Štrnásty v rade
Obsahy(1)
Televízna hudobná komédia, stretnutie s československými hviezdami - hercami strieborného plátna tridsiatych a štyridsiatych rokov 20. storočia. (oficiální text distributora)
Recenze (11)
Nepřekvapuje mě, že tuto křečovitou ohavnost natočil Oleg Reif, režisér rádobypocty V. Kršky A řeka mu zpívala…Pokud má film v něčem hodnotu, pak v tom, že vidíme hvězdy 30. a 40. let o 40 let později, v mnoha případech jde o jejich poslední vystoupení před kamerou (Jára Pospíšil, Věra Ferbasová, Hana Vítová, Zdena Sulanová, Štefan Hoza). ()
Hvězdy pamětnických filmů na pranýři hanby. Celý ten zinscenovaný soudní tribunál je zhruba na úrovni bublání varné konvice. Oleg Reif a jeho slovenští kolegové vyvolali, těžko říct, zda nedopatřením či záměrně, prostřednictvím této nepovedené frašky jakýsi symbolický lynč, na což velmi ráda slyšela tehdejší vládnoucí garnitura. Absolutní nonsens. Hnus. ()
Výborně sehraný, komediální soudní proces a takové nostalgické rozloučení s prvními hvězdami českého filmového plátna. Výborné složení soudního tribunálu, je rozhodně humorným základem toho snímku. Jinak je to spíše vzpomínka na černobílé obličeje, které zde vidíme v barvách a se stopami času ve tvářích. ()
Velmi slabý pokus nějak „zábavně“ představit v 70. letech herce, kteří v období černobílého filmu na plátnech kin zpívali. Mezitím ukázky z těch filmů, v rámci „výslechu“ jejich vzpomínky na dobu natáčení, pár perliček z natáčení. Nemá to žádnou strukturu, hlavu a patu, výběr herců se může zdát zvláštní, navíc každý herec má na svoji „obhajobu“ i s ukázkou tak pět minut - tam toho zas tak moc nenacpete. Kdyby natočili s těmito herci vzpomínkový televizní seriál, vyšlo by to laciněji, bylo by to zajímavější a mělo by to větší historickou hodnotu. Tohle nejde totiž hodnotit ani jako film, protože mu chybí jakékoliv filmové ingredience. ()
Zajímavosti (2)
- Ladislav Boháč a Zdenka Sulanová se sešli ve filmu po 36 letech. Předtím společně pracovali na snímku Lízino štěstí (1939). (Zdroj: Černobílé idoly 3) (M.B)
- V úvodu filmu použili tvůrci slavnou melodii z filmu Tenkrát na západě (1968). (sator)
Obžalovaní: Zdenka Sulanová a Ladislav Boháč. Cítíte se vinni ve věci zpěvu? Sulanová: Ne. Boháč: Ano. Víte, za film Jana (1935). Bohdalová: A pamatujete si, jak jsme spolu hráli v Madla zpívá Evropě (1940)? Ale jistě! Případ Sulanová pokračuje: to je hezké, tak vy jste během natáčení filmů o Líze Irovské (1937, 1939) dojížděla z Roztok u Prahy? Tak to je pravda. Takže rozšiřujeme obžalobu také ve věci činohry. Jiřina Štěpničková a Raoul Schránil. Jiřina považuje Muže v offsidu (1931) za své štěstí a paroduje své "Ať mi neleze na kůži" z Počestných paní pardubických (1944) se soudní ohrádkou. A to už přicházejí Lidé pod horami (1937). Raoul doprovázen hysterickými vzdechy obstarožní fanynky a vzpomínkou na maminku Jiřiny Bohdalové bilancuje filmy Na tý louce zelený (1936), Klatovští dragouni (1937), Vdavky Nanynky Kulichovy (1935), Tvoje srdce inkognito (1936). A cítí lítost, že se nikdy se Štěpničkovou ve filmu nesetkal. Nemohli bychom si dát pauzičku? Vedle v obchoďáku mají řecký trička?! Prosím, pokračujte, takže Hana Vítová nikdy nepěstovala nutrie. A to už se omlouvá za svůj debut v Děvčátko neříkej ne! (1932) a hledíme na Krb bez ohně (1937) a Veselou bídu (1939). Štefan Hoza bilancuje Hudbu srdcí a Polskou krev (oba 1934) a přiznává, že ho mrzí, že si do filmu více nezahrál. Jára Pospíšil vypráví na první dobrou anekdotu, fanynky v letech omdlévají. Právo na hřích (1932) bylo pěkné tím, že mi tehdy bylo 27 let. Věra Ferbasová a František Krištof Veselý vinu přijímají prakticky za celou svou filmovou kolekci. Ponejvíce samozřejmě za Uličnici (1936) a Slečnu matinku (1938). Ladislav Pešek a František Filipovský jsou seřváni jako Čuřil/Kulík a Krhounek/Mazánek (!). Takže smotáme Loupežníka (1931) s Obuškem, z pytle ven! (1956) a znovu tu je Uličnice a kupodivu i Harmonika (1937). Deska Jaroslava Ježka Holduj tanci, pohybu vzrušila opět Jiřinu Bohdalovou, respektive jejího otce za mladých let. Filipovský se neomlouvá za Před maturitou (1932), leč za to, že při zpěvu neměl dlouhé vlasy. A také za Hvězdu z poslední štace (1939). Nataša Gollová a Svatopluk Beneš se cítí vinni. Leč Gollová zbilancuje své počátky jako neprogresivní, ovšem později už to šlo dík Mac Fričovi dobře. Takže jsme si vyjmenovali všechny vrcholy od Kantora Ideála (1932) s Anny Ondrákovou a Karlem Lamačem v hlavních rolích po Bezdětnou (1935) a pak ty Kristiany, Evy tropí hlouposti, Roztomilé člověky a Hotely Modré hvězdy (1939-1941) až po filmy Otakara Vávry nevyjímaje Okouzlenou (1942). Jiřina Bohdalová je jako v Jiříkově vidění, sotva si vzpomene na Pohádku máje (1940). Beneš po rekapitulaci svých počátků došel až k Čekankám (1940) a bylo mu vytknuto toto mužské trio (Beneš-Pešek-Řepa) v opozici ženského Bajo trio. Hudby srdcí a Studenské mámy (1934-1935) ovšem nevadily tolik jako až téměř erotika v Nočním motýlovi (1941). Když na scénu přichází Karel Höger, sál víří respektem. Ovšem zatemnění vlastní minulosti zaostřením na osobu Karla Hašlera v Za tichých nocí (1941) se netrpí. A faktum dabingu R. A. Dvorským je kolosální podvod. A protože této frašce došel dech, končíme všeobecným nactiutrháním a inscenovanou rvačkou. Žánrový hybrid, retrospektivní neschopnost. Hrdá kolekce normalizačního střihového filmu, tentokrát z Bratislavy. () (méně) (více)