminutovka má víc srdce než zbytek filmu), ale s přibývajícími minutami bohužel pro mě začne režiséra zajímat hlavně technická stránka věci, tanec, hudba a stylizované dekorace, což je v příběhu jednoho ne/vyhořelého vztahu špatně. Takže unikátní projekt ze škatulky pozoruhodných zklamání velkých režisérů, konečně už i v blu ray ripu :) Rozhodně je co obdivovat i co zatracovat. http://www.youtube.com/watch?v=g6aYLIn9zXs (16.12.2012)

Neuveritelne prebarvena, kulisova podivana s hudbou Toma Waitse, krasnou Teri Garr a s Fredericem Forrestem v hlavnich rolich. Rekl bych, ze FFC se rozbehl z halucinogenniho kopce, ale neupadl. Za videni to urcite stoji uz jen kvuli tomu vizualu. Pribehove je to takova allenovska podivana o mladem paru resicim nudu a problemy z ni plynouci. Mne se to libilo, ale verim, ze kazdemu to asi nesedne... (24.01.2024)

Po realizování prvních dvou dílů Kmotra a Apokalypsy se režisér a scenárista Francis Ford Coppola nacházel na vrcholu své kariéry, kdy se především po Apokalypse od jeho dalších projektů čekali velké věci. Po dvou gangsterkách a jednom válečném pekle se ovšem Coppola rozhodl realizovat muzikál. Muzikál, který by svým vizuálním pojetím rád připomněl Zpívaní v dešti či West Side Story. Muzikál, kde za hudbou stál Tom Waits. Muzikál, který měl určitě potenciál stát se další Coppolovou klasikou. Kde se tedy vlastně stal problém?   Právě po dvou dílech Kmotra, Rozhovoru s Genem Hackmanem a Johnem Cazalem a Apokalypse je One from the Heart v rámci tehdejší Coppolovy tvorby rozhodně zklamáním a propadem. Ne vizuálním pojetím, které je pořád špičkové a kameraman Vittorio Storaro po Apokalypse předvedl další výtečnou práci. Problém tkví především v tom, že měl Coppola vždy štěstí na silné postavy, které sice v případě Kmotra či Apokalypsy pocházeli z literárních předloh, i původní Rozhovor ovšem ty silné postavy, kterým se člověk mohl dostat pod kůži alespoň částečně měl. Tady nic takového není.   Vizuálně kreativní, příběhově mrtvé. I takhle by šlo vlastně snadno One from the Heart popsat v kostce. Celý finální příběh působí dojmem, že finální verze scénáře nebyla nejideálnější, což se podepsalo na celém filmu. One from the Heart vlastně moc nefunguje jako romantický film. Ta vizuální opulentnost je vlastně k ničemu, protože i když se ústřední herecká dvojice Frederic Forrest a Teri Garr snaží, jejich postavy a jejich vzájemný vztah je prostě tak trochu bez života.   Celé One from the Heart vlastně působí dojmem, že se tu někdo snažil, aby audiovizuální forma zvítězila nad obsahem a ty postavy a jejich zápletka tam byli jen proto, aby tam nějaké byli. Je obdivuhodné sledovat Coppolu, který má vše očividně jako režisér pořád pod kontrolou, tak trochu jakoby zapomíná na to, co dělalo jeho filmy jeho filmy. Ani ten Tom Waits to dvakrát nezachrání.   Pořád se na to ovšem hezky kouká a na rozdíl od tehdejších Coppolových filmů má One from the Heart alespoň relativně vděčnou délku okolo 100 minut. One from the Heart ovšem do historie vstoupil jako obří propadák, který status Coppoly alespoň částečně poškodil. Tahle látka prostě Coppolovi souzena dvakrát nebyla...... (24.11.2021)

Oscar 1 nominace: Hudba - A (09.04.2004)

Coppola si asi myslel, že jeho pozice je po Kmotrech a Apokalypse natolik silná, že se lidi pohrnou i na jeho "opulentní" muzikál (rozpočet zhruba stejný jako měla právě Apokalypsa), navzdory tomu, že muzikálům už odzvonilo, protože umění je i výsledkem doby a tlačit něco, co fungovalo v jedné době divákům jiné doby, může být riskantní (- nevyplatilo se to ani Scorsesemu, který jehož New York, New York z roku 1977 je jedním ze 4 nejlepších muzikálů, které jsem dosud viděl). Ten Coppolův navíc postrádá dostatečně nosný scénář a bez skvělého scénáře není skvělý film. Postavy stejně jako to, co se mezi nimi odehrává, prostě není nikterak interesantní. Nikoho nezajímá, že pro film byly vystavěny velké kulisy a nikoho rovněž nezajímá, že je to všechno hezky nasvícené. Režisér ze své předchozí tvorby mohl vědět, že úspěch díla leží hlavně v kvalitně psychologizovaných postavách a strhujícím ději a že všechny formální kvality, všechen styl je pouze něčím, co má podporovat vyprávění, jenž je alfou i omegou. Proto tento film hodnotím takto nízko - navzdory ňákým kvalitám jsem se jím pronudil stejně, jako kdyby žádné kvality neměl (vlastně nutno říci, že kdyby žádné kvality neměl, bylo by to lepší, protože bych se na něj nenutil koukat a ušetřil si tu frustraci). Film který stojí na formě, stojí na vodě a nevzpomenu si na moc příkladů z těch, kterým to prošlo... > Za mě je výjimkou potvrzující pravidlo hlavně Gasparův Climax, jehož dravý a drastický styl stojí dalece před tím, na co se Coppola zmohl zde. Přesto každý rok vychází filmy typu Roma nebo Maesto, které sice dosahují jistých formálních kvalit, ale jsou pouhou utahanou nudou, na něž si brzy "nikdo" nevzpomene stejně, jako na Coppolův zbytečnej muzikál, na němž tvůrce extrémně prodělal a já říkám: "dobře mu tak!" Zdá se mi taky, že tímto filmem si svou zkurvil na dalších 10 let, páč to vypadá, že během osmdesátek nenatočil nic, co by se byť jen přiblížilo kvalitám jeho významné sedmdesátkové tvorby. ___Já se na tuhle sračku podíval proto, že jsem chtěl před Megalopolis (a druhým Jokerem, který má být tímto muzikálem inspirován) hlouběji vnořit do Coppolova díla, ale po Rozhovoru, Dravých Rybách a po tomhle mě přešla vůle... (11.01.2024)