Velká neznámá

Milovníkům českého filmu 60. let rozhodně doporučuji, Velká neznámá patří do této epochy, nikoli do už započaté normalizace. Neprávem zapomenutý film, jak je ostatně u Hobla zvykem. (Ačkoli: není pro takové filmy okrasou, že je člověk musí nalézt v zapomenutosti? Byly by stejně "dobré", kdyby si je hýčkalo obecné povědomí televizních diváků?) Povrchně připomíná triptych s detektivem Borůvkou (ač nejde o detektivky), nepostrádá komiku (ač nejde, vyjma druhé povídky, o komedie) ani krásné hlášky, rovněž nabízí umělecká lákadla pro mužskou část publika. Velká neznámá má však mnohem hlubší záběr i vyšší ambice. Proč tedy hodnotím tak nízko? Buď že jsem primitivnější divák, než jsem si myslel, nebo se Hoblovi nepodařilo dát oněm povídkam náležitý tvar. Vnímám deficit patřičné atmosféry (v kterémžto ohledu paradoxně vyznívá nejlépe povídka druhá, ač zrovna ta to nepotřebuje tolik jako ostatní dvě). Celkový dojem z Velké neznámé je znatelně slabší než z jiných Hoblových filmů, přestože v každém detailu je velmi sympatická, má silnou koncepci a vynikající pointy (které nepřicházejí zcela náhle, ale příprava na ně je zcela náhlá, takže dochází k působivému "zrychlení" závěru). Záhadno ve všech povídkách působí poněkud násilně, přespříliš strojeně. V prvých dvou je to dostatečně omluveno pointou, v poslední však pointa onu násilnost dovádí do krajnosti - ledaže Hobl prostě klade na diváka větší nárok, než jaký jsem z pohodlnosti ochoten přijmout - ba: divák je vyzván, aby celý dosavadní příběh interpretoval podle pointy; že to nesedí? je tedy divák ve stejné situaci jako hrdina. Ba víc: divák je nehorázně nucen nejen interpretovat, ale od základu re-konstruovat neznámý příběh, jejž povídka pouze zrcadlí. Teď po pořádku (SE SPOILERY): Všem povídkám rozhodně prospívá, že záhadno není "odvysvětleno", nadpřirozené či nevysvětlitelné dění má vždy interpretace hodný charakter buď proroctví, buď symbolického vyjádření, každopádně v těsném vztahu s přirozeným "bytováním" dotčených postav, ač hned prvá povídka se téměř celou dobu tváří jinak; od začátku působí umělým dojmem tragické verze Čapkových Kapes, nicméně velmi silný závěr ukáže, o čí "thanatos" celou dobu šlo: vůbec nejde o záhadologickou ¨"dvojnickou" smrt dívky: celý příběh je příběhem smrti starého profesora. Můžeme také, chceme-li, vzít čtenou promluvu k Alkibiadovi jako programní nikoli pro zemřelou, ale právě pro něj (v tom případě nechávám na každém, ať si profesorovo "víc" doplní sám); pak také může být táž promluva komicky programní i pro následující povídku, v níž chybí smrt, pokud ovšem akceptujeme, že osoba vstoupivší do výtahové šachty se nezřítí, nýbrž se vznese do nejvyššího patra. Poslední povídka je z tohoto hlediska (a také z hlediska duality slečen, což v obou prvních povídkách zajímavě pokaždé zcela jinak, pokaždé však principielně) nezařaditelná, skýtá však závěr triptychu: motiv smrti (prvá povídka) a motiv milenky (druhá povídka) se prazvláštně spojuje v jakési nezbadatelné metafyzické vině, spojené jaksi s tím, že hrdina "ví" a "neví". Všimněme si ještě některých souvislostí: Jak se s každou povídkou generačně snižuje věk hrdiny (penzionovaný profesor, "vznášející se docent", blíže neurčený Kačer), snižuje se také podstatně počet slečen a zároveň se zintenzivňuje vztah (profesor se sice zabývá případem spřízněnosti dvou slečen, ale přichází mu jich postupně do cesty celá řada, přičemž lze nejapně spekulovat o jejich možném, ostatně neuvědomovaném, významu pro něj; staromládenecký docent má dilema mezi dvěma adeptkami manželství (správně řečeno: dilema má docenta); s Kačerem je jediná, zato už jeho milenka). To je též provázeno motivem staré ženy (ta je vždy jediná), s opačným postupem: profesor pečuje o nemocnou uplakanou manželku, docent žije se starou přející matkou (ktrá mu nosí do vany kafíčko), nahý Kačer potkává starou paní na chodbě hotelu. Zdá se, že dichotomie vědět-nevědět je konstitučním motivem celého triptychu. A lze-li program Alkibiadés z prvé povídky pohodlně použít i pro druhou, nemusí být od věci implementovat jej i pro tu závěrečnou. Rozhodně zkusím časem druhé zhlédnutí, jestli tu čtvrtou hvězdu přece jen nedám. Ostatně, Velká neznámá by zasloužila důkladnou exegezi, ne pouhý zde podaný náčrt. (08.02.2014) (méně) (více)