Další rok

Symbolika čtyř období není dotáhnuta a vyjádřena úplně nejlépe. Ani by tam vlastně nemusela být. Další rok se řadí k filmům "proplouvajícím" okolo člověka, divák se ho nijak nezúčastňuje, ačkoli je realističtější než leckterý jiný film. Dává pouhý náhled na ztroskotanou ženu, tento příběh je totiž o ní. Žádné obíhající životy okolo spokojených manželů, to je jen chabá záminka odtrhnout diváka od opravdového problému. Tady jde o obíhání kolem Mary, ta si ukousla veškerý díl pro sebe, což je jedině dobře. Její výkon je perfektní. Nicméně to je tak všechno, zápletka se neděje, ortel se nekoná. (03.03.2011)

Příjemné pozastavení. Ústřední dvojice postarších manželů byla bezchybná (obrazně i doslova), výborné herecké výkony Jima Broadbenta a Ruth Sheen. Jejich typicky anglický domek s krásnou zahrádkou se stává místem pohody a bezpečným útočištěm mnoha jejich přátel. Další rok je pěkný film a svým způsobem se určitě dotkne každého. Proti hlavní myšlence proto nemám námitek. Jen je škoda, že nebyl dán větší prostor některým z vedlejších postav, párkrát jsem v tomto směru měla pocit jisté nedomyšlenosti. Co mě brání hodnotit čtyřmi je ale především stopáž. Film je poměrně roztáhlý a přestože se mi líbil, už někde před polovinou jsem se začala pravidelně dívat na hodinky. Nejsem si jistá, jestli bych to dokoukala podruhé. Možná někdy další rok :) (18.01.2011)

Trochu nevyvážené, druhá polovina je o poznání slabší (přesto zábavná). Než jako milý a příjemný, bych film nazval temným až depresivním. Ano, ústřední pár si zachovává svůj optimismus, svou integritu a jsou tak ostrůvkem útěchy a naděje v moři deprese a šedi... Avšak jejich přátelé umírají, živoří, jsou psychicky narušení a zoufale osamělí. Sakra, jaký já mám strach ze stáří! (27.09.2011)

Znázornění jednoduché teze je na film málo, co stačí říct, se nemusí natáčet. Máte heliocentrickou soustavu: jeden spokojený, vyzařující pár staříků a jejich satelitní návštěvy, přitahované klidnou gravitací jejich harmonického vztahu a čerpající z nich hřejivé teplo a světlo. Po první návštěvě životního ztroskotance si ještě říkáte, jak se ten báječně vyrovnaný, spokojený pár mohl tak seknout a tohle si pustit do soukromí. Po návštěvě dalšího vyhaslého chudáka je už ovšem jasno. Celá ta soustava je mrtvá, mechanicky rotující přehlídka rozpadajících se těles, která si vzájemně předávají zbytky hybnosti jalovými řečmi. Dvojhvězda uprostřed je stejně vyhaslá jako všechny její družice. Třetí, čtvrtá a pátá návštěva, jejich opakování a kombinace už nic nového nepřidají, k ději ani k prožitku. Po prvních dvaceti minutách, kdy to rozklíčujete, už vám to až do konce celé jenom obíhá před očima, bez vývoje, a film má přesně tu očekávanou délku, která mu zasadí poslední ránu - víte, že bude trvat tak dlouho, jak je u filmů zvykem. Hodinu a půl se ujišťovat, že se už nic nového nedozvíme, protože postavy jsou takové, je ztráta času i materiálu. Abyste fyzicky zažili, jak je to únavné, na to nemusíte sedět další hodinu a půl před plátnem, nedostanete nic, co by na vás nečekalo venku v každé frontě na párek v rohlíku nebo tramvajové zastávce, a v sále by to mělo efekt, až kdyby vás Leigh přinutil zůstat tam sedět celý den. Takhle je jasné, že šlo o mechanické naplnění stopáže. (06.07.2011)

Jeden z nejdepresivnějších filmů poslední doby. Mike Leigh se opět snaží podat život takový, jaký je (nejspíš... možná... podle něj), a docela se mu to i daří... Taky vám přijde, že ústřední šťastný pár prostě jen využívá své méně šťastné "přátele" k tomu, aby se ujistili, že jsou opravdu šťastnější a úspěšnější a lepší, než všichni ostatní? Opravdu doufám, že život takový není... (30.12.2010)