Zpívání v dešti

To, že je Zpívání v dešti přelomovým muzikálem, který inspiroval (nejen) spoustu dalších filmových tvůrců, jsem věděl už dávno i bez toho, abych se na film podíval. To, že zároveň již sám v sobě s nadhledem obsáhl pozoruhodné téma z filmové historie (a sice přechod od němého filmu k zvukovému, včetně tradičního problémů řady filmových hvězd, které nástup zvuku neunesly) se mi s překvapením odtajovalo až během samotného zhlédnutí. Nutno říci, že odtajování to pro mne bylo velice zábavné, tvůrce musím pochválit za spoustu hezkých nápadů v podobě dobře promyšlených a vtipných point. A samozřejmě taky hudebních čísel, z nichž mne nejvíc uchvátil asi "videoklip" ze začátku revue v půlce filmu, který oplývá na svou dobu až neuvěřitelným střihem a rychlým střídáním jednoho úžasného vizuálního nápadu za druhým. Příliš mne nezaujala dlouhá pasáž s baletem, ale navzdory mírným obavám se jinak před mýma očima skutečně vyklubala skvělá klasika. Jelikož je film zároveň ohlédnutím k starým časům ve znamení divácky oblíbených milostných veseloher, nemůžu mu ani v nejmenším vyčítat velký (z dnešního pohledu možná klišéovitý) romantický happy end. Jenom si ho naopak v duchu příjemné atmosféry celého muzikálu plně užít. 75% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (04.03.2020)

Always dignity! Film o filmu pro film z rodu filmů, na které se dokonale vztahuje trefný popis "výjimečné kvality" od Bordwella a Thompsonové, uzmutý z úvodní kapitoly Písma svatého uctívače pohyblivých obrázků, Dějin filmu. Zní: Některé filmy jsou z uměleckého hlediska prostě výjimečné. Jsou bohaté, dojemné, komplexní, provokující, spletité, smysluplné apod. Alespoň zčásti díky těmto vlastnostem sehrávají takové filmy klíčovou roli v dějinách kinematografie. Já dodávám: Zpívání v dešti se - krom řazení ke smetánce stříbrného plátna - může považovat i za nejlepší muzikál všech časů, rozměrů a dimenzí, který snad není v moci smrtelníků možno pokořit. A nejlepší na tom je, že nejlepší je proto, že muzikálové výstupy, jakkoli nepřekonatelné a úchvatné a kouzelné a božské (byť pro mnohé členy štábu vykoupené velkou dávkou fyzické a duševní tortury způsobené Kellyho diktaturou), jsou pouze jednou z myriády jeho tváří nastavených očišťujícímu dešti slz divácké slasti. Existuje nějaká možnost, jak dát 10*? (21.03.2009)

Ztělesněná radost ze života… Z mého pohledu ojedinělý muzikál své doby, který neobyčejně reflexivně nahlížel na lesk a bídu filmové práce ze zašlého věku (paralely s pozdějším stavem ani nezmiňujíc). Zpívání v dešti je zároveň živelná a bezstarostná pocta i „dospělejší“ zhodnocení žánrů a jeho možností. Krásně je to vidět v písních, fakt, že u spousty z nich šlo o převzaté šlágry, dokazuje další životnost těchto možná jednoduchých a zapomenutých melodií. Bez původní hodnoty by je ani tento film nedokázal „oprášit“ a znovu jim dát nové místo v srdcích či paměti diváků. Kvůli tomuto propojení samostatných šlágrů zřejmě občas nedává všechno ve filmu úplný smysl, ale zrovna tenhle muzikál má velmi pevný a silný příběh. Všechny odkazy na němou éru, ty sny ze zákulisí i touhu vymáchat otravnou blekotavou hvězdu konečně ve veřejně odhalené pravdě nesouvisí se zpěvem a funguje bezchybně v celé vyprávěcí struktuře. A Gene Kelly zaslouží věčnou poklonu, jestli skutečně trpěl při slavném ikonickém tanci pod nekončící sprchou vody, tak to jednoduše není vidět. Zpívání v dešti je vrcholem profesionality. Neopakovatelné. (25.01.2006)

Film o filmu ve filmu, v kterém pronikáme různými úrovněmi média v dlouhých (až moc) choreografických sekvencích, že vynořit se poté z celého toho světa zpět do reality je jak probudit se z hodně dlouhého a hlubokého snu. Technicolorové barvy, nelidská vizáž protagonistů a jejich děsivě dokonalé choreografie k tomu jen dopomáhají. Naštěstí mě během sledování občas vyhodí z kolejí prudká bolest mezi žebry po kopanci od Alexe DeLarge. (09.11.2018)

Trochu se stydím, ale nesledovat AFI, kde Al Pacino uvedl Zpívání v dešti jako jeden ze svých oblíbených filmů, dodnes bych tento muzikálový klenot americké kinematografie přehlížela. A musím říct, i když to zní jako nějaká pitomá fráze, že by to byla škoda. Když jsem přemýšlela nad nejpřesnějším adjektivem, kterým by se dalo Zpívání v dešti popsat, napadalo mě anglické slovíčko "witty". Witty, které Urban Dictionary překládá jako směs něčeho vtipného, chytrého, příjemného, sarkastického, rychle odsýpajícího, úžasného, inteligentního... Přesně takový totiž ten film je. Od jeho natočení uběhlo už půl století, ale ta podmanivá příjemná optimistická atmosféra vás stejně dostane. A že to není jenom o slavné písni "Singin' in the Rain", vám dokážou momenty, kdy se společně s diváky budete smát při promítání prvního hraného filmu hlavní hvězdy nebo v okamžiku, kdy vám Donald O'Connor suverénně naservíruje "Make 'em Laugh". Výborný výběr, pane Pacino. Teď si jdu sehnat ten druhý film - L'Albero degli zoccoli - který jste tam zmiňoval. (07.04.2008)