Gravitace

Opojná podívaná a vizuální zážitek. Obzvláště pokaždé, když přijde na zničení lodi nebo stanice. Ve vesmíru se zvuk nerozléhá, tudíž v danou chvíli pracuje hlavně muzika, která bere dech. Závěr pak sice nabídne podivný "joke" a skoro slzopudné ždímání emocí, ale všeho je tak akorát, takže Sandře musíte automaticky držet pěsti. Kino nutností! (19.10.2013)

GRAVITACE je precizní film, kterému z hlediska požadavků na klasické hollywoodské vyprávění nelze nic vytknout. Velkou roli v přijetí ovšem vedle vysokého horizontu očekávání sehrává i znalost Cuarónovy předchozí tvorby a survival subžánru. Při zasazení snímku do těchto dvou poetických tradic se o míře ozvláštnění dá polemizovat, což dělám v posledním příspěvku makro-recenze. Po druhém zhlédnutí si stojím za tím, že i navzdory opojnosti úvodního záběru-sekvence a "imerzivnosti" posledního aktu je tento vyhepovaný projekt v mnoha ohledech zcela konvenční, o čemž jsem se rozepsal v článku o funkcích a motivech dlouhých záběrů v Cuarónově (a z velké části i Lubezkiho) filmografii. Ok, při vnímání snímku v jiných poetických tradicích (IMAXový dokument a narativní fikce) je člověk na konec nucen změnit své hodnocení, i když původní výtky zůstávají. Přiměla mě k tomu až referenční BD edice. (06.10.2013)

Vizuální gravidita vzešlá z lásky taťky Cuaróna a mamky filmové formy.. Potěšilo mě, že se autoři odměnou za náročné natáčení dočkali uznání kritiků, kolegů i veřejnosti a taky že atraktivitou té videoherní arkády s cílem zaplavat si s žábou částečně odpudili divácké myšlenky na plochost, schematičnost, či porušování fyzikálních zákonů. Inu, kdo chce hledat přesah, ať se podívá na Kubrickovu Odyseu, či doma na parapet. A hlavně jsem rád, že v jedné ze scén kosmický kovboj George nevytáhl zpod skafandru šampaňské a jahody - kdyby byla myšlena tak, jak se ze začátku jevila, škrtal bych všechny hvězdy za orbitem.. Poznatky? Přesvědčil jsem se, že tu naši jedinečnou kouli je těžké opustit a ještě těžší je se na ní vrátit. Povzbudilo mě, že lidská bytost je v kontextu nekonečnosti vesmíru nicotná a přitom tak silná. Ostatně i soška Buddhy v čínském modulu si brumlala pod vousy, že: „Budete-li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíte vůbec nic. Jestliže se pokusíte porozumět sobě, pochopíte celý vesmír." Překvapilo mě, že Sandra umí hrát, štěkat a nemá celulitidu. Nepřekvapila mě skutečnost, že když v ruské ISS je vodka a v čínské pálky na ping-pong, tak v té americké je Clooney. A rovnátko. To však určitě nebylo jeho.. Kolegu Sonneryho bych doplnil, že to sklo je drátěné, neprůstřelné a potažené kouřovou folií.. (11.11.2013)

2001: Vesmírná odysea, na kterou jsem si během projekce několikrát vzpomněl, konfrontovala člověka s velkým neznámým. V Gravitaci je člověk, jako v těch nejklasičtějších lidových vyprávěních (jimž ovšem zpravidla dominuje muž, nikoli žena), konfrontován zejména sám se sebou a svými (omezenými) možnostmi. Nejde o jediný znak klasičnosti filmu. Sázkou na jistotu je rovněž tříaktová vyprávěcí struktura (tři útočiště poskytnutá třemi vesmírnými stanicemi, z nichž každá reprezentuje jiné náboženství) s přesně dávkovanými příběhovými komplikacemi a vzorově využitými deadlines, které přispívají k dojmu, že se věci před našima očima dějí v reálném čase a nic tudíž není předem rozhodnuté a jisté. Jak dříve a detailně popsali jiní, strhující tudíž Gravitace není navzdory, ale díky uplatnění vzorců klasického hollywoodského vyprávění. Intenzitě prožitku hodně napomáhá omezení vyprávění na to, co vidí, slyší, ví a zažívá doktorka Stoneová, která se na dobu cca osmdesáti minut stává naším avatarem. Možná se během nejvypjatějších okamžiků ani tolik nebojíme o její život, ale o pohled, který bychom s ní mohli ztratit. Nebude-li doktorky, neuvidíme. K čemu dochází v globálním kontextu, není relevantní. Film nenarušuje naše emocionální napojení na ústřední figuru tím, že by řešil jiné konflikty, než její konflikt vnitřní. Špatné věci se prostě přihodily (dceřina smrt, náraz úlomků) a teď je na hrdince, aby se s nimi vypořádala. Protagonistčino znovuzrození (zahrnující fetální pozici i přestřihnutí pupeční šňůry) za svou sugestivnost každopádně vděčí nejen pevně semknutému scénáři a minucióznímu technickému provedení, ale také hereckému výkonu Sandry Bullock. Její „vytí“ na Měsíc v mé paměti přetrvává jako jeden z nejdojímavějších filmových momentů roku 2013 a očistný poslední záběr, kdy se samozřejmé s definitivní platností stává neobyčejným, pro mne byl také díky Bullockové nadfilmově (a nadsmyslově) silným prožitkem. Daný okamžik v mých očích a navzdory svému obsahu povýšil Gravitaci z technického zázraku a unikátního trenažéru krizových situací (nejen v kosmu) v setkání s něčím nadpozemským, slovy nepopsatelným a na obrazy nepřenositelným. Upustíme-li od patetických obratů, dalo by se to nazvat také Uměním. 95% Zajímavé komentáře: novoten, Eodeon, xxmartinxx, mcb, Sandiego, Triple H, Anderton, Tatizz (31.12.2013)

V jistém smyslu se při sledování Gravitace nelze ubránit srovnávání s Nolanovým Počátkem, protože i tady mají neskutečně efekt(iv)ní vizuální a experimentální orgie v jádru prostinký příběh, který jsme v jedné a té samé inkarnaci viděli snad milionkrát a který – na rozdíl od takového Avataru – není jen spouštěčem a povrchním odůvodněním hezkého pozlátka, ale naopak styl filmu přímo diktuje. A tak zatímco v Počátku můžeme komplikované vrstvení realit vnímat jako trefné ztvárnění způsobu, jakým člověk uniká před pocitem ztráty a zdrcující viny, v Gravitaci sledujeme klasicky vystavěnou dějovou linku o překonávání deprese, která je zde zobrazena doslova jako chaotické vakuum vesmíru, v němž nic živého nemá šanci na přežití a kde lze jen dočasně, bezcílně a bez kontroly plynout z místa na místo, ponechán na pospas vnějším vlivům, s minimální možností reagovat a skoro nikdy konat. Nemůžu si pomoct, já tyhle nové interpretace starých konfliktů a jejich překládání do nebývalých (a doslovně nevysvětlovaných) vizuálních podob prostě žeru. (21.04.2014)