Pes, který měl rád vlaky

Tentokráte už silně odkomedializovaný snímek, zaměřený však do stejných hloubek, kam Paskaljevič míří obecně. Prostředí je více než deprimující, řekl bych, že doly, rozvaliny, železniční seřadiště a skoroslumy tvoří i dvojznačné kulisy zaznamenávaných událostí. Ve filmu se objevuje celá řada nádherných a působivých symbolů (např. baletní hodiny anebo trojice jachet) i pozornost odvádějících melancholizujících vsuvek ( let na řetězáku, nostalgické rodeo) a snímek nám ne a ne prozradit, kam vlastně směřuje. Samotný konec je dokonalý a úplně mě omráčil, až mi bylo do breku. (30.11.2004)

Jeden z raných filmů Gorana Paskaljeviće, absolventa pražské FAMU, začíná a končí mezi vlaky, a to s tragickým koncem. Tři linie – útěk odsouzené pašeračky Miky z vagónu plných žen, její setkání s přijíždějícím „profesionálním kovbojem“ (Batou Živojinovićem), provozovatelem rodeových show se scénami z westernů, a pátrání osiřelého mladíka z venkova po svém ztraceném psovi Dingovi, jenž rád skákal a ujížděl ve vlacích – se pojí dohromady a přivádějí postavy ke krátkému a pomíjivému okamžiku přátelství, výpomoci, spolupráce i zase rozkolu, útěků, naschválů a zmizení. Nesmělý a nedospělý mladík je Mikou „pozván“, alespoň na okamžik, do dospělého světa, Kovboj uniká ze svého plahočení do eskapistických žánrových vod, kde může uplatnit svou excentričnost před zraky publika, Mika se snaží dojít ke štěstí taktéž na vlastní pěst, bez důvěry v rodiče, práci, povinnosti, zákony. Snímek ukazuje i na konci 70. let povětšinou zlomené, nešťastné, bloumající bytosti, bez zřetelného cíle (tak jako filmy černé vlny) a v rámci civilistického pojetí jej od formanovského realismu mírně odlišuje jen použití „kosmické“ (bubny, syntetizátory) hudby. (21.12.2012)

"Ženy strčte si tie cecky tam kam patria, lebo použijem násilie!..." Ja naivný hlupák som očakával rodinný film na tému stratený pes. Ten tu nakoniec síce je, ale iba na to, aby viedol kroky jedného z hlavných hrdinov filmu. Odsúdená Mika na úteku a mladík, ktorý stratil psa sa stretli, aby na svojich cestách (mohli by sme film nazvať i road movie) zažili niekoľko pekných i nepekných momentov. Taký je život... Je to už tretí film od G. Paskaljeviča, ktorý som videl a vidím, že sa opakovanej spolupráci s niektorými hercami nebráni. Je to podstatne drsnejšia dráma ako som čakal a som si istý, že v čase svojho vzniku zožal v Juhoslávii úspech. Z dnešného pohľadu mu síce pár rokov pribudlo, ale kvalita tu stále je. 80%. (27.04.2014)

........Smutný, melancholický příběh tří lidí a jednoho psa, jenž osud spojil a zase rozloučil. G. Paskaljevič tak jako E.Kusturica jsou absoloventi české filmové školy. Oba spojuje v jejich filmech přímočará živelnost, naprostá přirozenost, zobrazení obyčejných lidí v krizových situacích, jejich pocity, představy, citové rozpoložení. Děj je vždy proložen jejich specifickým a nezaměnitelným černým humorem. Škoda jen, že ČT vložila do svých upoutávek na film dosti nevhodný spoiler. Přesto závěrečné rozuzlení filmu a pointa jsou naprosto kouzelné a nezapomenutelné tak jako celý snímek vám navždy zůstane uchován v paměti ............. (30.11.2004)

(KB - J) Z jugoslávských filmů, které jsem měl možnost od Gorana Paskaljeviće vidět, považuji PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY za jeho nejzdařilejší. Dle mého nemá cenu řešit, že Paskaljević studoval v Praze, a tak je na jeho snímcích patrný vliv české nové vlny. Kdo chce, ten ve vyprávění o mladíkovi s vlastními touhami a potřebami, ve kterém se míchá komika s tragikou a vytváří se distance záběrováním a kontrastem mezi jednotlivými plány v mizanscéně, může spatřovat oblibu raného Formana. Kdo by chtěl zajít ještě dál, mohl by si všímat vlivu poetiky tzv. černého filmu, kdy jsou upřednostňovány místa a postavy, která pro Jugoslávii nevyznívají zrovna lichotivě. Za sebe můžu napsat, že tuto kombinaci poetik dvou národních nových vln (české a jugoslávské - černého filmu) považuji za důvod nesoudržnosti PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY jako celku. V HLÍDAČI PLÁŽE V ZIMNÍM OBDOBÍ a KLAMNÉM LÉTU ´68 se vyprávění omezovalo na jednoho protagonistu a všichni okolo sloužili k dokreslení hrdinova dospívání na pozadí složitých osobních a politických vztahů. V PSOVI, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY je ale divákova pozornost rozptylována střídáním různých hledisek, což alespoň u mě vedlo k nižší emocionální angažovanosti a tomu, že jsem byl schopný vnímat jednotlivé scény a jejich nápaditost či inscenační preciznost, ale už nikoliv celek. (27.11.2012)