Večírek

Hodně svérázná komedie, u které je třeba si uvědomit, že starosti třináctileté Vic jsou jen unondanou omáčkou (a nutností pro všechny příznivce krásné Sophie), protože prim hraje Claude Brasseur a jeho "dospělácké" problémy. Kapitolou samou pro sebe je dabing pro Lucernafilm, ve kterém dospělí imitují a dabují dětské postavy a Tonda Navrátil si tu kromě větší role profesora Erica střihnul ještě asi osmnáct dalších postav (ano, včetně několika dětí). (21.06.2011)

Kam se tohle sere na Botu jménem Melichar... Na Troškovu klasiku jsem si vzpomněl víc než jednou. Nečekal jsem, že jednou budu kterékoliv jeho dílo stavět na cokoliv z francouzské kinematografie. Na film bohužel nemám, narozdíl od řady dalších, žádnou pamětihodnou vzpomínku z dětství, takže jsem vůči sentimentu přinejmenším v tomto případě imunní. Takhle jsem se už dlouho nenudil, a to počítám i hodiny strávené v práci, ch-ch. Sophie Marceau je na plátně ještě moc mladá a přestože stárnutí nemělo na úroveň jejího herectví žádný vliv, raději jí budu do rozkroku zírat v "Al di la delle nuvole", kde alespoň prokazatelně není pod zákonem, o čemž kromě data výroby filmu svědčí i viditelná monstrozita pubického ochlupení. Zpětně mě udivuje mě zejména zařazení do škatulky komedie. Vtipného se nestane * a to říkám s naprostou rozhodností * naprosto nic. Za celou dobu nedojde dokonce ani k ničemu, co by se nedalo čekat, takže jediným překvapením je právě a pouze TATO smutná skutečnost. Rozplizlost je ale až taková, že jinou škatulkovací altertnativu nenabízím. Situaci nevylepšuje ani nic, co občas vynáší i sračky do kladných čísel; na papíře by člověk mohl doufat třeba ve Vladimira Cosmu, bez jehož přispění by i takové L' Animal bylo o úroveň níž; tentokrát svými zamilovanými odrhovačkami vyloženě irituje. Před filmem na dývku běžela upoutávka na dvojku. Count me out. (22.09.2011)

Málokdy se stává, kdy ve vás film vyvolá retrospektivní vzpomínku. I když nemusí být ničím specifickej, charakteristickej, může chytit vaše subjektivní postoje vůči nečemu, co se kdysi ve vašem životě odehrálo. Když jsem četl některé komentáře před videním filmu, docela jsem se některým komentářům smál, teď už se nesměju. Jsou chvíle, které dokazují, že může být film pro člověka víc než pohyblivými obrázky zo zvukom. Pro mě osobně je tohle právě tenhle případ. Občas si říkám, kéž by mi bylo zase 13 a vrátil bych se na jedno z míst, o němž platí, že jeho zdi by mohly vyprávět. Díky za tuhle živou vzpomínku :) (07.02.2010)

28 let předtím než Sophie Marceau hrála v "LOL" postavu matky, si střihla roli dcery teenagerky, která zažívá první lásku. Ty filmy jsou si v lecčems podobné, byť ve "Večírek" pojednává přece jenom o mladších dětech. Zároveň se věnuje více a lépe postavám rodičů, a tak zdařile balancuje na hraně mezigenerační války, byť zde toto téma hraje menší roli než v novějším "LOL." I přes svoji nenucenou vtipnost je ale "Večírek" až moc ucajdaným filmem. Může za to hlavně ústřední hudební motiv, a vůbec celý ten příšerně nasládlý soundtrack. Takže ve výsledku o něco slabší než LOL, ale rozhodně bude zajímavé zhlédnout obě díla a porovnat Marceau jako dceru a matku. (01.07.2011)

Jóó to bejvaly doby, kdy se nekorunovaná princezna francouzské kinematografie Sophie Marceau poprvé zamilovala a uslyšela svoje první bušení srdíčka a po tváři jí stékaly první slzičky z nešťastné lásky, když dialogy k filmům nepsali vypočítavý producenti, ale sám život, když největším efektem ve filmu nebyl počítačový trik, ale pohled do očí, když humor byl nenucený a přitom zábavný a když jedna báječná generace umělců točila ve Francii jeden milejší film za druhým. Jóó to bejvali doby, kdy filmová postavy nepřipomínaly roboty s patentem na dokonalost, ale každého z nás. Jóoo to byly doby, kdy jsem prožíval svou první lásku, nesměle jsem se účastnil prvních večírků, jen proto, že tam byla ONA, styděl se za svoje rodiče při odejzdech na tábor, protože jsem chtěl všem ukázat, jak už jsem strašně dospělej a přitom v ruce držel namazanej chleba od maminky. A kdy na rodičovskou otázku, "Kdo byla ta holka co ti dala pusu?" jsem se zčervenal až na zubech. Kdy dospělácké láškování typu "To si jako na táboře už dáváte s holkama pusy?" jsem považoval za vrchol trapnosti a kdy si maminka mého kamaráda musela při oznamení "Já bych šla s Váma na tu diskotéku." vyslechnout "mámo ty si se snad úplně posrala, vždyť mě doživotně znemožníš" a následovala pravá maminkovská facka. Nádhernej film, kterej tohle všechno připomene, kterej umí hodně pobavit a ve kterým si na malou chvilinku zahrál dokonce i hudební genius Vladimír Cosma. Jo a ještě něco pro ty, kteří milují na francouzských filmech starší dekády každý detail. Večírek je jediným filmem ve kterým si společně "zahráli" Pierre Richard a Jean Paul Belmondo :-) (27.09.2009)