Dny roku 36

Podivná podívaná... musím říct. Absolutní absence hudby. Naprosté minimum dialogů, monologů, všehologů. Pomalé vyprávění bylo dlouhé jak týden. A kdybych si nepřečetl děj na imdb vůbec bych po shlédnutí snímku netušil ani ty esenciální záležitosti ve fabuli. Přesto to mělo něco do sebe. Takže doporučuji. (19.08.2013)

Strucny nacrt greckych dejin , su tu aj udlosti roku 1936. Angelopoulos sa velmi nepredviedol, film je to dost ..... rutinersky natoceny, tempo o onicom : 52 % (24.03.2021)

Hodně se mluví o experimentování ve filmu, přičemž se za experiment obvykle označuje nějaká surrealistická úchylka. Theodoros Angelopoulos není experimentátorem v pravém slova smyslu, ale každý jeho film takovým je. Metaxasovu dobu však není možno vyčíst z dějepisu - díky tomtomtomovi jsem se nějaká data přece jen dozvěděl. Přečet jsem si je až po shlédnutí filmu, čímž pro mě sice ztratil svoji obecnost nebo vyšší platnost, ale svojí konkrétností (místo a čas) získal další dimenzi. Film, ve kterém se toho v podstatě moc neděje (pár popravd a nějaká vražda, co to dneska je?), je nesmírně napínavý, srovnal bych ho se soudobou minimal music, působil podobně rozvláčně a barokně, byl plný záhybů průniků a plasticky zvlněných ploch. (30.01.2022)

Dny roku 36 jsou v první řadě alegorickým filmem, v němž řecký režisér Theodoros Angelopoulos dává do paralely Metaxasovu diktaturu (započala právě roku 1936) s aktuální dobou vzniku filmu a vojenskou juntou (převzala vládu roku 1967 a u moci se držela až do roku 1974). Dny roku 36 zobrazují dobu před uchopením moci (ale byla už pod jeho kontrolou) Metaxasem. Generál Joannis Metaxas zarytě nenáviděl demokracii, sám vedl stranu extrémní pravice Svobodomyslných, nebyla ve volbách úspěšná (v 60. letech revoluční výbor důstojníků - spiklenců v čele s plukovníkem Papadopulosem měl panický strach z podlomení pozic svých parastátních struktur). Obé bylo umožněno nerespektováním demokratických principů a ústavy země ze strany králů (poprvé král vděčil generálům za jeho znovunastolení na trůn, v tom druhém sám chystal převrat, ale byl předběhnut jinou vojenskou skupinou), obé bylo provedeno pod záminkou akutní hrozby bolševického převratu, což byl holý výmysl (jediný boj řeckých komunistů se odehrával po druhé světové válce a byl odsouzen k neúspěchu díky pitomosti jejich ústředního výboru). Hlásili vznešené myšlenky a hrálo se na nacionální stránku obyvatel, obé zničilo parlament, utužilo cenzuru, vyhlásilo výjimečný stav a násilí bylo dominujícím stabilizačním faktorem. Obé zatýkalo bez udání důvodů a popravovalo. Metaxas se nechával titulovat jako první rolník (protos agrotis), první dělník (protos ergatis), vůdce (archigos). Metaxas spoléhal na Spokojené království, Papadopulos byl zas loajální Spokojeným státům (obě velmoci měli se zemí své vlastní mocenské zájmy). Theodoros Angelopoulos svým filmem srovnává a hovoří o infiltračních metodách diktátorské vlády, dále o vraždách jako východisku ze situací s nimiž si neumí poradit, taktéž o represivních a násilných metodách, s nimiž upevňují a udržují moc, o zavřených dveřích, za nimiž se dělávají rozhodnutí. (Musím napsat, že ve třicátých letech docházelo v mnoha evropských zemích k diktátorskému převzetí moci, hlavní příčina byla hospodářská krize a stupňování politické agresivity, navíc v Řecku vše umocněno neschopností politických stran k dohodě v ten správný čas). Z hereckých úloh: uvězněný policejní informátor Jorgos Sofianos (Kostas Pavlous), jeho bratr, též poslancův řidič (Thanos Grammenos), bezradný ředitel věznice (Christoforos Nezer), Sofianův blízký přítel, poslanec a "rukojmí" Kriezis (Jannis Kandilas), bezradní řešitelé - prokurátor (Petros Choidas), policejní šéf (Takis Doukakos), nebo ministr (Christoforos Chimaras). Dny roku 36 jsou alegorickým filmem, díky době vzniku a stále aktuální vládě vojenské junty nemohl být Angelopoulos přímější. Jorgos Arvanitis opět předkládá působivé obrazy. S vězeňskou aristokracií to nemá co dělat a Angelopoulos se předvedl jak jen v dané situaci mohl. (13.07.2021)

Snímek, ve kterém Theo Angelopoulos polemizuje nad problematikou vězeňské aristokracie a angažuje zde své politologické mínění, které určitě není nijak vtíravé. Pomalu, systematicky, sebejistě, a s konstruktivní pečlivostí si zde navíc buduje svůj signifikantní rukopis - tedy scénograficky opojné záběry koncipované z dlouhých kontinuálních kamerových jízd a zejména pak surreálných výjevů, které jsou prozatím spíš sporadické. Navíc zde autenticky reflektuje, jak je ve skutečnosti hranice mezi pomyslnou prosperitou a politickým převratem ve skutečnosti tenká - takže hodnotím převážně kladně v podobě 7,4 balkánských vězňů trpící stockholmským syndromem z 10! (24.08.2020)