Dům Doni Bernardy

Neznámá feministická sračka, pod kterou se v polovině 70. let podepsala Československá televize. Ovdovělá, postarší, zapšklá a prudérní Bernarda má své panství, na kterém žije se svými pěti dcerami. Některým už táhne na 40 a ještě nikdy neměly kvůli své matce chlapa, která každého odhání od svých dcer. Je to hrozná feministická fůrie, pro kterou žádný chlap není dobrej. K tomu všemu černobílé televizní pojetí je skutečně otřesné. [2. hodnocení, 1. komentář, -%] (24.02.2021)

Karolina Sluneckova, moje oblibenkyne v ujecenem (vlastne divadenim) dramatu o domu plnem hysterickych zen. (09.02.2023)

Zajímavý přepis Lorcova dramatu do televizní podoby s pozoruhodným hereckým obsazením. Teprve ne úplně dobře dramaticky zvládnutý a zinscenovaný závěr, který namísto pečlivě vygradovaného napětí sklouzl až k jakési zbrklé křečovitosti, rozhodl o tom, že jsem se přiklonil namísto čtyřech hvězdiček jen ke třem. (27.02.2021)

Dusno až k zalknutí. Lorcův Dům Bernardy Alby patří mezi nejpůsobivější tragické příběhy španělského divadla – nikoli náhodou hra vzbudila mimořádný ohlas v druhé polovině šedesátých let na prknech pražského Národního divadla v režii Alfréda Radoka s Vlastou Fabianovou v titulní roli. Bělkova televizní inscenace sice přišla možná příliš brzy, v okamžiku, kdy Radokova inscenace zůstávala ještě živá v paměti mnoha diváků, přesto není důvod ji jakkoli znevažovat či zatracovat. Nervní atmosféra, v níž se rodí neodvratitelná tragédie, prýští z každého záběru, emocemi a zoufalstvím je příběh doslova nabitý. Vynikající jsou i herci – Věra Tichánková překvapuje hloubkou svého hereckého umění, které bývalo zneužíváno ve prospěch lehčích žánrů, Slunéčková, Vránová, Balzerová a další dokázaly ve svých nešťastných dcerách postihnout rozdílnost povah i životních postojů, a Blanka Waleská vytvořila ve své Poncii, staré služebné, která ví o všem, co se v domě šustne, vpravdě mistrovskou kreaci, to, čemu se říká herecký koncert. Kam až člověka zavede slepá poslušnost a prudérní morálka... (26.02.2021)

V době tuhé normalizace, kdy často vznikaly příběhy o vynikajících mužích socialistického vzoru, byla inscenace podle García Lorcy čerstvým závanem a ukázkou skvělého ženského herectví. Příběh paní Bernardy, která i po smrti svého muže chrání své dcery před světem mužů a drží je přísnou výchovou ve svém domě, byl vždy skvělou příležitostí pro ženský herecký ansámbl každého divadla. V Národním divadle v roce 1967 dostala tu čest hrát titulní roli Vlasta Fabianová a její dcery Jarmila Krulišová, Luba Skořepová, Naděžda Gajerová, Nina Jiránková a Jaroslava Tvrzníková. Čestnou a v podstatě hlavní roli služky Poncie získala Dana Medřická. Československá televize byla stejně moudrá a zvolila skvělé herecké obsazení. Titulní role Bernardy byla skvělou a ojedinělou příležitostí pro úžasnou herečku Věru Tichánkovou, která bohužel celý život sbírala jen vedlejší role. A důkazem jejího talentu a herecké i lidské vyzrálosti byla právě tato role. Dalším pověstným želízkem byla Blanka Waleská v roli služky Poncie. Herečka opět vyrazila dech svým úsporným a přesto působivým herectvím a vytvořila tak nádhernou postavu ženy, která i přes to všechno žije za hubičku v domě plném odmítání a nenávisti a je v důležitých momentech policajtem a uchem své paní. Možná právě tato role předznamenala životní roli v televizním filmu Lístek do památníku o rok později. Zajímavou postavou inscenace byla bernardina matka Marie Josefa v podání Marie Rosůlkové, kterou atmosféra v domě dohnala k šílenství a její dcera ji tak zamyká v pokoji. I pro Rosůlkovou to byla velmi odlišná role, která dokázala herečku vyjevit i v jiných barvách, než bláznivé komičky. U dcer Bernardy je to trochu něco jiného. Nějaký čas mi trvalo, než jsem zjistil, která z nich je ta nejstarší, ta, které jediné patří nějaké věno po zemřelém otci. Tadáá byla to Karolina Slunéčková, krásná ženská, plná sexappealu, která i do vysokého věku vypadala HOT. Zatímco její mladší sestru hrála... no... Eva Jiroušková :D V případě zbývajících mladších sester jsem opět musel váhat. Nejmladší dcerou měla být Eliška Balzerová (Havránková), která už tenkrát vypadala neskutečně vyspěle ve srovnání s Gabrielou Vránovou nebo Růženou Merunkovou. Místy mě až mrazilo při atmosféře, kterou v domě dokázala vytvořit pětice převážně citově vyprahlých dcer, plná pasivně agresivní nenávisti, závisti a zloby. A tak to bylo už od úplného začátku, kdy se všechny ženy z domu sešly v hlavní místnosti po pohřbu otce rodiny v dalším sousedském ženském doprovodu v černém. Kromě hereckých výkonů ne úplně dokonalou režii a scénář rutinéra Jiřího Bělky pozdvihly na vyšší level kostýmy další rutinérky Jarmily Konečné a především ateliérové stavby oskarového Karla Černého. V dnešní době u nás bohužel není televize, která by byla schopná natočit obyčejnou inscenaci stojící na scénáři a hereckých výkonech, především ta, z jejíž podstaty to vyplývá. Vyšlo to z módy. Ve své kategorii pro mě TOP. (16.04.2021)