Violette
Režie:
Claude ChabrolKamera:
Jean RabierHudba:
Pierre JansenHrají:
Isabelle Huppert, Stéphane Audran, Jean Carmet, Fabrice Luchini, Lisa Langlois, Dora Doll, François-Eric Gendron, Bernadette Lafont, Bernard La Jarrige (více)Obsahy(1)
Jeden z nejlepších filmů slavného francouzského režiséra Claude Chabrola vycházel ze skutečné události, která se odehrála v roce 1933 v Paříži. Mladá dívka Violette, která měla zázemí v dobře situované rodině, žila dvojím životem a po nocích se oddávala svobodnému stylu života s mladými muži na periférii velkoměsta. Když najde ideálního muže Jeana Dabina, ten naopak využije jejího postavení a začne ji vydírat. Violettini rodiče vzápětí přijdou na to, že se doma ztrácejí peníze, Violetta vidí jediné východisko v jejich zavraždění...
Claude Chabrol ve svých kvalitních psychologických snímcích vycházel většinou z literární předlohy, v tomto případě se ale nechal inspirovat skutečným justičním případem ze 30. let, přičemž na scénáři se podíleli i další tvůrci. Složitý psychologický příběh s temnou atmosférou koresponduje s dalšími Chabrolovými filmy, v tomto snímku navíc použil častou retrospektivu s vykreslením složitého charakteru hlavní hrdinky. Tak jako ve svých jiných filmech se režisér zaměřil na skrytou kritiku vyšších vrstev a mladá vražedkyně nakonec z příběhu nevyšla jako zločinec, ale spíše oběť pokrytecké a povrchní maloměšťácké výchovy. Zatímco dosud Chabrol spolupracoval především se svou manželkou Stéphane Audran (hrála i v tomto filmu), vsadil především na začínající Isabelle Huppert v hlavní roli, která byla pak oceněna jako nejlepší herečka na festivalu v Cannes. Tam se také odehrála premiéra filmu, v pařížských kinech byl poprvé uveden až o několik dní později (24. května 1978). Ve francouzských kinech viděl film více než milión návštěvníků.
(argenson)
Recenze (9)
Film Violette Nozière je z pohledu většiny diváků nejkontroverznějším Chabrolovým útokem na maloměšťácké pokrytectví. Je považován za jeden z jeho nejlepších filmů (já dávám přednost jeho stylovější poezii), však díla na základě skutečného běhu věcí patří u obecenstva k nejvděčnějším. Claude Chabrol pojal příběh o posmutnělé vražednici jako osobitý útok na nebezpečenství maloměšťácké morálky, která vzhlíží s obdivem k buržoazním výsadám a jejímž výsledkem je odcizení a niterná osamělost, věřící ve velkou, tu osudovou lásku. Přítomnost je smíchána s minulostí a halucinací luesu, tím ztrácí skutečnost, popřípadě pravda, svou pevnou konstrukci. Výprava si dala záležet na pestrobarevných doplňcích pařížských třicátých let dvacátého století a kameraman Jean Rabier je tradičně dokonalým zprostředkovatelem stavů bolestí i nadějí soukromých vnitřních světů. Hrdinkou niterního kriminálního thrilleru na Chabrolův specifický způsob je Violette Nozière (pozoruhodná Isabelle Huppert, jako menší Priscilla Saillard), dospívající pařížská dívka a luetička dvou rozdílných životů jako důsledek maloměšťácké prudérnosti a morálního pokrytectví. Motivací je niterná naplněnost, opětovaná láska, sladké dosažení osobního štěstí. Generační rebelie reaguje na faleš uctívaných hodnot. Důležitou postavou je Germaine Nozière (zajímavá Stéphane Audran), Violettina matka. Puritánská výchova je přímým kontrastem k pečlivě skrývanému tajemství a finančního zabezpečení. Dvojí metr nedokáže překrýt čas na věky. Hlavní mužskou postavou je Baptiste Nozière (dobrý Jean Carmet), Violettin otec a strojvedoucí. Přestože je vydáván při výchovných lekcích za strašáka, tak je shovívavější a důvěřivější k předstírané dceřině počestnosti. Výraznou postavou je také Jean Dabin (příjemný Jean-François Garreaud), Violettina osudová láska. Nezkušená víra ve splněné životní přání nedokáže rozpoznat finanční zneužívání situace. Láska musí přeci přinášet oběti. Z dalších rolí: z možnosti incestního zneužívání soucitný soudce ožehavé kriminální kauzy (Guy Hoffmann), Violettina hladová spoluvězeňkyně (Bernadette Lafont), tajuplný sponzor noci Émile (Jean Dalmain), Violettina jediná kamarádka stejného věku Maddy (Lisa Langlois), vražednici na útěku stíhající pařížský policejní komisař Guillaume (Henri-Jacques Huet), Violettin milenec a student medicíny Camus (Fabrice Luchini), Violettin milenec a jazzový hudebník (Greg Germain), zvědavá služtička Zoé (Zoé Chauveau), vstřícný gynekolog Déron (Jean-Pierre Coffe), či Violettina stará babička (Jeanne Herviale). Violette Nozière je zdařilým Chabrolovým útokem na maloměšťáckou škodlivost kvality života i jejich hodnot. Uspokojivá naplněnost je niterným životabudičem, ostatní vjemy se ztrácí v upjatém pokrytectví. Jedinečné (a jedinečně kontroverzní) pohledy na pocity vnitřního světa! ()
