Lidé z Dalecarlie

Sprvu sympaticky svedsky film s uz tradicnou temou rodinneho stretnutia, ktore vyvrcholi hadkou pod vplyvom alkoholu a naslednym zmierenim vacsiny blizkych ci vzdialenych pribuznych. Prva polovica filmu je vcelku vydarena, trpko-vtipna v ramci expozicie postav blaznivej rodiny. Postupom casu ale nasadena uroven klesa, autori zjavne uz nedokazali z temy vytazit viacej, takze snazili pribeh rychlo ukoncit. Tiez mnohi herci posobia trochu ochotnichym dojmom, napr. by bolo super keby Joakim Lindblad (Jan-Olof) dokazal hrat trochu sympatickejsiu postavu. Nakoniec teda toto nepresahuje "tradicny" svedsky film, ktory je namiesany z ocakavatelnych ingrediencii. Mimochodom nazov filmu vychadza z toho, ze sa odohrava v oblasti Dalarna, co je symbol svedskej tradicie - ludia, ktori stadial pochadzaju sa oznacuju ako "masar". Plus slovo "jävlar" znamena nieco v zmysle "diabli, bastardi, hajzli".... je teda na volnej tvorivosti, co to ma znamenat. :) Slabe 3. (12.05.2008)

Po několika předchozích zkušenostech bych mohla dát seveřanům jedinou radu - nikdy nepořádat žádnou rodinnou oslavu, zejména co se týká kulatých narozenin nejstarších členů rodiny. Nikdy jindy totiž nevyplouvají na povrch staré a ututlané křivdy, konflikty, obvinění,... tak hojně jako při těchto příležitostech. Kdo v mládí neutekl nebo nespáchal sebevraždu, ten se o to pokusí nyní a toho, kdo celou tu dobu nesl všechno to břímě závazků a povinností k celé rodině, ba dokonce k celé vesnici, to stejně nakonec také semele. Vše opět namíchané a podané v takové směsici nálad a situací, že nevíte, jestli se máte smát nebo brečet, většinou trochu od obojího. Zde ovšem, narozdíl třeba od Festen, se řeší témata, se kterými se asi většina z nás v životě a v kontextu rodinných vazeb setkala, takže i situace, které se zde odehrávají, působí docela reálně. (14.06.2010)

Mía se stěžuje, že se jí nikdo na nic nezeptá. A proč také, vždyť stejně všichni ví, že bydlí ve Stockholmu a dělá s počítačem. Problém "neptání se" je relativně nový, ale velmi závažný. Skončila doba, kdy každý nový, příchozí, procházející nebo navrátilý, měl příběh, na který bylo třeba se vyptat. Nyní byli všichni všude, všechno ví a všechno znají, a musí to ze sebe nějak dostat, protože není kdo by se ho na to zeptal. Obecně to příliš nevadí, vadí to však v oblasti rodiny a příbuzenstva... Maria Blom není jen filmovou, ale také divadelní režisérkou. Divadelní kus "Masjävlar" (hanlivé označení obyvatel Delecarlie) filmu předcházel. Přesto se jí podařilo vyvarovat se všem "Slings and Arrows" (jak by řekl jiný dramatik), které obvykle ohrožují převod "divadelních" myšlenek do filmu. Pro divadlo dělal i Bergman, zatímco Strindberg nemohl dělat do filmu. Nicméně je August Strindberg při úvahách o švédském filmu neopomenutelný. (16.10.2014)

Tradice a usedlý život na venkově kontra člověk z města tzv. „globálního“ typu. Zprvu hořkosladká, s ubíhajícími minutami spíše hořká exkurze panoptikem charakterů, jaké u nás doma tak docela neznáme. Lidé na severu Evropy jsou jiní a v tomto názoru mne utvrzuje jeden skandinávský film za druhým. V tomto dramatu/komedii jsou snad všechny postavy oškliví maloměšťané, většinou nesympatičtí (obzvlášť chlapi jsou šerední tragédi) s problémy obecně rodinného charakteru – někdo umře, někdo se rozvede, někdo má depresi z toho, že celá váha světa (tedy rodiny) leží jen na jeho bedrech, někdo se hádá s příbuznými, a tak to jde dál. Jedinou výjimkou je velmi pohledná hlavní hrdinka, která se dávno přestěhovala do velkoměsta a tak nějak se identifikovala s archetypem tamních obyvatel, těch z vyšších vrstev, kteří pracují v kancelářích a po práci vymetají bary, a kteří jsou všude stejní, u nás i v Americe. Jedinou věcí, která spojuje ji a lidi z Dalecarlie, jsou rodinné problémy, které jsou ovšem pro zdejší lidi osudové. Film tak názorně ukazuje, jaké by to bylo, kdybych se například já sám, floutek z města, sebral a vyjel si na švédský venkov, kde bych měl například dávno ztracené příbuzné. Škoda jen, že finále vyznívá nemastně neslaně. Jasně, koukal jsem jako puk, protože jsem byl skutečně překvapen, ale jde trochu proti předchozímu vyprávění. Obecně řečeno skromně natočený, nenápadný film, který ale rozhodně má co nabídnout, obzvlášť nám, exotům z teplých urbanizovaných krajin ;-)). (05.06.2010)

Nechoďte na oslavy. Společenské akce nevyhnutelně přináší "katastrofu". Obzvláště pokud se tváříte (nebo tomu snad i věříte), že jste šťastní a máte vše, co potřebujete a přitom 1) vlastně vůbec nevíte, co chcete 2) chcete úplně jiný život 3) závidíte život své sestře. Neodvratná konfrontace rozdílných životů tří sester postupně odkrývá všechny slabosti, obavy, tajemství a nikdy nevyřčené pocity hlavních postav, aby nakonec neúprosně vyústila k dramatickému konci a narušení představ a základních jistot a priorit snad všech zúčastněných. To vše navíc podtrhnuté velmi přirozenými výkony tří hlavních představitelek (a nejen jich), kterým věříte každé slovo. 17.5.2007 (17.05.2007)