Jméno

Vybrúsené dialógy. No, trochu o tom zapochybujem. Skôr súbor odhalených kostlivcov v skrini a ventilovanie potlačovaných pocitov v rámci konverzácie skupinky najbližších priateľov. Tá para z hrnca, to uvoľnenie napätia nemuselo byť tak prudké, pokiaľ by sa to, čo je nazývané skvelou konverzáciou, a v skutočnosti bolo len normálnym rozhovorom, odohrávalo stále a na nenútenej, uvoľnenej báze. Žiaľ politická korektnosť jazyka, čo sa týka spoločnosti a vzťahov je u Francúzov úspešne implantovaná tak, že v bežnom dialógu sa obrusujú hrany až to vedie k neúprimnosti a zastieraniu skutočných pocitov. Raz za čas teda dôjde k eskalácii a celá faloš vypláva na povrch náhle a prekvapivo. Zhora naordinované ohýbanie reči, vyhýbajúce sa akémukoľvek náznaku konfrontácie, diskriminácie, či nevhodnej propagácie vedie k podobne absurdným scénkam, aké vidieť vo filme. Len ma prekvapilo akú zanietenú dôležitosť naši galskí bratia venujú politike, ako ich dokáže rozžeraviť nevhodná politická narážka. V rámci hesla, že každý má nejaké maslo na hlave sa ujde postupne každému z chlapov porcia krivého charakteru diktovaná biblickými hriechmi (pýcha, smilstvo, nesvár, lživý jazyk) či neskôr pápežom vyhlásenými siedmymi smrteľnými (lakomstvo). V tomto parciálnom rozdelení krivostí charakterov však tiež vidieť podobnú korektnosť (nik nie je čistý, sme si rovní aj v hriechu) aká sa dnes tak účinne presadzuje. Samozrejme, pár výmien názorov nepostráda švih a dá sa absolvovať najmenej jeden výbuch smiechu. 63% (23.09.2014)

K tomu není ani potřeba nic dodávat. Smršť dialogů, která nejdříve pobaví, se postupně přesune k tak upřímným prohlášením, až to zabolí. Určitě pochopím výtky, že se jedná spíš o kvalitní dramatický kroužek, než o film, ale já na tohle nehledím. Podle mě to bylo úžasný. Doufám, že se jednoho dne dočkám českého dabingu, abych to mohl pustit i rodině. Přece jenom ta francouzština je trochu ujetá. (07.07.2013)

Aj takto môže prebiehať nejeden večer v partii starých známych. Typická francúzska jednohubka s temperamentom a kopou hlášok. Všetkým hercom ide jazyk riadne zostra a celú dobu je na čo pozerať. Vtípky, doberania a uštipačné poznámky kraľujú na vrchole pyramídy, ktorá je poskladaná z rozhovorov a stojí ma pevnom vzťahovom základe. (28.06.2013)

Já myslim, že je jasný, kde se Naprostí cizinci inspirovali - naštěstí vidět nejdřív je a až potom starší Jméno ničemu nevadí, protože každej film na to šel trochu jinak a každej jinak i vyznívá. To peklo, který se rozpoutá a ta špína, která se začne prát momentem, kdy se vtipálka kamarádi zeptaj, jak se bude jmenovat jeho syn, je strhující a mě to teda bavilo moc (POZOR, TROLEJ) - právě i kvůli těm myšlenkám, jak moc je nebo neni v pořádku (nebo jako moc je to odsouzeníhodný, nebo jak moc to koho má zajímat) pojmenovat svý dítě Adolf; jak moc je v pořádku chodit s někym, koho miluju, i když je tam generační rozdíl a ještě je to matka mýho kamaráda; ale bavilo mě to třeba i pro ten krásnej domácí rozměr hostujícího páru: chlap - snob, kterej si nad nepříjemnejma domácíma pracema i nad "špatnejma" názorama svýho okolí povýšeně meje ruce, a ženská - frustrovaná, i když dobrosrdečná máma smířená s tim, že líp už asi nebude... A líbilo se mi, že jako největší bigota a omezenec se nakonec asi přece jenom ukázal právě tenhle snob-intelektuál, i když to nebylo nijak ostentativně nebo efektně podávaný - o což líp to možná nakonec fungovalo. Oproti Cizincům tohle dopadne vlastně docela dobře (smířením), ale úplně nepatřičně to nepůsobí asi i proto, že prádlo, který se na každýho vytáhlo, bylo vlastně "jen" typu "Smrdí ti z huby, nemeješ si nohy a pastu vymačkáváš od prostředka - ha, a máš to, hajzle!" - což nakonec ostatně představuje 90% partnerskejch nebo přátelskejch neshod, a vlastně jsou to právě tyhle konflikty, který opravdu smírem skončit můžou a nakonec by upřímně řečeno smírem skončit asi i měly, i když překročit Rubikon ve vztazích jde samozřejmě i v sebemenší prkotině (v Cizincích se řešily vlastně mnohem extrémnější a zásadnější situace, kterejm zase konec právě v Cizincích padnul líp). Upřímně řečno jsem se ale trochu ztrácel v Améliovskym úvodu, i v rodinnejch vazbách pozdějc už během návštěvy - kdo se zná s kym odkud, jak dlouho a kdo je s kym jak spřízněnej, to jsem v tý francouzštině a v tom tempu chytal prostě těžko. Ale to je malej problém - jinak je to skvělá konverzačka se spoustou zajímavejch myšlenek. (01.08.2018)

Komedie? No, řekněme, že s pořádně hořkou příchutí. Když se jednoho nedělního večera sejde skupinka přátel a strhne se malicherná hádka kvůli jednomu jménu, je to teprve začátek. Postupně se začínají nabalovat staré rány, skrytá tajemství a na povrch vyplouvají některé nepěkné charakterové vlastnosti zúčastněných, něco jako když na dobře udržované zahradě otočíte kámen a pod ním najdete něco ne moc líbivého na pohled. Nevím, jestli je to tím vysokým očekáváním co jsem měla, ale Le prénom je pro mně tak trochu zklamáním. Jistě, je to celkem kvalitní konverzačka, jenže kromě výborných herců nepřináší nic nového a chybí jí ona pověstná jiskra, která by mě uvedla do vytržení. Jen jsem si u ní uvědomila, jak moc je pro lidi jméno spjaté s osobností člověka. Alespoň mě se už párkrát stalo, že jsem si kvůli sympatiím k nějaké reálné osobě či literární postavě, bud' oblíbila nebo naopak znelíbila její jméno. Vím, je to iracionální a k samotnému jménu nespravedlivé, ale jeden si holt nemůže pomoci. (25.05.2013)