Sibiřský deník

Film má púsobivý černobílý formát podle skutečných zážitků lotyšské novinářky, která v sibiřském vyhnanství strávila od roku 1941 šestnáct let. Snímek budovaný jako reportážní kronika spojuje dvě linie, přičemž ta historická, líčící brutální čistky za sovětské okupace Pobaltí, vlastně jako by stála v pozadí. Podstatu tvoří vždycky znovu fascinující vůle k životu, síla, kterou v sobě dovede člověk najít v nejhorší mizérii; zvláště pak matky. Pravda je, že Sibiřský deník není příjemná podívaná. Oč důsledněji se vyhýbá patosu, o to drtivěji zraňuje bezeslovnými výjevy: když jedna z žen raději sama zabije své plačící děti i sebe, když se hladové vězeňkyně rvou s prasaty o poslední brambory, když za chleba pro děti platí sexem, za hřebíky na rakev pro miminko vlastním oblečením a za poslání balíku válenkami, takže bosé nohy pak omrzají ve sněhových závějích. Současně však prochází hrdinka okamžiky takřka lyrickými, v nichž se nekonečná tajga mění v zakletý les z pohádky a hrst borůvek či koupel v řece dávají pocit prchavého svátku, ne-li přímo štěstí, k němuž najednou stačí tak málo. Dokud se film drží téměř dokumentárně věcného popisu bezútěšného každodenního stereotypu dřiny, hladu a nemocí, má v sobě naléhavost až zdrcující. V poslední části, kdy začne přibývat hrdinčiných přízračných představ a mátožných úkonů, se však vyprávění neúměrně zpomaluje a to, co bylo dosud jeho předností, začíná poněkud vadit – totiž nedostatek faktů.Proč právě rodina Vanagsových skončila mezi Lotyši určenými na odpis a co vlastně psali v novinách, které hrdinčin manžel před zatčením řídil? Film je natočený podle bestsellerových vzpomínek Melanie Vanagsové (Sabine Monateová), která v hloubi ruské tajgy strávila dlouhých šestnáct let. Má ambice oslovit široké divácké publikum , ale není podbízivý. V lotyšských kinech se po jeho premiéře strhl poprask a tahle depresivní podívaná se během listopadu a prosince vyšvihla na pozici nejnavštěvovanějšího filmu roku. Sibiřský deník stejně jako film o vražedkyni nabízí zdánlivě strohý a od jakéhokoli sentimentu oproštěný ponor do duše zmučené mladé ženy a využívá možnosti černobílého obrazu. Režisér se nijak nezdržuje vysvětlováním dobového kontextu. Soustředí se pouze na prožitky ženy, jež se po třítýdenním putování na pokraji smrti hladem a žízní ocitla se svým synem v promrzlé zemi nikoho, osídlené jen ruským personálem pracovního lágru. Z výpravy snímku je znát smysl pro dobový detail, ať už se to týká oblečení, nebo prostředí tábora. Ani ruští věznitelé nejsou nějací prvoplánoví zloduši jako z Hollywoodu, jsou to prostí vesničané zpracovaní stalinskou propagandou o pobaltských fašistech. Pro režiséra Kairišse jsou ale historie a politika jen vhodnou kulisou pro neokázalý příběh o síle ducha vystaveného extrémním podmínkám. Může se přitom opřít o soustředěný výkon Sabine Monateové, která prakticky nezmizí z plátna a se zdánlivým stoicismem ve tváři přijímá jednu ránu osudu za druhou. Nejde ale o apatio ani podvolení. Je to přepnutí do módu přežití. Léta živoření za hranicí hladovění jí pomáhá přežít víra v to, že se jednou vrátí domů a opět se shledá se svým mužem. Každodenní hrůzy života v lágru, popisované záměrně chladně až nezúčastněně, kontrastují s obrazy netečné krásy divoké přírody. Pečlivě komponované pomalé jízdy kamery, které jsou ve vypjatých pasážích zkombinované se znepokojivou ambientní zvukovou stopou, dosahují místy až hypnotického účinku. Zvlášť ve srovnání s občasnými flashbacky a snovými scénami z předválečné Rigy připomíná Sibiř v režisérově vizi místo na pomezí halucinace - jakýsi surreálný očistec, z něhož není návratu. (19.05.2020) (méně) (více)