Psychicky nevyrovnaná, poněkud záhadná Violette se vrhá do dospívání plnou parou. Rodiče se jí snaží chránit před nástrahami dospělého života, ale Violette není zdaleka tak nevinná, jak si doma myslí. Jenže nic není černobílé, Isabbelle je skvělá a provádí svoji hrdinku od jejích devíti let, když byla holčičkou, které při skotačení poskakovaly copánky, až po mladou dámu. Po celou dobu si nese své tajemství a postupně ho divákovi svěřuje. Chabrol se příliš soustředil na svoji Violette a ostatní postavy nechal zaniknout, vše ostatní se ztrácí v šedivém oparu nevýraznosti a neprůhlednosti. Co nám nepoví sama Violette, nedozvíme se, film jedné postavy by mohl být zajímavý, ale ne v případě rekonstrukce kriminálního dramatu. ()
Tento film je povazovany za jeden z najlepsich od rezisera Clauda Chabrola, mlada zenska si uziva sex po nociach, lenze peniaze sa kurevsky rychlo rozkotulaju, a horsie je to dat ich dohromady. jej hlave sa preto zrodil vskutku diabolsky plan - aky, to si uz divak musi zistit sam. Isabelle Hupert /8 žen 2002. Elle 2016/. Reziser sa inspiroval realnym pribehom z Francuzska 30. rokov, uz aj preto davam vysoke hodnotenie : 88 % ()
Pusťme ze zřetele ze zřetele skutečnou kauzu Vilotetty Nozièrové (dále jen Nozièrka) i posouzení jejího činu soudci, davem (který se obvinění otce z incestu vysmíval), či surrealisty, pro něž incest vždy předchází vraždě otce - Éluard, Breton a Péret o ní napsali básně; o otci, který pocítil kousek pod pupíkem oheň lokomotivy (Péret). Surrealisté byli ale zásadně proti společnosti a často se mýlili. Věnujme se proto Chabrolovu pojetí. Proč by gemiální filmař nemohl být geniálním detektivem, cožpak film není především detektivka. Navíc se o ca. deset let později řešil další případ (podobný, byť fiktivní) paní Bovaryové. Chabrol nám nepodsouvá jednoznačný závěr, Nozièrku však líčí (a Isabelle Huppertová mu v tom silně napomáhá) jako mladou ženu, která chce to, co si umíní, a umiňuje si pouze to, co je pro ni příjemné. Nakonec se její představy sexuálního života rodičů, rozmazlenost, erotická poblouzněnost a syfilitické třeštění přetaví do nerepektování světa, ze kterého žije (samozřejmě nepracuje); podvodů, lží, krádeží a vraždy. Zajímavý, a hodně osvětlující moment, je samotný akt podání jedu, při němž matce "naordinuje" poloviční dávku, protože jí připisuje poloviční vinu. Mluvit v tomto případě o vzdoru proti společnosti či nebezpečenství maloměšťácké morálky nebo niterné osamělosti (tomtomtoma) není než plakáním na cizím hrobě (ze necelý týden jsou dušičky, tak pozor!). ()
První hodina mi přišla nesnesitelně nudná, titulní postava se tam chová jako nevyzpytatelná a podivínská bytost (jemně řečeno), která možná i trpí nějakou psychickou nemocí (Isabelle Huppert už budu mít asi navždy spojenou s postavami psychicky narušených žen, ten její netečný výraz tak na mě prostě působí); v 23. minutě se o ní dovídáme, že má syfilis, což se ukáže být zásadním hybatelem děje v druhé polovině, kdy přesvědčí své rodiče, že musí spolu s ní užít lék od doktora, který ve skutečnosti nadrtila ona sama z prášků na spaní, aby je následně mohla otrávit plynem. Matka však pokus o vraždu přežije, svou dceru nejprve nenávidí a přeje jí smrt, nakonec jí však odpouští. Film je v této druhé části hodně silný, ale stejně mě to moc neoslovilo; prostě jsem nepochopil motivaci Violettina chování a celou dobu na mě působila krajně odpudivě (ve filmu je v podstatě vykreslena jako emočně nevyzrálá a prolhaná hysterka) a nenašel jsem k ní žádné sympatie, což snad Chabrol zamýšlel. Před takovými ženami je dobré se mít na pozoru - a filmy, které jim věnují tolik pozornosti, už tak nějak z principu nemám rád. ()
Reklama