Sasamejuki

Je rok 1938, pričom práve teraz, prichádza do priamej úvahy i daný začiatok tohto mimoriadne zaujímavého príbehu, odohrávajúceho sa v Ósake, nachádzajúcej sa na hlavnom ostrove Honšú, konkrétne pri ústí rieky Jodo, ktorého 「centrálnym pilierom」 sú štyri japonské sestry - Makiokové, okolo ktorých sa to v podstate celé točí, teda aby som bol v tomto prípade čo najzrozumiteľnejší, tak predovšetkým v samotnom centri diania, sa dostáva asi najviac tvorivého procesu u nasledujúcich charakterov, a to najprv u jednej zo základných postáv menom Sačiko, ktorá bola vskutku pre mňa neuveriteľne: vzrušujúco-sympatickou, ale čo sa skrátka týkalo toho najpevnejšieho, 「oporného múru」 , tak jednoznačne sa prikláňam na tieto dve strany: Taeko & Jukiko, ktoré ma (ne)normálne zabetónovali, až to proste nebolo pekné (smiech). • Áno, režisérovi Ičikawovi, sa totižto náramným spôsobom podarilo pracovať s týmito, zväčša tromi ústrednými protagonistkami, keď ešte k tomu myslel i na štvrtú zo sestier, čiže najstaršiu Tsuruko, ktorá ale možno ani nemusí mať toľko scenáristických replík, koľko by sa na samý úvod mohlo zdať, čím som chcel trochu naznačiť najmä to, že zrejme ani (ne)zohrávala významnejšiu úlohu v tomto významnom filme, a predsa sa na jej herecký výkon v žiadnom prípade vôbec nezabúda. • Adaptovaný scenár sa totiž maximálne dopodrobna zaoberal len týmito pozoruhodnými 『babami』 , kedy mi to tento autor našťastie dostatočne vykompenzoval i ďalšími vsuvkami, ktorými sa tiež pokúšal ozvláštniť túto 「melodramatickú atmosféru」 , bez ktorej by sa mimochodom vonkoncom nezaobišiel, keďže je to na nej priamo postavené a závislé, až by som miestami mierne doplnil, že zároveň i s pomerne výraznejším,『sentimentálnym nádychom』. • Ako chlap som sa v tejto spoločnosti cítil trošku zvláštne, ale i chlapi vo filme plačú, asi toľkoto na koniec, že si dovolím na samotný záver doplniť i takúto menšiu poznámočku, spočívajúcu v tom, aby sa ani potenciálni diváci nemuseli príliš hanbiť za to isté, čo sa stávalo i týmto plačkovým postavám, ak by (nedajbože) k tomu náhodou došlo... • Kon Ičikawa ma zatiaľ úplne rovnako fascinuje, ako aj jeho herecké predstaviteľky/hereckí predstavitelia, stvárňujúci svoje úlohy, ale nielen o tom to iba je + všetko, čo k tomu snáď i automaticky prislúcha... (14.02.2023)

Nikomu jinému kromě mě nevadí, že zprasili ztvárnění jediného citlivého, funkčního a vzájemně chápavého vztahu z celé knihy, manželství Sachiko a Teinosukeho? Teinosuke vůbec oblézá cokoliv, co vypadá, že to možná může mít vagínu. A nejen to, ale i ostatní vztahy. Co ty nevěry a scény a nože v zádech? Kde je Tanizakiho diplomacie, zacházející až do krajnosti, frustrující čtenáře? Z celé (pro mě nestravitelné, protože zaujatě chlapské) pointy nezbylo nic. Kde si kniha pěstovala metaforu, že v chaosu doby zůstává Japonsko stát se svojí krásou, jednoduchostí a tradicí ztělesněné v "čisté ženě" a jejím šťastném konci, adaptace vše zvorala. Ze zatvrzelé Yukiko udělali manipulátorku, ani její křehkost ji tu nezachrání; člověkem, který sestře vábí manžela, můžu jenom pohrdat. Nejrozvrstvenější postava předlohy, i když v žádném případě ryzí, Taeko - tak z ní nechali hrabivost, je hodnější a charakterově plošší, jinak nic. Ochudili ji o hodně. A Teinosuke, můj nejoblíbenější, je tu odpor sám. Co nezabily změny, zabila stopáž. (29.03.2015)

Adaptaci jedné ze svých nejoblíbenějších knih jsem sháněla docela dlouho a těžce a stejně těžce se mi přiznává, že má očekávání do ní vkládaná nebyla tak úplně naplněna. Společensko-satirický a zejména velmi drobný, leč nikoli nezajímavý politický rozměr knihy byl upozaděn v zájmu všednodennosti a vztahově-rodinné roviny, což mne mírně roztrpčilo. Sice nemohu popřít, že právě ona rovina byla zvládnuta více než dobře a režisér měl při výběru herců proklatě šťastnou ruku; zejména křehká Jukiko mne naprosto okouzlila a ani její sestry či jejich partneři nepřišli zkrátka (např. scéna, ve které se Curuko nakonec rozhodne odejít s manželem do Tókja je skvělá a setkávání Jukiko s všemožnými nápadníky snad ani nemohlo být natočeno lépe), leč choutek po širším celospolečenském záběru mne to plně nezbavilo. Ne že bych toužila po doslovném převodu, jen je mi poněkud líto, že většina adaptací literatury s podobným námětem končívá právě oním zaměřením se na úzký kruh vztahů a rozsáhlejší dění opomíjí. Též mne drobet zamrzelo takřka úplné vypuštění tragičtějších částí života sester, obzlášť v případě Taeko. Celý film nakonec vyznívá až příliš poklidně, slunečně až sentimentálně, byť si tedy myslím, že právě to bylo tvůrčím záměrem. Avšak přes všechny výtky stále považuji Sasamejuki za kvalitní, v některých momentech až krásný snímek. (17.10.2012)

Přesný překlad japonského titulu (i románu) je SNĚHOVÉ PÁPEŘÍ (sněžení se objeví až na konci filmu). Román vyšel v Japonsku 1948 (vč. třetího dílu) a česky roku 1977 s názvem SESTRY MAKIOKOVY... Kdo četl román a předem si udělal představu, tak má asi výhrady k adaptaci (viz další komentátoři). Avšak filmové zpracování jako samostatné dílo snažící se postihnout zejména rodinné a lidské vztahy na pozadí konce jedné éry má film silnou výpovědní hodnotu. Obraz mizejícího světa a životů, které uplývají s ročními obdobími, zkrášlený kvetoucími květinovými zahradami. Plné citu, ale sentimentální jen v přijatelné míře. (14.10.2015)

Hezký snímek, zajímavý pohled do (ne)dávného Japonska a do rodiny hned čtyř sester. Krásné záběry přírody a oblohy. Jen jsem měl někdy problém orientovat se ve všech těch postavách. Nezapomínejme, že se jedná o adaptaci celkem rozsáhlého románu. Režisér Ičikawa například vynechal přátelství rodiny Makiokových se dvěma rodinami cizinců, Němců Stolzových a bílých Rusů Kirilenkových. Vypadla tak například scéna, kdy jsou Makiokovi pozváni do ruské rodiny na oběd. Rusové při něm podle svého obyčeje navrší na jídelní stůl hory předkrmů, takže se Makiokovi nemohou na hlavní chod ani podívat a krmí jím pod stolem tajně chrta Borise... (31.03.2021)